1. čtení: Jeremiáš 1,4–5.17–19
2. čtení: 1. list Korinťanům 12,31–13,13
Evangelium: Lukáš 4,21–30
LECTIO
K prvnímu čtení:
Jeremiášovo povolání k prorocké službě v Izraeli přichází v tragickém okamžiku, kdy začíná pád Judského království. Jeremiáš dostává nevděčný úkol – napomínat lid, který žije v morálním a náboženském úpadku, proto se jeho život proměňuje v neustálý boj s mocnými Izraele. Verše 4n představují Jeremiáše, který byl vyvolen a ustanoven být „prorokem pro národy“. Když Bůh žádá od proroka odvahu (v. 17), ujišťuje ho o své podpoře a blízkosti, které mu dají sílu vzdorovat lžím a bolestným zkouškám (v. 19). Pán žádá od Jeremiáše naprostou poslušnost, připravenost a důvěru, jinak prorok zažije pokoření a strach z nepřátel.
Na rozdíl od Izaiáše a Ezechiele má povolání proroka Jeremiáše několik typických a nezaměnitelných prvků. Jedním z nich je jeho předurčení k velkému úkolu již od okamžiku početí, i když později není za všech okolností zřetelné. Toto předurčení znamená pro vyvoleného neustále se prohlubující důvěrný vztah k Bohu, k němuž patří i tragické okamžiky opuštěnosti a pronásledování od lidí. V prostředí náboženské nenávisti a opuštěnosti od lidí spočívá povolání proroka pouze v Božím příslibu: „Já budu s tebou, abych tě spasil“ (v. 19).
K druhému čtení:
Církev v Korintě dávala Pavlovi důvody k mnohým obavám. Myšlenku, s níž Pavel vychovával příslušníky křesťanské obce navzdory četným životním problémům, jimž musel čelit, můžeme shrnout do jedné věty: všem jsem vydával svědectví o Kristově lásce. Korintští toužili po viditelnějších charismatech, ale Pavel jim ukazuje lepší cestu velkého charismatu agápé.
Nejpůsobivější v této pavlovské velepísni na lásku je relativizace všech forem askeze a metod duchovního života. Tímto úryvkem nás Pavel vede k jádru křesťanského poselství, jímž je přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. To je jediná cesta vedoucí lidstvo k civilizaci lásky bez hranic. Křesťan, který se cítí povolán k tomuto poslání a žije tuto lásku, má největší charisma, jež vede k pravému životu a k zakoušení Boha-lásky. Tato láska je dar, který překonává všechny ostatní dary a charismata. Pavel v tomto úryvku přesně vysvětluje, jak rozumí pojmu láska: ne eros, neboli vlastnící láska, ale charitas, neboli dávající se láska.
K evangeliu:
Čteme Ježíšovo programové prohlášení o spáse ve šlépějích velkých proroků Izraele: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (v. 21). Když Ježíš vyhlašuje, že se dnes naplnilo toto slovo, v podstatě říká, že přichází konečné vysvobození, a on se ukazuje jako ten, v němž se naplňují všechna proroctví podle Božího plánu. Osvobození, které Ježíš zjevuje, nevyvolává mezi jeho sousedy nadšení, spíše skepticismus a odpor. Spíše než hlásání vysvobození a obrácení k novému životu by rádi viděli konkrétní projevy Ježíšovy moci, zázraky a mocná znamení.
Ježíš odpovídá svým blízkým, kteří ho poznávají jako „syna Josefova“, příkladem z proroků: jako současníkům Eliáše a Elizea nebylo dáno, aby skrze jejich působení zažili velké skutky, tak ani Ježíš nedává svým současníkům zakusit velké zázraky a znamení. Ježíšem hlásaná pravda je jiná: přináší osvobození vězněným, chudým a utlačovaným tohoto světa „radostnou zvěst“, jejímž vrcholem je darování vlastního života z lásky za celé lidstvo. Ježíš nehájí vlastní zájmy, jak to často dělají lidé, ale přináší každému člověku opravdovou svobodu a Ducha života, který pramení z Boha.
MEDITATIO
Dnešní první čtení a evangelium nás vedou k meditaci o Ježíšově a našem prorockém poslání. Jak potvrzují evangelia na více místech, Ježíš byl zástupy považován za proroka (srov. Mt 21,11.45; Lk 7,16; 24,19; Jan 4,19; 6,14; 7,40; 9,17). On jím také v plném slova smyslu byl. Stejně jako starozákonní proroci, a ještě mnohem více, přinášel světu Boží slovo. On byl zosobněným Božím slovem přítomným ve světě (srov. Jan 1,1-14). Skrze něho, skrze jeho slova a skutky, se dával poznat svatý a živý Bůh a jeho velkolepý plán spásy. Dával se poznat především jako láska (srov. 1 Jan 4,8.16), láska bez hranic, která má všechny vlastnosti popsané svatým Pavlem v jeho velepísni z listu Korinťanům, který jsme četli.
II. vatikánský koncil, který široce obnovil eklesiální povědomí, neustále zdůrazňuje účast všech údů církve na Ježíšově prorockém poslání (LG 12 a 33). Všichni jsme povolaní hlásat Boží slovo světu. Slovo zpřítomňující lidem ve světě Boží lásku, ať už tím, že nám dodává odvahu ke konání dobra nebo tím, že nám dává uvědomit si naše odchýlení od správného směru, či naše sobectví a uzavřenost. Být prorokem však není snadné. Ježíšova zkušenost z dnešního evangelia nám to dokumentuje jasně a zřetelně. Boží slovo je „jako dvojsečný meč“ (Žid 4,12). Může být proto nepříjemné těm, kdo ho nechtějí přijmout. Protichůdné reakce mohou mít i násilný charakter. Prorok Ježíš přece skončil na kříži. Lze se nad ně povznést jedině láskou, která naplňuje srdce proroka, jako tomu bylo i u Ježíše.
ORATIO
Otče, jako jsi poslal Jeremiáše a Ježíše, poslal jsi do světa jako proroky i nás. Chceš, aby od nás bratři a sestry slyšeli tvé slovo. Chceš, aby skrze nás zakoušeli, že je miluješ láskou bez hranic, láskou, která „je shovívavá … dobrosrdečná … všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží“ (1 Kor 13,4.7). Chceš, abychom šířili poznání tvého velkého plánu lásky.
Slovo, které nám vkládáš do srdce a na rty, je žhnoucí oheň, ale také formující síla. Pomoz nám ho přijímat velkodušně a s odvahou ho dávat dál. Dej nám milost neukládat je do šátku (srov. Lk 19,20), ale štědře jím podělovat bratry. Bude-li se nám chvílemi zdát, že nás tíží, ty sám nám pomoz, jako jsi pomáhal Jeremiášovi a Ježíšovi, abychom se ho nezbavovali, vždyť jde o dobro jak naše, tak bližních.
CONTEMPLATIO
Jednalo se o andělský pokrm, a protože nebyl určen nám, byli jsme ubozí; vždyť každý rozumný tvor se cítí bez tohoto pokrmu bídně. Byli jsme tak slabí, neschopni zakoušet tento chléb v plnosti jeho čistoty. Působil v nás dvojí kvas: smrtelnost a nepravost. Dobré a milosrdné Slovo vidělo, že nejsme schopni vystoupit k němu, a proto nám vyšlo vstříc. Mělo účast na našem kvasu, přizpůsobilo se naší slabosti…
Chtělo nám dát příklad. Myslete na ně před jeho utrpením. Bylo jako chléb obsahující kvas: trpělo hladem, žízní, plakalo, spalo, cítilo únavu; tak ukázalo soucit s námi a lásku k nám. To působilo jako lék na naše nemoci. Dělalo všechno jako my, protože nám to prospívalo. Všimněte si tedy, jak náš Pán na sebe vzal skutečnost jemu cizí, aby mohl konat dílo svého milosrdenství: Chléb má hlad, Pramen má žízeň, Síla trpí únavou, Život umírá. Jeho hlad nás sytí, jeho žízeň napájí, jeho únava občerstvuje, jeho smrt oživuje. Tato duchovní sytost patří nám, tato duchovní útěcha patří nám, tato duchovní obnova patří nám, toto duchovní oživení patří nám. Vše je dílem jeho milosrdenství (Elred z Rievaulx, XII. velikonoční homilie, 12.19n).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
Ježíš „všechno udržuje svým mocným slovem“ (Žid 1,3a).
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.
