11. října 2012 zahájí Svatý otec slavením mše svaté na Svatopetrském náměstí Rok víry, který bude trvat do slavnosti Krista Krále příštího roku, do 24. listopadu 2013. Ne náhodou se začátek Roku víry shoduje s výročím dvou významných událostí. Jde o padesáté výročí zahájení II. vatikánského koncilu a dvacáté výročí vyhlášení Katechismu katolické církve. Už papež Jan XXIII. vybral toto datum záměrně. Byl to den, kdy se slavil svátek Panny Marie, Matky Boží, ustanovený k 1500. výročí efezského koncilu, na kterém bylo vyhlášeno Mariino božské mateřství jako článek víry. Záměrná volba tohoto data dává tušit význam, který současný papež dává Roku víry.
Na úrovni všeobecné církve proběhne řada různých akcí. Slavnostnímu zahájení Roku víry bude předcházet další setkání z cyklu Nádvoří národů. Uskuteční se v Assisi, kde budou od 6. října věřící i ateisté diskutovat o víře. O den později zahájí své zasedání 13. řádná biskupská synoda, která se bude zabývat důležitostí nové evangelizace pro předávání víry. Po celý Rok víry budou probíhat akce, jak kulturní a společenské, tak liturgické, katechetické a evangelizační. Každoroční pravidelná setkání jednotlivých vatikánských kongregací a papežských rad budou během tohoto Roku víry věnována právě tématu nové evangelizace. Chystají se semináře zabývající se dokumenty a významem II. vatikánského koncilu. V plánu jsou také ekumenické iniciativy, jejichž cílem je podpořit obnovení jednoty mezi všemi křesťany, která je jedním z hlavních úkolů II. vatikánského koncilu. V rámci Papežské rady pro novou evangelizaci bude ustanoven sekretariát, jehož úkolem bude koordinace nejrůznějších iniciativ Roku víry. Ten také spustí speciální webovou stránku. Pro naši zeměpisnou oblast může být zajímavý mezinárodní kongres, který se bude týkat 1150. výročí mise svatých Cyrila a Metoděje ke slovanským národům – v únoru 2013 jej bude hostit Papežský východní institut a Gregoriánská univerzita. Vigilie slavnosti Seslání Ducha svatého (18. 5. 2013) bude zase patřit setkání různých církevních hnutí se Svatým otcem.
To je všechno pěkné, ale zůstává otázkou, jak se k tomuto Roku víry postavíme my. V apoštolském listě Porta fidei k vyhlášení Roku víry papež Benedikt XVI. zdůraznil nutnost znovu objevit cestu víry, tak jak o tom mluvil už od samého začátku svého pontifikátu. Hned v druhém článku píše: „Často se stává, že křesťané mají větší starost o sociální, kulturní a politické důsledky své činnosti a o víře uvažují jako o samozřejmém předpokladu života společnosti. Ve skutečnosti však už tento předpoklad nejenže není samozřejmý, ale často je i veřejně popírán. V minulosti bylo patrné jednotící tkanivo kultury, obecně přijímané jako odkaz k obsahu víry a jí inspirovaných ctností. Dnes se však zdá, že ve značné části společnosti už tomu tak není. Důvodem je hluboká krize víry, která postihla množství lidí. Nelze se smířit s tím, že by sůl ztratila svou chuť a světlo zůstalo skryto.“
Podle Svatého otce je Rok víry „pozvánkou ke skutečnému a novému obrácení se k Pánu, jedinému Spasiteli našeho světa“ (čl. 6). Nejde tedy jen o hlubší seznámení se s poklady naší víry, ale především o oživení naší osobní víry ve smyslu konkrétní důvěry a ochoty ke svědectví. Možná víc než kdy jindy je potřeba právě v této době znovu objevit radost z víry a jejího předávání. „Misijní nasazení věřících, jež nikdy nemůže zeslábnout, čerpá moc a sílu z každodenního objevování Boží lásky“, píše Benedikt XVI. Jde tedy o každodenní rozhodnutí „svěřovat se stále dokonaleji do náruče lásky, která se zdá být vždy větší, neboť má svůj původ v Bohu“ (čl. 7).
