Duch moudrosti (28. neděle v mezidobí B)

Ze čtení, kterým jsme naslouchali, vystupuje jasně úmysl liturgie, která nám chce představit tematiku moudrosti.

První čtení: „Modlil jsem se… a ducha moudrosti v úděl jsem přijal.“

Responsoriální žalm (Žl 90): „Ať dojdeme k moudrosti srdce.“

Zpěv před evangeliem: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.“

Evangelium na první pohled přechází v úryvku o bohatém mladíkovi do poněkud odlišné roviny, nicméně zjistíme, že je v podstatě stěžejním bodem této nauky o moudrosti.

Pokusíme se zeptat Bible na otázku, co je to pravá moudrost. Sama o sobě je moudrost myšlením-touhou po Bohu. Jde o skrytou skutečnost, která je nedostupná jako žádná jiná: „Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť, kdo pochopí myšlení Páně?“ (Řím 11,33n).

Moudrost sama o sobě tedy spočívá mimo možnosti lidského pochopení. Nicméně zjevila se; stala se přístupnou a dostupnou! Můžeme ji objevit ve dvou „knihách“: stvoření a Bible. Odrazem Boží moudrosti je skutečně především dílo stvoření. Je jako velká kniha sepsaná různými druhy písma, avšak stejnou rukou Boží: „Nebesa vypravují o Boží slávě… Do celé země vychází jejich hlahol, až na konec světa jejich slova“ (Žl 19,1.5). Tato kniha je otevřená skutečně všem: „Na stranách Písma mohou číst jenom ti, kteří dokážou číst a psát, zatímco všichni, i analfabeti, mohou číst knihu vesmíru“ (svatý Augustin, En. in Ps. 45,7).

Bůh se nespokojil se zjevením jen v této němé knize; k jazyku věcí dodal také jazyk slov, a tak se zrodila další velká kniha – Bible, v níž je myšlení-touha po Bohu obsažena explicitně a jasnějším způsobem.

Co se však stalo? – Tyto dvě knihy se velmi rychle skryly a staly se mlhavými; lépe řečeno, oči, které je měly číst, potemněly, až v nich nakonec nedokázaly přečíst a rozpoznat moudrost Boží. Pohané už nedokázali číst ve stvoření („Z toho, co viděli dobrého, nemohli poznat toho, kdo je“; Mdr 13,1; srov. také Řím 1,19nn). Židé už neuměli číst Písmo; ztratili k němu klíč, takže už ani nepoznali toho, kdo skrze ně mluvil, tedy Mesiáše: „Dodnes leží rouška na srdci Izraelitů, kdykoli se předčítá Mojžíš“ (2 Kor 3,15).

Lidé si vytvořili svou lidskou moudrost namísto ztracené Boží moudrosti. U židů je tato lidská moudrost pojmenována jako zákon; ne však zákon jakožto autentické vyjádření Boží vůle, ale zákon jakožto pramen chlouby, vyvyšování, falešných jistot a vědy spíše než moudrosti. U pohanů – Řeků – se lidská moudrost označuje jako filozofie. Modlou lidské moudrosti je moudrost, která nemá v centru jakožto vysvětlení a absolutní cíl veškerenstva Boha, ale člověka (Protagoras: „Člověk je mírou všech věcí.“).

Přišel Ježíš, a my se ptáme, co se mění na této situaci? – On je Boží myšlenkou, jež se stala naprosto zjevnou. Mohli bychom skrze parafrázi úryvku Janova evangelia říct naprosto věrně, že se moudrost stala tělem a přebývala mezi námi (srov. Jan 1,14). „Ježíš je věrný obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15); jako bychom řekli, že je nedostupnou myšlenkou Otce, která se věrně odrazila jako jeho obraz či, lépe řečeno, v jeho vlastním Synu. Když to shrneme: Ježíš je „moudrostí Boží“ (1 Kor 1,22n).

Před touto Boží iniciativou se lidé chovají zvláštním způsobem: to světlo svítí v temnotě, lidé ho však nepřijali (srov. Jan 1,5–10). V Ježíšově přítomnosti dochází k dramatickému oddělování duchů; stává se znamením, jemuž se odporuje. Ježíš se obrací ke všem; hovoří jazykem, který využívala starozákonní Moudrost (srov. Sir 51,23–30), říká: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi [obtíženi těžkým břímenem lidské moudrosti a jhem zákona!], a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,28n.). Obrací se tedy ke všem. Zatímco však maličcí a nemoudří (onou moudrostí-idolem!) přijímají radostně pozvání, ostatní, moudří, se vzpínají a odmítají (srov. Mt 11,25–26).

