Ještě těsně před koncilem byla církev většinou věřících vnímána jako viditelná společnost věřících založená Ježíšem Kristem a řízená papežem a biskupy pod vedením papeže. Podstatu církve určovalo její hierarchické uspořádání. Celá dlouhá staletí bylo toto hierarchické uspořádání formováno monarchistickým způsobem. V čele stál papež jako nejvyšší vládce, jemuž byli k ruce biskupové, a těm zase byli ku pomoci jim podřízení kněží v diecézi, kteří tuto moc vykonávali nad laiky. Toto pojetí církve se utvářelo již od 16. století v reakci na reformátorské pojetí církve jako duchovního společenství, postaveného na Božím slově a působení Ducha svatého.
Věroučná konstituce Lumen gentium o církvi, jeden z nejkrásnějších a nejdůležitějších dokumentů Druhého vatikánského koncilu, předkládá v pojetí církve zcela nový přístup. Církev je definována především jako tajemství. Biblická studia zabývající se pojmem církve v Písmu svatém pak přispěla ke znovuobjevení pojetí církve jako Božího lidu. Teprve potom je o církvi pojednáno z hlediska její služebné struktury. Tím je zcela obrácena perspektiva. Církev přestala vnímat sebe sama jako dokonalou společnost nadřízených a podřízených jednotlivců, ale je na ni nahlíženo jako na duchovní společenství vzájemně spolupracujících zodpovědných lidí. K tomu přistupuje v konstituci ještě pojetí církve jako svátosti jednoty a spásy. V závěrečné části konstituce zdůrazňuje propojení mezi církví putující a vítěznou a důležitost poslání Panny Marie v životě církve.
Nedávno zemřelý kardinál Carlo Maria Martini ve svých rozjímáních o koncilu pojmenoval osm kapitol této konstituce jako blahoslavenství:
„Jsi blahoslavená, církvi, protože jsi tajemství!
Jsi blahoslavená, církvi, protože jsi Boží lid!
Jsi blahoslavená, církvi, pro své hierarchické zřízení!
Jsi blahoslavená, církvi, pro tvůj laický stav!
Jsi blahoslavená, církvi, pro tvou svatost!
Jsi blahoslavená, církvi, pro tvé řeholníky!
Jsi blahoslavená, církvi, pro tvůj věčný úděl!
Jsi blahoslavená, církvi, pro tvou matku Marii!“1
Konstituce pojednala o mnoha důležitých teologických i praktických tématech. Církev, která sama sebe poprvé na tomto koncilu podrobila výslovné sebereflexi, vědomě vztahuje sebe sama hned v prvních slovech této konstituce ke Kristu, kterému za sebe vděčí. „Světlo národů (Lumen gentium) je Kristus“ (LG 1), ne církev, jak by se mnozí podle názvu této konstituce o církvi mohli domnívat. Ona sama nemá žádné vlastní světlo. Světlo, které má vycházet z církve a osvětlovat ostatní lidi, je odleskem Kristovy slávy. „Všichni lidé jsou voláni k této jednotě s Kristem; on je světlo světa, z něho pocházíme, skrze něho žijeme a k němu směřujeme“ (LG 3).
Církev je na jedné straně svatá, na druhé je také hříšná. Nejen jednotliví členové jsou svatí i hříšní, ale také církev jako instituce je volána k pokání: „Stejně církev, třebaže ke splnění svého poslání potřebuje lidské prostředky, není ustanovena k tomu, aby hledala pozemskou slávu, nýbrž aby šířila pokoru a odříkání i svým příkladem...; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy“ (čl. 8). Církev je a bude stále podřízena Kristu a jeho evangeliu, působení Ducha svatého. Pokání je v koncilních dokumentech vnímáno ve smyslu otevřenosti pro působení Ducha svatého a ochoty ke změně. „Umíněná zaostalost a falešný konzervatismus jsou neochotou k pokání“.2
Hierarchické uspořádání církve je dáno ke službě Božímu lidu a světu. Papež je nazýván pastýřem celé církve, nikoliv hlavou, tou je sám vzkříšený Pán. Návaznost na apoštolskou tradici nespočívá pouze v nezkresleném předávání učení apoštolů a v jeho dějinné kontinuitě, ale také v žití kolegiality v rámci biskupského sboru (srov. LG 22 a 23). Výzva k žité a vážně přijímané kolegialitě se však netýká jen biskupů, ale jsou k ní koncilem povzbuzováni také kněží a laici. Charismata daná jednotlivcům v církvi nejsou dána jen hierarchií a nejsou dána nikomu k jeho osobnímu prospěchu, ale k dobru celého Božího lidu a k evangelizaci.
Svátostná struktura církve se uskutečňuje jako společenství (communio) Těla Kristova, které žije z eucharistie, tedy ze svátosti Těla Kristova. Boží lid je povolaný Bohem k žití společenství věřících, v němž je každý svým způsobem povolán k účasti na celém poslání církve. Tomuto společnému poslání církve musí také sloužit hierarchie. Podle Nového zákona, na který se koncil odvolává (srov. LG 26), je každá místní obec v plném smyslu církví Boží v Kristu (1 Te 2,14). Budoucnost církve je viděna především v životě malých společenství církevních obcí, které jsou základem života celé církve.
Laici mají v církvi své vlastní poslání, důstojnost a zodpovědnost. Vlastním posláním laiků je uskutečňování jejich všeobecného kněžství v budování a posvěcování světa a pozemských skutečností. Všichni pak jsou povoláni ke svatosti, každý podle svého specifického poslání. Tato svatost ale není dílem lidským, záleží na jednotě s Kristem a otevřenosti pro přetvářející působení Ducha svatého. Nikdo není vyloučen z povolání k dokonalé lásce a k plnému křesťanskému životu.
1. C. M. Martini, Slova o církvi, CDK, Vyšehrad, 1998, s. 55.
2. Heinz Schütmann, Duchovní střed koncilu, TT, Samizdat, č.11, s. 7.