Konkrétně je tento rok příležitostí, abychom se věnovali na jedné straně sami sobě – udělali něco pro oživení naší víry –, a na straně druhé se otevřeli Duchu svatému, který nám dá sílu ke svědectví i touhu šířit poznání Ježíše uprostřed světa, ve kterém žijeme. K oživení našeho křesťanského života včetně misijního zápalu je možné prožít nějakou duchovní obnovu, seminář obnovy víry, farní misie nebo farní exercicie všedního dne, založit ve farnosti společenství nebo obnovit to, co se rozpadlo. V každém případě ani při organizování něčeho navenek nesmíme zapomenout, že každá skutečná obnova začíná uvnitř, v srdci každého z nás.
Druhým velkým tématem Roku víry je připomenutí II. vatikánského koncilu, jeho odkazu a poselství. Benedikt XVI. upozorňuje (čl. 5), jaká je to vynikající příležitost k tomu, abychom hlouběji pochopili, že texty koncilních otců, slovy svatého Jana Pavla II., „neztrácejí svou hodnotu ani výkonnost. Je nezbytné, aby se vhodným způsobem pročítaly, abychom se s nimi seznamovali a přijímali je jako kvalifikované a normativní texty učitelského úřadu v rámci tradice církve… Cítím víc než kdy v minulosti povinnost poukázat na koncil jako na velkou milost, kterou církev ve 20. století obdržela; je pro nás bezpečným kompasem, který nám umožňuje, abychom se dobře orientovali ve století, které se před námi otevírá.“1
Mnozí z našich věřících už koncil nepamatují a ani nevědí, čím koncil ovlivnil život církve. Málokdo zvládne přečíst obsáhlé dokumenty koncilu a dobře se v nich zorientovat. Začínající Rok víry je příležitostí vrátit se k výkladům a učení těchto dokumentů v přednáškách, seminářích, ve společenství, a tak hlouběji pochopit význam koncilu, tohoto velikého daru současné církvi. Je dobré si připomenout, že se v průběhu koncilu odehrály události, které se nikdy během předešlých 20 ekumenických koncilů nestaly, a že dokumenty vzešlé z koncilu představují názorovou shodu největšího počtu biskupů, kteří kdy byli v historii shromážděni na jednom místě.
V církvi existuje určité napětí ohledně chápání posledního koncilu a mnozí dnes prožíváme určité znepokojení nad tím, že ona symbolická okna do církve, která II. vatikánský koncil otevřel dokořán, se znovu přivírají. Bolestné je, kolik přibylo za poslední léta kritiků koncilu, často z řad těch, kteří ani pořádně koncil neznají. Mnoho myšlenek vzešlých z koncilu se kritizuje a opouští bez jejich hlubší znalosti a významu. Dnes, padesát let od zahájení koncilu, můžeme také snadněji vidět určité chybné tendence, které v letech těsně po koncilu nebylo možné ani spatřit ani posoudit. Mnohde se otevřel prostor pro spíš sekulární než křesťanský humanismus, který narušil křesťanskou praxi a mnohé aspekty víry.
To však neznamená, že by koncil nebyl dílem Ducha svatého a neměl nám už co říct. Už během koncilních jednání docházelo k mnohým názorovým sporům, ale cenné bylo, že otcové koncilu s vírou naslouchali tomu, co Duch svatý chtěl sdělit církvi. Církev sama se začala vnímat spíše jako živý organismus, modlící se společenství věřících na cestě víry, a ne jako organizace. K tomu je třeba se opět vrátit a ve světle Ducha svatého toto znovu objevit. K tématu koncilu a jeho významu pro nás se na těchto stránkách ještě vrátíme. S důvěrou prosme Matku Boží, které bylo celé dílo koncilní obnovy svěřeno, aby nás vedla i v Roce víry, aby se stal skutečnou obnovou našeho osobního vztahu s Bohem i obnovou našeho života v církevním společenství.
[1] Jan Pavel II., Nuovo millenio ineunte (6. 1. 2001), čl. 57.
