Jozue 24,1–2a.15–17.18b;
Efesanům 5,21–32;
Jan 6,61–70
Existuje zákon, kterým se řídí vztahy mezi Bohem a člověkem; dnešní liturgie nám ho – pravděpodobně poprvé – pomáhá objevit a zve nás k zamyšlení nad ním: Boží láska je bezpodmínečná a předchází jakýkoli skutek nebo zásluhu člověka („Já jsem si vyvolil vás“), avšak člověk před ní nemůže zůstat pasivní a netečný; musí se rozhodnout pro svobodné přijetí a potvrdit tuto volbu tím, že si sobě vlastním způsobem zvolí Boha. Z monologu Boží lásky se musí stát dialog právě díky lidské odpovědi.
Pro dnešní liturgii byly z Písma vybrány dva úryvky, které popisují dramatický okamžik, v němž Bůh po člověku otevřeně vyžaduje takové rozhodnutí. Hospodin si vyvolil židovský národ, obdařil ho mnoha dary a dobrodiním, a to všechno svobodně a naprosto bezpodmínečně a zdarma (byl to národ menší než všechny ostatní), pozvedl ho jako „na orlích křídlech“. A když se tento lid dostává do zaslíbené země a chystá se přijmout její bohatství, vyžaduje od nich Hospodin rozhodnutí: Koho si vyberete? Hospodina nebo cizí božstva? „Bohové za řekou“ požadují méně, jsou pohodlnější a nezakazují toto nebo tamto; nepřikazují, že se nesmí krást, smilnit nebo zabíjet.
Zkouška je skutečná, nic smyšleného. Toho dne zazněla jasná odpověď: Volíme si Hospodina! A tak konečně mohl lid přijmout bohatství zaslíbené země.
Když teď přejdeme k evangeliu, nalezneme podobnou zkušenost. Ježíš si vyvolil učedníky. Jednal s nimi jako otec; někteří z nich byli rybáři, další byl celníkem, jiný zélóta, pocházeli tedy z řad lidí, kteří žili na okraji zákona a židovského náboženství. Nastal však okamžik, kdy bylo i před ně postaveno osudové rozhodnutí: Vyberte si, chcete zůstat se mnou, nebo odejít? Jsou svobodní; dokazuje to skutečnost, že někteří odešli a jiní zůstali. Zůstalo jich Dvanáct, kteří budou utvářet církev, nicméně nezůstanou s Ježíšem stejným způsobem jako dříve – bez závazků, ale vědí, že si ho zvolili skutečně „na život a na smrt“: „Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý.“
Samozřejmě bude následně vhodné pokusit se o aplikaci této pravdy, kterou nám Písmo odhalilo, na nás samotné. I my jsme byli vyvoleni, podobně jako vyvolený lid a jako první Ježíšovi učedníci; byli jsme vybráni jako objekty jeho lásky a přijati do rodiny Boží ve Křtu, byli jsme přizváni k jeho stolu v Eucharistii a rovněž i k „blažené naději“ na příchod jeho Království (srov. Tit 2,13). V jazyce Nového zákona je výraz „vyvolení“ (electi) obvyklým označením věřících v Krista.
Sobě vlastním způsobem jsme si vyvolili Boha. Poprvé jsme to učinili při příležitosti samotného našeho křtu, kdy jsme vyznali, že chceme věřit v Krista a nikoho jiného. Naše volby jsou však velmi nestálé a vrtkavé, stejně jako je vrtkavá a nestálá samotná naše lidská přirozenost. V našem životě není nic definitivního a nezvratného, až na smrt; je v nás neustále pokušení ohlížet se zpět po položení ruky na pluh (srov. Lk 9,62). Náš život v podstatě připomíná jedno Penelopino plátno – je soustavným vytvářením a porušováním předsevzetí, neustálým kolísáním mezi dvěma póly přitažlivosti, kterými jsou svět a Bůh (případně Bůh a mamon). V našem srdci si tedy získávají prostor idoly, pro něž připravujeme podstavce; v srdci každého z nás je nějaké to „zlaté tele“. Stačí, když nasloucháme, o čem hovoříme, abychom poznali, co je tímto idolem; vždyť už Ježíš říkal, že „ústa hovoří o tom, čím srdce přetéká“ (srov. Mt 12,34).
