Proroctví a láska v církvi (4. neděle v mezidobí C)

Tři biblická čtení dnešní mše jsou seřazena tak, že v nich všechno směřuje k Ježíšovým slovům vyřčeným v evangeliu. To jenom vyzvedá skutečnost, že Boží slovo právě tam nachází svůj vrchol a naplnění. Příležitostně si ale stojí za to připomenout i jiný způsob četby, například chronologický postup, který sleduje konkrétní vývoj Božího zjevení a dějin spásy. Podle takového řazení by se evangelium nenacházelo na konci, ale uprostřed. Před ním se samozřejmě nachází čtení ze Starého zákona, které představuje „přípravu k evangeliu“, po něm by pak mělo zaznít čtení z Pavlových listů (nebo jiných novozákonních listů), které ukazují na uskutečňování evangelia. Tři čtení nám tedy každou neděli umožňují opětovně vstoupit do dějin spásy v jejich třech fázích: doba Izraele, Ježíšův život a doba církve.

Starý zákon nám dnes představuje jeden z nejvýznamnějších prvků náboženského života: proroctví a proroka. První čtení nás nechalo vstoupit do příběhu proroka Jeremiáše, který vypráví o svém povolání za proroka. Jedná se o dialog plný něžnosti a upřímnosti, z něhož vystupují dvě zářné pravdy: křehkost člověka a tvořivá síla Boží. Jeremiáš je člověk, který „neumí promlouvat“ a je ještě „mladíčkem“; Hospodin si ho však vyvolil již v mateřském lůně jeho matky a předává mu své slovo a s ním svého Ducha. Stává se z něj „bronzová zeď“ schopná stát ve jménu Božím před králi, kněžími a lidem, aniž by se obával anebo mlčel. Toto je pravý obraz proroka: člověk, který „ve jménu Božím“ stojí před světem a předkládá mu slova a soudy Boží, čte a vykládá události dějin, je znamením pro lid, je tím, kdo „rozvrací a boří“ proto, aby mohl „stavět a sázet“. Má být pokorný i v zápase a boji.

Jeremiáš na svých vlastních bedrech pocítil, co pro člověka znamená vstoupit do onoho sžírajícího ohně, kterým je Bůh. Nebyl ušetřen žádného obvinění ze strany těch, kterých se dotýkalo jeho slovo; mezi jiným obvinění, že bouří lid, přivolává neblahý osud nebo ničí společenství (srov. Jer 19–20).

Křesťanská tradice již od počátků vnímala v Jeremiášově dramatu předobraz Kristova utrpení: „Byl jsem důvěřivý jako beránek vedený na porážku...“ (Jer 11,19). Možná je smyslem úryvku Lukášova evangelia právě toto: Ježíš přichází jako prorok do své vlasti, mezi své známé, ale ti ho odmítají. Proč není „žádný člověk doma prorokem“? Poněvadž dobro, které prorok chce pro svůj lid, je dobrem z ruky Boží: on neklame žádnými falešnými jistotami nebo zázraky, nelichotí, ale je velmi náročný, volá k obrácení a rozhodnosti; jedná v souladu s otcovskou láskou, a otec přece chce, aby se jeho stvoření rozvíjelo a rostlo.

Lukáš přepracoval původní vyprávění o návratu Ježíše do Nazaretu (srov. Mt 13,53n; Mk 6,1n) a umístil ho na počátek Ježíšova veřejného působení, aby mohl vyzvednout na světlo právě tuto skutečnost. Obětoval sled dějinných událostí, aby mohl vyzvednout událost dějin, tedy historii hlubší a důležitější, kterou také evangelista Jan klade na začátek své radostné zvěsti: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11).

Všechno, o čem jsme hovořili, však nesmí zastínit samotnou skutečnost toho, že Ježíš je prorokem. On sám se ve slovech adresovaných svým rodákům zařadil do linie velkých proroků: Izaiáše (na základě jeho slova o sobě říká, že se v něm naplnilo Písmo), Eliáše či Elizea. Víme také, že i lidé ho považovali za proroka (srov. Mt 16,14), dokonce za „Proroka“ očekávaného celým izraelským lidem už od dob Mojžíšových (srov. Dt 18,15). Později učedníci tento jeho titul opustili, aby vyjádřili, že on je „více než prorok“, je Syn: Bůh, který v minulosti mluvil prostřednictvím proroků, nyní promluvil ve svém Synu (srov. Žid 1,1–2). Ježíš je naplněním proroctví, poněvadž na něj sestoupil Duch Hospodinův. Není pouhým zprostředkovatelem Božího slova, ale on sám je Božím slovem! Slovem, které uchovává veškerou sílu a obsah slov proroků; je soudem Božím nad lidmi, rozbíjí lež a zneužívající vládu Satana, aby mohl budovat Boží království, jež je královstvím pravdy (srov. Jan 18,37). Evangelium je uprostřed lidstva živoucím a neutuchajícím proroctvím, popřením každé falešné modly a moci, která není ustanovena Bohem. Je tedy silou, jež posouvá dějiny kupředu směrem k eschatologickému věku.

