Jozue 24,1–2a.15–17.18b;
Efesanům 5,21–32;
Jan 6,61–70

Katecheze o „chlebu živém, který sestoupil z nebe“ (Jan 6,51), následující po znamení rozmnožení chlebů uskutečněném Ježíšem (srov. Jan 6,11–13), dospěla k závěru. Evangelium nyní popisuje reakci na tuto řeč od těch, kteří byli Ježíšem povoláni, následovali ho a nechali se vyučit – jím, posledním a definitivním zjevovatelem Boha (srov. Jan 1,18; 6,45).

Reakce učedníků je stejná jako ta, kterou jsme už zaznamenali ze strany náboženských představitelů (srov. Jan 6,41–43), a má podobu reptání a pohoršení: „To je tvrdá“ – tedy nepochopitelná, nepřijatelná – „řeč! Kdopak to má poslouchat?“ V dějinách spásy se to stalo mnohokrát, stalo se to Ježíšovi a jeho učedníkům, stává se to i dnes v našich křesťanských komunitách: dříve či později zazní Boží slovo, které požaduje příliš mnoho. Nečekané slovo, jež se zdá nemožné uskutečnit a jemuž tváří v tvář každého z nás přepadne strach natolik, že je odmrští co nejdále od vlastního života. V této situaci už si nevzpomínáme na povolání, které jsme od Boha dostali, ani na naši odpověď na ně: je to hodina krize. Bohužel však nemáme sílu chápat ji jako zkoušku vedoucí k očištění a k pevnějšímu přimknutí se k Pánu…

Uprostřed této krize společenství Ježíš svá slova nezjemní; svědčí o tom také synoptická evangelia, když líčí Ježíšovu pevnost vůči Petrovi, který zpochybňuje nutnost utrpení (srov. Mk 8,31–33; Mt 16,21–23), vůči učedníkům, kteří se staví proti ohlášení věrného manželství (srov. Mt 19,3–10), vůči tomu, kdo se odmítá rozdělit o bohatství (srov. Mk 10,17–31). Totéž se děje také zde – zdá se, že Ježíš říká: nemůžeme vyprázdnit radikální požadavky evangelia. A tak se tedy ptá učedníků: „Nad tím“ – tedy zvěstováním eucharistie, k němuž došlo krátce před tím (srov. Jan 6,48–58) – „se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve?“ Těmito slovy Ježíš předpovídá vlastní utrpení a smrt, svůj lidsky ponižující odchod z tohoto světa k Otci. Eucharistie a utrpení a smrt jsou skutečně úzce spojeny, nakolik eucharistie sděluje a shrnuje „hodinu slávy“ smrti na kříži (srov. Jan 12,20–33; 17,1–5) a celý život Syna… Jinými slovy: právě toto je pohoršení kříže (srov. 1 Kor 1,23); abychom se nestali jeho obětí, je třeba věřit Ježíši a pevně se k němu přimknout celým svým životem, aniž bychom se nad ním pohoršili (srov. Mt 11,6).

A přesto Ježíš ví, že někteří mezi jeho učedníky nevěří. Jak se to mohlo stát? Možná že ti, kteří se považují za věřící v Boha, jsou ve skutečnosti nevěřící, jak to ukazuje následující Ježíšův spor s některými židy (srov. Jan 8,31–59). Je dokonce možné, že i mezi těmi, kteří jsou více vtaženi do blízkosti Ježíšova života, jsou někteří nevěřící, ale následují ho z nepřiznaných a nepřiznatelných důvodů… Právě na tuto trpkou zkušenost Ježíš odkazuje, když říká: „Otrok nezůstává v domě navždy, syn zůstává navždy“ (Jan 8,35). Kdo zůstává v Ježíšově společenství jako otrok, ten dříve nebo později odejde, opustí Pána i bratry. K vytrvalosti v následování Ježíše nestačí ideál ani vznešené pohnutky, je však zapotřebí pevná víra!

„Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili,“ říká s tvrdým realismem Jan a naznačuje vážnou komunitní krizi. V tuto chvíli se Ježíš obrátí k Dvanácti, k těm, kdo mu byli nejblíže, slovy, jež jsou zároveň provokativní i osvobozující: „I vy chcete odejít?“ A Petr jménem Dvanácti odpoví: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“ Dlouhá šestá kapitola je pak uzavřena několika slovy představujícími přísné napomenutí pro každého křesťana, který se nikdy nemůže cítit jistý ve svém následování Pána: „‘Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A přece jeden z vás je ďábel.’ Tím myslel Jidáše, syna Šimona Iškariotského. Ten totiž, jeden ze Dvanácti, ho měl zradit“ (Jan 6,70–71).

 

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - Roční cyklus B
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.