Tímto způsobem se ustavuje víceznačný režim kompromisu, a tak skrytě sloužíme dvěma pánům. Bohu se však hnusí takový kompromis: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům!“ (Mt 6,24). Je snad Bůh žárlivý? – Ano! Jozue to připomínal lidu právě v souvislostech dnešního úryvku prvního čtení: „(Hospodin) je Bůh žárlivý“ (Joz 24,19). Musíme ovšem dobře pochopit, v jakém smyslu je žárlivý. Žádnému srdci není ponecháno více svobody pro všechny opravdové čisté city než srdci člověka, který si zvolil Boha. Bůh nežárlí na tyto city, protože je stvořil a sám chtěl! Bůh žárlivě vystupuje proti nespořádaným láskám, jež nevycházejí od něho, ale pocházejí od zlého; těm, které jsou s ním neslučitelné a protiví se i zdravé lidské lásce ve všech jejích podobách. Jinými slovy, netoleruje rozdělování lidského srdce mezi sebe a svého největšího nepřítele, jímž je hřích. Ze svého chrámu si nechce a nemůže dělat hadí hnízdo nebo lupičské doupě, případně předstírat, že tam uvnitř bydlí.
Z takových kompromisů, které jsou vždy nastraženou léčkou, se dá dostat jenom díky obnovenému životnímu rozhodnutí či volbě; jde o postoj zaujatý při křtu, kdy jsme byli dotazováni: Chceš být pokřtěn? A odpověděli jsme: „Ano, chci!“ Je zapotřebí obnovit toto zásadní rozhodnutí v krizových okamžicích, kdy se stává taková volba nutnou pro to, abychom mohli jasně stát na straně Krista. Je důležité, aby i v životě křesťana pravidelně docházelo k „obnově smlouvy“, jako tomu bylo u vyvoleného národa.
„Obnova smlouvy“ je důležitá nejen v okamžicích osobních krizí, nýbrž i v kritických situacích celé společnosti a kultury, ve kterých se nacházíme. Nikdy jako v současnosti se křesťané nenacházeli před onou věčnou Kristovou otázkou: „I vy chcete odejít?“ Téměř každého dne zaslechneme o někom, že „odešel a už s ním nechodí“, protože odsuzuje jeho řeč a slova jako příliš tvrdá (například jeho slovo o manželství a jeho nerozlučitelnosti, o nesení kříže, nezabíjení či prvotním hledání Božího království). Žijeme v době rozhodnutí, v níž není možné být křesťanem pouze ze zvyku nebo kvůli tomu, že křesťany byli i rodiče. Je zapotřebí zvolit. Mnozí z nás vypadají, jako by si toho ani nevšimli a nebyli si toho vědomi, neboť ve svém životě i nadále dělají věci diametrálně odlišné: pokračují v poklekání jedním kolenem před Bohem a druhým před Baalem; za to napomínal prorok Eliáš své současníky (srov. 1 Král 18,21). A tak vidíme lidi přecházet s naprostým nezájmem od modlitby ke klení a nadávání, od naslouchání Ježíšova evangelia k nadšenému naslouchání „evangelia“ světa, které je často skrytým ateismem. Vidíme je vycházet z kostela a směřovat k novinovým stánkům nebo kinům, kde čtou nebo se dívají na věci, jež jsou od začátku do konce výsměchem a znevážením křesťanské víry a morálky. Skupině křesťanů, kteří se ve své době domnívali, že mohou stát jedněma nohama na dvou podstavcích (na židovském zákoně a Ježíši Kristu), svatý Pavel píše: „Nemylte se, Bůh se nenechá posmívat!“ (Gal 6,7). To, co mnozí křesťané dělají, lze velmi objektivně označit jako „zesměšňování a pohrávání si s Bohem“.
Vidíme, jak aktuální a navýsost urgentní je rozhodnutí, volba a zařazení se na jednu nebo druhou stranu ještě dříve, než bude pozdě, aby to pak nebyl Bůh, kdo nás zařadí na stranu po své levici!
Tomu, kdo se rozhodne zvolit si Boha, nabízí to stejné biblické čtení, co by měl jako první dělat: Odstraňte cizí božstva, která jsou mezi vámi! (srov. Joz 24,23). Každý by se měl snažit rozpoznat a označit své „cizí božstvo“, jež v jeho srdci představuje oltář postavený proti Bohu. Uvedli jsme, že se obvykle jedná o to, o čem nejčastěji mluvíme.
Nyní by měla naše volba nabýt sborového rázu. V Sichemu bylo shromážděno celé společenství Izraele sjednocené s Jozuem, aby si slavnostním způsobem zvolilo Hospodina: „I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!“ V Kafarnaum to byla zase první apoštolská komunita, která zůstala věrná a společně Ježíšovi odpověděla: „Pane, ke komu půjdeme?“ Věříme v tebe! V tomto okamžiku to musíme být my, společenství křesťanů shromážděných ke slavení Eucharistie, kdo se jako celek rozhodne pro tuto volbu a kdo zdůrazní, že chce následovat Ježíše, protože pochopilo, že on – jedině on – má pro nás slova věčného života.
Vložme tento úmysl opětovného vědomého rozhodnutí pro Hospodina a pro Ježíše Krista do slov, jež se v následující chvíli při liturgii rozezvučí: „Věřím v jednoho Boha!“
Vydalo: KNA
