5. Mojžíšova 4,1–2.6–8;
Jakubův 1,17–18.21–22.27;
Marek 7,1–8.14–15.21–23

Tuto neděli, kdy se vracíme k průběžné četbě evangelia podle Marka, nám církev nabízí k rozjímání úryvek shrnující některá Ježíšova slova ohledně Božího Zákona a náboženských tradic Izraele. Ačkoliv je to text spíše nesouvislý, protože některé verše přeskakuje, jeho poselství je přesto dosti zřejmé.

Ježíšovo učení vyžaduje od křesťanů hluboké a jasné rozlišování, aby dokázali odlišit Boží vůlí vyjádřenou v Zákoně od náboženských tradic, lidských výmyslů, jež mohou člověka dovést až k zanedbání, ba dokonce odmítnutí Boží vůle. V židovství stejně jako v křesťanství bude toto rozlišování vždy nutností, protože radostná zvěst evangelia má vystupovat a zaznívat svobodně a jasně takovým způsobem, aby na ni lidé mohli odpovědět jako na požadavek, který je zlidšťuje. Nezapomínejme, že to, co je nejlidštější a co nejvíce činí člověka člověkem, je zároveň duchovní a poslušné Božímu Zákonu…

Marek nám představuje spor, v němž proti Ježíšovi stojí farizeové a zákoníci, nábožní lidé, kteří Zákon dobře znali a chlubili se jeho dodržováním. Ti kriticky pozorovali Ježíšovy učedníky, kteří před jídlem neprováděli rituální omývání rukou. Jako už dříve (srov. Mk 2,18–28) po tomto konstatování následuje pobouřená otázka na Ježíše, který je zodpovědný za chování těch, kdo jej následují: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků, ale jedí obřadně nečistýma rukama?“ Ježíš odpovídá tvrdě, rozhněvá se a přesně obviní své protivníky, které nazve pokrytci: „Opustili jste přikázání Boží a držíte se podání lidského… Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svoje podání!“

Tito zbožní lidé jsou nemocní pokrytectvím, tedy postojem vlastním tomu, kdo předstírá, kdo jedná „jakoby“ (srov. Mt 6,2.5.16); kdo vypadá, že svými rty uctívá Boha a je s ním ve společenství, ale jeho srdce je ve skutečnosti od Boha velmi daleko (srov. Iz 29,13)… Poslouchají lidské předpisy a jsou přeborníky v zachovávání zákonů, avšak v hloubi duše si osvojili umění neposlouchat Boží vůli právě tehdy, když jsou navenek poslušní tolika příkazů, které sami ustanovili, aniž by je Bůh byl kdy požadoval! Tyto „správné“ požadavky (srov. Mk 2,17) tak vedou k tomu, že živí potřebu obdivu lidí. Jako skutečné „obílené hroby“ (Mt 23,24 se denně snaží o vytvoření vlastní pověsti svatosti… Ježíš zde odhaluje typické nemoci mnoha nábožných lidí – jeho doby stejně jako každé jiné –, pro něž je služba oltáři důležitější než služba Bohu, legalistická poslušnost rozhoduje víc než jednání podle Boží vůle, a náboženství je důležitější než milovat Boha celým srdcem, celou myslí a ze všech sil a bližního jako sama sebe (srov. Mk 12,30–31; Dt 6,5; Lv 19,8).

Křesťanství je tedy náboženství, které od nás žádá vyjít z náboženské spleti a prověřit sítem evangelia každý návrh, který se nám nabízí, každý příkaz, který máme splnit. Při uskutečňování tohoto rozlišování musí křesťané jasně rozpoznat kořen zla, který nikdy není v druhých nebo ve vnějších okolnostech, ale je zakořeněn v srdci člověka, v těch hlubinách, kde se rozhodují city, myšlenky i skutky: „Člověka nemůže poskvrnit nic, co do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje.“ Ano, věřící je povolán k tomu, aby ve svém srdci objevil pramen svého jednání proti vůli Boží. Ať tedy nehází na druhé odpovědnost za svůj souhlas s pokušením, který vede až ke hříchu; ať nedělá z lidských, byť dobrých, zvyků podstatný prvek služby Bohu; a především ať si ze svého plnění přikázání nestaví katedru, která ho opravňuje ustanovit sebe sama soudcem druhých…

 

Převzato  z knihy: Hlásej Slovo, autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA