Druhý vatikánský koncil nenabídl řešení všech bezprostředních a naléhavých problémů tehdejší doby, ale určil směr, položil základ a vnesl do života církve novou dynamiku.
Jedním ze základních důrazů koncilu byl návrat k pramenům, především k Písmu svatému a k učení církevních otců. Písmo svaté se znovu stalo pro teologii kritériem její platnosti a hlavním zdrojem teologické inspirace. Podle koncilní konstituce Dei Verbum o Božím zjevení „má být studium Písma svatého duší posvátné teologie“ (DV 24). K návratu k Písmu dochází nikoliv z důvodů apologetických, tedy aby teologie v Písmu snadněji nacházela důkazy pro svá tvrzení, ale aby se jím duchovní život církve a každého křesťana živil.
Konstituce připisuje Božímu slovu primát nad životem celé církve, a tuto zásadu nalezneme v koncilních dokumentech ještě dvakrát. Dogmatická konstituce Lumen gentium pohlíží na církev nově z pohledu biblického pojetí „Božího lidu“, který žije ze Slova. Konstituce Sacrosanctum Concilium o liturgii zasazuje Slovo do liturgie. Boží slovo se srovnává s eucharistií (srov. DV 21) a dostává tak opět místo, které mu podle tradice Otců náleží. Písmo svaté nepřipravuje pouze na setkání s Bohem, ale představuje Krista přítomného v církvi a přímo působí setkání s Bohem. Bible neobsahuje pouze nauku o spáse, ale je také nástrojem spásy. Četba Písma neukazuje jen potřebu a krásu vztahu člověka s Bohem, ale do vztahu s Bohem člověka uvádí. Písmo svaté se tak stává právem silou, která oživuje církev, a nevyčerpatelným pramenem pro její život, jak se v konstituci o Božím zjevení píše:
„Je tedy třeba, aby se všechno církevní kázání i křesťanská zbožnost živila a řídila Písmem svatým. V posvátných knihách totiž Otec, jenž je na nebesích, s láskou vychází vstříc svým dětem a rozmlouvá s nimi. Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života.“(DV 21).
Prvenství Slova, jak se o něm zmiňují koncilní otcové, znamená prvenství Boha, který se zjevuje. Na počátku je iniciativa Boha, ne člověka. Jestliže žijeme, jestli existuje nějaký smysl a cíl našeho života, jestli máme nějakou naději, tak jen díky tomu, že Bůh promluvil, že dal o sobě vědět a že stále mluví a působí mocí svého Slova. Slovo Boží ve své podstatě je živá bytost, ne slovní fráze, je to zjevení Otce a plným zjevením Otce je jeho Syn Ježíš Kristus. Bůh, který se rozhodl zjevit sebe samého, nás tímto zjevením volá k odpovědi. Jeho sebezjevení je pramenem každé skutečnosti a základem všeho, co je. Bůh navázal dialog s člověkem a tato komunikace se děje činy i slovy (DV 2) a zprostředkování Božích činů a slov se děje skrze Písmo.
Pro křesťanskou spiritualitu je konstituce Dei Verbum textem velkého významu, protože předkládá východisko pro autentickou obnovu, předkládá Bibli jako zdroj duchovního života církve a klade Boží slovo do rukou Božího lidu, aby Boží lid žil autentickou spiritualitu ponořenou do věčného poselství zjevení. Text konstituce je výsledkem práce celých čtyř let koncilu, kterým předcházela desetiletí biblického studia především v prostředí tzv. biblického hnutí. Pro živé křesťanství existuje několik důležitých předpokladů: Zjevení nepřináší pouze poznání ekonomie spásy, ale je především Božím zásahem do dějin. Bůh do dějin vstupuje prostřednictvím slov a činů, které slouží tomu, aby spása v Ježíši Kristu došla naplnění. Zjevení tedy nepatří minulosti, ale představuje pro člověka novou výzvu a pozvání.
Slovo Boží není vyčerpáno knihami Písma svatého, třebaže je to jeho privilegované místo. Slovo nám nabízí událost spásy, to je Boha, který se zapojuje do dějin člověka, zjevuje se a dává sám sebe. Tato událost vrcholí v zemřelém a zmrtvýchvstalém Ježíši Kristu.
Tradice proto vždy znovu naslouchá Božímu slovu. Je-li napojená na Písmo, nemůže se nikdy uzavřít do minulosti, ale je v církvi stále činná a stále znovu zviditelňuje Krista přítomného a jednajícího uprostřed jeho církve. Poslušnost Slovu se stala jedním z nosných témat koncilu a našla viditelný ohlas v chápání duchovního života. Evangelium se dnes znovu považuje za nejdůležitější pravidlo křesťanského života, a to i pro řeholníky a jejich řehole (srov. PC 2). To způsobilo zvrat v exklusivistickém pohledu na zasvěcený stav jako na něco „výjimečného“ oproti obyčejnému křesťanskému životu. Neustálé darování se Boha ve svém Slově – psaném i vtěleném – žádá ze strany člověka odpověď a stojí proto v základu každé duchovní zkušenosti. Bůh mluví k lidem jako ke svým přátelům a k církvi jako ke snoubence Kristově a lidi zve do společenství a ke spolupráci na plánu spásy.
Mluvíme-li o praktickém použití Božího slova v soukromé modlitbě nebo při liturgii, ještě více vynikne, jak je toto Slovo důležité. Modlitba inspirovaná Slovem nahradila postupně mnoho různých pobožností. Článek 25 konstituce Dei Verbum vybízí všechny věřící ke studiu a duchovní četbě Písma, která „má být provázena modlitbou, aby se stala rozhovorem mezi Bohem a člověkem“. Když se Slovo navrátilo do středu křesťanského života, řeholní komunity, diecézní kněží i laici znovu objevili lectio divina (modlitební četbu Písma), které se objevuje ve všech nových textech řeholních konstitucí, v životě nových řeholních komunit, v církevních hnutích a v životě diecézí jako běžná a téměř nezbytná součást setkání křesťanů. Křesťanská zbožnost po koncilu získává stále více biblický ráz. Koncil připomněl, jak je studium Bible důležité, a vybízí biblisty, aby poklady Písma svatého pomáhali zpřístupňovat všem věřícím. Na nás pak záleží, kolik místa, pozornosti a lásky budeme Božímu Slovu věnovat, aby mohlo proměnit náš život.