Nyní se dostáváme k období života církve, o němž pojednává, jak jsme již uváděli, ve svém listě apoštol Pavel. Zdá se, že zde se proroctví dostává až na druhé místo, za charisma mnohem větší a dokonalejší, kterým je láska: „Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic... Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne...“

Skutečně je pravdou, že láska je větší než proroctví; milovat je užitečnější než popírat. Tím prvním, kdo to vyslovil, však nebyl svatý Pavel, ale samotný Ježíš Kristus! Služba proroka přivedla Ježíše ke smrti, ale velikost a síla této smrti nespočívá na tom, že se jednalo o prorokovu smrt, ale že šlo o smrt z lásky: „Nikdo nemá větší lásku...“ Ježíš šel ještě dál než Jeremiáš a způsoby života proroků ještě před ním. Jeremiáš svolával „Boží pomstu“ na ty, kdo odmítli přijmout proroctví (srov. Jer 11,20); Ježíš svolával odpuštění: „Otče, odpusť jim...“

Dar proroctví je podřízený lásce. Co to však znamená? Měl by křesťanský prorok mlčet pokaždé, když ví, že se jeho slovo někomu nebude líbit, možná dokonce kněžím v chrámu (jak tomu bylo právě v případě Jeremiáše)? Jistěže, ne! Pavel sám se označoval za proroka a tvrdil, že dar proroctví je pro křesťany důležitý (srov. 1 Kor 14,22). Nijak nemlčel, ani když jeho slova vyvolávala nevoli a zněla revolucionářsky (jako tomu bylo při vyzvednutí svobody od zákona a nutnosti hlásat mezi pohany). Říkal sice jasně, že proroctví ustane, ale přitom zcela jasně naznačil, že tomu bude až na konci tohoto času, a ne dříve!

Řešením tedy není zřeknutí se proroctví anebo lásky, ale smíření a propojení jednoho i druhého. Vzor pro takové sjednocení stojí před každým učedníkem v evangeliu: je jím Ježíš Kristus! Kříž, na kterém byl přikovaný, je tím nejvyšším proroctvím v dějinách člověka a současně tou nejvýše projevenou láskou. Je tím největším „ne“ vysloveným vzhledem k hříchu a zároveň největším „ano“ vyřčeným ve vztahu k hříšníkovi.

Dnes bychom se měli opět rozpomenout na tento aspekt života církve. Pravé proroctví nesmí zůstat osamocené, ale mělo by být prodchnuté láskou, společenstvím a poslušností, jinak by šlo o pouhou studenou kritiku či roztrpčení. Musíme však rovněž dodat, že by nešlo ani o skutečnou lásku, pokud by nebyla prostoupena prorockým duchem. K formaci a výchově by nijak neposloužilo, kdyby proroci napomínali instituci a její nedostatečnou prorockou službu, a instituce (nebo hierarchie) zase prorokům vytýkala nedostatek lásky a společenství. Každý musí mluvit „s vědomím kříže“, nejen Kristova kříže, ale také svého vlastního. Být roztaženi od jedné strany ke druhé, být připraveni spočinout v „krizi“: jedni ve výkonu své autority, druzí při realizaci své svobody, po vzoru toho, kdo stojí nad nimi – Ježíše Krista. Tehdy se také proroctví a láska, stejně jako spravedlnost a pokoj, políbí v církvi (srov. Žl 85,11).

Platí to samozřejmě nejen pro vnitřní vztahy v církvi, ale také pro vztahy mezi církví a světem. Křesťan není prorokem jenom proto, že by se stavěl do opozice vůči zlu, které je ve světě, ale protože to činí z lásky. Můžeme poukázat například na problematiku umělých potratů: jistě, křesťan by měl jasně a z plných sil volat společně s Janem Křtitelem: Non licet, není povoleno zabíjet! Musí demaskovat nehumánní logiku ukrytou v zákoně umožňujícím obětovat ty nejslabší, musí se však také vmyslit a vcítit do osob, které musí překonat obrovské obtíže, a které se možná nacházejí ve velké zkoušce. Neměl by ve vztahu k nim používat tóny odsouzení, ale měl by jim pomáhat a milovat. Ježíš takto jednal s cizoložnicí i s lotrem!

Prorok na prvním místě nesmí sám nikdy zapomenout, že i on je hříšníkem. To mu znemožňuje stát se zachmuřeným obviňovatelem všeho a všech, jistým druhem obráceného „velkého inkvizitora“. Pokud církev kráčí pomalu, možná je chyba i na jeho straně. Jeden prorok naší doby v této souvislosti napsal překrásná slova: „Pane, jsem tvým neduživým služebníkem, zatěžuji tě jako kříž, jako pilíř, který už nemůže. Abys mě nenechal ležet na zemi, obtěžkáváš se i mým břemenem a kráčíš kupředu, jak jen můžeš. A mezi těmi, které neseš, je také jeden, který tě obviňuje, že nekráčíš podle pravidel: a obviňuje z pomalosti a těžkopádnosti také tvou církev, přičemž zapomíná, že i když je nákladem lidská struska, kterou nemůže a ani nechce svrhnout do moře – jsou to jeho děti! – nesení je více než dosažení cíle.“ (P. Primo Mazzolari). To jsou slova, v nichž se skutečně proroctví a láska políbily.

Prorokuj tedy s láskou. Prorokuj však rovněž z lásky: k tomuto obtížnému povolání nás volá každou neděli eucharistie, kterou slavíme. Dát poznat lidem, především hříšníkům, že je Bůh miluje, to je tím nejvyšším úkolem křesťanského proroka.

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA