Kniha Moudrosti 7,7–11;
Židům 4,12–13;
Marek 10,17–30
Ježíš je právě na cestě, když mu přiběhne naproti nějaký člověk, poklekne před ním a ptá se ho: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu nejprve objasní, že jedině Bůh může být ve skutečnosti definován jako „dobrý“ – jak se o tom vícekrát píše ve Starém zákoně –, a potom mu doporučí, aby se ptal po Boží vůli vyjádřené v Zákoně a v tomto světle nahlížel své lidství. Právě v této perspektivě ho odkazuje na přikázání, na „deset slov“ (srov. Ex 20,1–17; Dt 5,6–21), jimiž Bůh nabízí lidem smlouvu a společenství s ním, pramen plného lidského života určeného k tomu, aby byl bez konce.
Na pohotovou odpověď, v níž tazatel tvrdí, že od mládí zachovával všechna přikázání, Ježíš odpoví gestem a slovem. Především na něj „s láskou pohlédne“: upře na něj pohled vyvolení a lásky, daruje mu nezištnou lásku. Je to velmi prosté gesto, ale dosti účinné, které vystihuje Boží předcházející lásku lépe než všechna slova (srov. 1Jan 4,19), tu lásku, kterou na sobě Ježíš zakusil a kterou vyprávěl po celý svůj život.
Po tomto pohledu následuje Ježíšovo povolání: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej to chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě.“ Stejně jako to udělal s Petrem, Ondřejem, Jakubem, Janem a Lévim (srov. Mk 1,16–20), zve Ježíš tohoto člověka, aby všechno nechal a následoval ho, a nabízí mu možnost (nevnucuje ji!) sdílet jeho život. Toto povolání přesahuje i Zákon a otevírá cestu k osobnímu vztahu, v níž je obsažena paradoxní nabídka spásy: „Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho“ (Mk 8,35). V tom tkví jedinečnost Ježíše, toho, který podle jednoho starého církevního otce „přinesl veškerou novost, když přinesl sám sebe“.
Jenomže „on pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku“. Domníval se, že mu Bůh dá věčný život výměnou za legalistické plnění náboženských předpisů, a upřednostňoval vlastní skrupulózní úsilí před Božím darem, a tak se ukázal neschopným svobody a otevřenosti vůči lásce. Proto odešel – postřehl, že mu nechybí jenom tak něco, ale to zásadní: schopnost uvěřit, že Ježíšova láska může dát smysl celému životu. „Odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku.“ Závěr tohoto setkání nám také říká, že připoutanost k majetku se může zmocnit srdce člověka do té míry, že mu vezme radost. Je to smutné, ale je to realita: je možné vložit naději do vlastního majetku natolik, že nás nakonec vlastní to, co vlastníme…
Tváří v tvář odmítnutí své nabídky lásky Ježíš nevyslovuje žádné odsouzení, ale pohlédne na učedníky, kteří ho obklopují, a omezí se na konstatování: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Kdo vlastní mnoho majetku, je obzvláště vystaven riziku, že zabrání Bohu, aby nad ním vládl, protože bohatství je poklad, a kde je poklad, tam přilne lidské srdce (srov. Mt 6,21; Lk 12,34). Jinde řekne Ježíš jasně: „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu!“ (Mt 6,24; Lk 16,13), tedy bohatství chápanému jako skutečnost, do níž se vkládá naděje.
Když si Ježíš povšiml údivu učedníků, objasnil jim, že nejen bohatství je překážkou spásy, ale že spása ve své podstatě není záležitost, která by byla v lidských silách; je totiž třeba všechno postavit tak, aby v nás Bůh mohl vykonat své dílo spásy, a věřit, že „u Boha je možné všechno“ (srov. Gn 18,14; Lk 1,37)! A těm, kteří „pro evangelium“ opustili to, co vlastnili, aby jej následovali, Ježíš adresuje slova útěchy: příslib stonásobku zde na zemi spolu s pronásledováním a pak život věčný. Jeho příslib zahrnuje velké požehnání, ale je zapotřebí si uvědomit, že jeho součástí jsou také pronásledování, tedy protivenství, těžkosti…
V každém případě je však třeba následování Ježíše obnovovat každý den, jinak hrozí neúspěch. Nezapomínejme, že i u těch, kteří opustili všechno a následovali Ježíše, nastal okamžik, kdy „opustili Ježíše a všichni utekli“ (Mk 14,50).
Převzato z knihy: Hlásej slovo - Roční cyklus B
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.
