Když tehdejší papež Jan XXIII. zahajoval 11. října 1962 Druhý vatikánský koncil, bylo mu 77 let. Tehdy předpokládal, že jednání uzavře po prvním zasedání; byla však nezbytná ještě další tři a koncil nakonec trval celé tři roky.

Nemohl tušit, jak veliký dopad bude mít tento koncil na vývoj života církve v dalších desetiletích. Koncilu se účastnilo 2540 koncilních otců majících hlasovací právo. To bylo něco naprosto neslýchaného. Byly zastoupeny všechny světadíly a všechny rasy. Mezi mitrami biskupů latinského ritu bylo vidět koruny orientálních ritů. Papež neměl při zahajovacím rituálu na hlavě tiaru, jak bylo zvykem, ale mitru jako ostatní biskupové. Tímto výmluvným gestem dal najevo, že koncil zahajuje jako římský biskup a kolega v biskupském úřadě. V úvodní promluvě přirovnal Jan XXIII. koncil k novým letnicím pro církev a zdůraznil, že tento koncil nebyl svolán, aby reagoval na dobové věroučné spory jako většina předchozích koncilů, ale aby zejména pomohl církvi otevřít se světu a vést s ním dialog, tedy naslouchat mu a srozumitelně mu nabízet odpověď ve vtěleném Slovu Ježíši Kristu. Koncil se stal velikým a stále ještě nedoceněným darem pro církev současnosti.

Před nedávnem se vyjádřil kardinál Mauro Piacenza, současný prefekt Kongregace pro klérus, že je dnes třeba koncil znovu objevovat a s pokorou se vrátit k jeho textům a jeho odkazu, zaposlouchat do toho, co skutečně chtěl Duch svatý na koncilu povědět církvi. Koncil měl jistě prorocký charakter a mnoho z něj ještě nebylo dostatečně doceněno a uskutečněno. To, co se po koncilu událo nesprávným pochopením nebo jakýmkoli přeháněním, nemůže zastínit jeho význam a stálou platnost. V několika článcích bych chtěl na těchto stránkách upozornit na některé konkrétní aspekty, zvláště z hlediska spirituality, kterými nás Bůh skrze koncil obdaroval a za které je třeba být vděční.

50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu nabízí sice důvod k oslavám, ale také k reflexi nad žitím a aplikací koncilních dokumentů. S bolestí je možné občas zaslechnout i slova o tom, že je koncil překonaný nebo dokonce že se v mnoha otázkách mýlil. Je jistě nutné najít správný způsob výkladu koncilních textů, ale především je třeba nezapomenout, že koncil byl a zůstane velkým dílem Ducha svatého pro nás. Sám sice nedefinoval žádné dogma v tom smyslu, že by předložil definitivním úkonem nějakou nauku. Tento fakt však neznamená, že může být považován za koncil, který nám nastínil jen nějaké provizorní učení. Upřít koncilu a tím i celému episkopátu, který se shromáždil s papežem a pod jeho vedením, autoritu autentického církevního magisteria by znamenalo popřít něco ze samotné podstaty církve. Přirozeně ne všechna tvrzení obsažená v koncilních dokumentech mají stejný stupeň závaznosti, ale všechna mají svojí platnost.

Jan Pavel II. ve svém apoštolském listě Tertio Millenio adveniente z 10. listopadu 1994 označil koncil za „prozřetelnostní událost“ a zdůraznil, že „na žádném jiném koncilu se nehovořilo s takovou jasností o jednotě křesťanů, o dialogu s nekřesťanskými náboženstvími, o zvláštním významu Starého zákona a Izraele, o důstojnosti osobního svědomí, o principu náboženské svobody, o různých kulturních tradicích, v jejichž rámci církev uskutečňuje své misijní poslání, o hromadných sdělovacích prostředcích.“ (čl. 19). Díky koncilu se zcela změnil vztah k ortodoxním církvím, vztahy mezi katolíky a židy, a bylo umožněno zahájit dialog s islámem a s dalšími nekřesťanskými náboženstvími. Díky koncilu mohl papež Pavel VI. při závěrečné bohoslužbě koncilu 8. prosince 1965 v bazilice sv. Petra společně s patriarchou Athenagorem vyhlásit, že bula, jež vyvolala rozkol v roce 1054 a rozdělila církev na západní a východní, i obsah této buly jsou od té chvíle neplatné. Díky koncilu mohl Jan Pavel II. poprvé po dvou tisících letech překročit bránu synagogy a poprvé po 1400 letech bránu mešity. Církev se přestala uzavírat okolnímu světu a otevřela se silné angažovanosti ve prospěch lidských práv.

Na Druhém vatikánském koncilu se objevilo několik novostí věroučného řádu, které se týkaly svátostné povahy biskupské hodnosti, biskupské kolegiality, náboženské svobody aj. Třebaže tyto novosti z oblasti víry a mravů nebyly předloženy definitivním vyhlášením, vyžadují naše podřízení vůle a rozumu. To, co se často na koncilu zdá jako novota, je spíše odvážné překonání redukce posledních staletí oživením staré tradice, jejíž právo na existenci je založeno již na tom, že reprezentuje tradici univerzální církve ještě před velkým rozdělením. Nedá se tedy říci, že Druhý vatikánský koncil přinesl něco, co v církvi nikdy nebylo, spíše přeformuloval to, co v tradici církve a v jejím životě již bylo nějakým způsobem přítomno, a co předkoncilní teologové a později koncilní otcové znovu objevili a uvedli do nové rovnováhy.

Koncil tak vyrostl z pozapomenuté starší tradice církve a unikátní spolupráce biskupů s tehdejší špičkou mladých i starších teologů, leckdy v předchozích letech umlčovaných.
Vzešel z práce, studia, prorocké intuice a zkušenosti mnoha teologů a křesťanů 19. a 20. století. Tito předchůdci koncilu čerpali převážně z Písma svatého a z Otců, dvou pramenů zdravé teologie. V koncilu se sbíhají různá hnutí obnovy církve předcházejícího údobí: jednak silný proud, charakterizovaný návratem k pramenům a tvořený biblickým, liturgickým a patristickým hnutím, a pak proud, který se vyznačoval otevřením se současnému světu. I když se oba tyto proudy navzájem doplňují, přesto mezi nimi došlo k určitému napětí, které vedlo k ostré diskusi a polemice mezi eschatologisty a inkarnacionalisty týkající se otázky, zda linie, která v křesťanství převažuje, je transcendentní nebo imanentní. Oba tyto pohledy se objevují na několika stranách pastorální konstituce Gaudium et spes, která je uvádí do rovnováhy.

Koncilní dokumenty se zabývají většinou pouze otázkami teologického a pastoračního rázu, přesto však kladou také základy pro současnou spiritualitu, která se po koncilu snaží znovu stát spiritualitou biblickou a christocentrickou, eucharistickou, apoštolskou, ekumenickou a misijní, spiritualitou, která zdůrazňuje prvek společenství a není odcizena okolnímu světu. Současný papež Benedikt XVI. jako teolog Joseph Ratzinger například vystihuje „novost“ pokoncilní spirituality v těchto bodech: důležitost Božího slova, prosazování společného slavení liturgie a aktivní účast laiků na životě a poslání církve.1 Vedle těchto důrazů ve spiritualitě je třeba jistě ještě uvést mezi nejvýznamnějšími úspěchy koncilu znovuobjevení všeobecného povolání všech pokřtěných, ekumenické otevření se pro křesťany jiných vyznání a docenění biskupské kolegiality.

 

1) Srov. J. Ratzinger, Die erste Sitzungperiode des Zweiten Vatikanischen Konzils. Ein Rückblick, Köln, 1963, s. 28–29.