Obraz je tudíž vyjasněn a cesta načrtnuta: od nynějška se moudrost nachází v Ježíši. Abychom ji mohli získat, musíme jít k Ježíšovi a následovat ho. Podmínka, kterou musíme splnit, abychom to mohli udělat, je zřejmá: prodat všechno, totiž zříci se opory v jakémkoli jiném prameni jistoty, ať materiálním (například bohatství) nebo náboženském (zachovávání zákona).

Do tohoto prostoru je ideálně umístěno dnešní evangelium pojednávající o dvou případech: bohatý mladík, který neprodá všechno, aby mohl následovat Ježíše, a apoštolové, kteří naopak všechno prodali a na cestu následování Ježíše vyrazili. Důraz se v tomto úryvku neklade ani tak na příkaz „prodej všechno“, ale na „pojď a následuj mě“. Nehovoří se tu na první místě o dobrovolně zvolené chudobě, ale o nejvyšším bohatství, ukrytým ve „vlastnění“ Ježíše. Toto evangelium je možné srovnat s jiným úryvkem, v němž se hovoří o člověku, který nalezl na poli poklad, a proto prodal všechno, co měl, aby ho koupil; nebo jiný úryvek o člověku, který prodá celou svou sbírku drahých kamenů, aby mohl získat „drahocennou perlu“ (srov. Mt 13,44–46).

Vládcové tohoto světa se sdružují, aby ve jménu lidské moudrosti zničili tuto nově rozvíjející se moudrost, jež zobracela všechny jejich plány a hodnoty, jež upřednostňuje slabé, obnažuje mocnosti a hlásá svobodu. Křižují „Pána slávy“ (srov. 1 Kor 2,8).

Bůh odpovídá vyzvednutím ukřižovaného Pána slávy a vytváří z něho definitivní a absolutní kritérium moudrosti: „Židé si totiž přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost [onu moudrost, kterou známe], ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost“ (1 Kor 1,22–24). O této „moudrosti kříže“ mluvili už tenkrát apoštolové mezi „těmi nejpokročilejšími“ (1 Kor 2,6); představuje srdce jejich zvěstování, je předávána v evangeliu a svěřena církvi.

Zde se dostáváme k nám. Jak se nám, lidem této doby, představuje otázka skutečné moudrosti? Známe Krista ukřižovaného, evangelium, tradici, dějiny církve – známe všechno. Už to nejsou dvě knihy, ale celé knihovny knih. Boží moudrost je naším stálým a jistým vlastnictvím, řekli bychom rodinným dobrem, jež se předává jako dědictví dalším generacím. Tak o tom mohl určitě někdo smýšlet, nicméně celá věc není vůbec tak samozřejmá. I celé toto dědictví se může proměnit a upadnout do roviny lidské moudrosti, tedy k jistotě, kterou člověk klade sám v sebe nebo do vlastní minulosti (srov. „tradice otců“, jež farizejové předhazují Ježíšovi). Písmo se tak opět stává němým, poněvadž se v něm hledají souhlasné pohledy na to, co už víme, co děláme, co nás uklidňuje, ale nehledá se to, co nás má obnovit a obrátit.

Kdo nás z toho všeho může zachránit? – Odpověď zní: Duch Svatý! Věci, které sám o sobě člověk nemůže odhalit, zjevil Bůh skrze svého Ducha; Duch proniká každou věc, také hlubiny Boží. „Přirozený“ člověk nechápe věci Ducha Božího. Jsou pro něho bláznovstvím, není schopný jim porozumět, poněvadž se dají posuzovat jen skrze působení Ducha. Duchovní člověk však posuzuje každou věc, aniž by musel být kýmkoli souzen (1 Kor 2,10–15).

Jen se podívejme, co je v tom nejvlastnějším slova smyslu Boží moudrostí pro nás v současnosti – je to Ježíš Kristus osvícený Duchem Svatým nebo – což je totéž – Duch Svatý, který zjevuje, připomíná a osvěcuje Ježíše Krista.

Platí to nejen o rovině osobní, ale také, a především, o rovině společenství. Moudrostí je to, „co Duch Svatý říká církvi“ (srov. Zj 1,7). Existuje tedy moudrost církve, která nevychází z lidí církve, ale z Ježíšova Ducha, jenž církev vede. Vyjadřuje se a projevuje v dogmatech, liturgii, spiritualitě a svatosti. To, co Duch říká mně, v mém srdci, to se musí sladit s moudrostí církve.

Ptejme se tedy: Jak se dnes pozná moudrý člověk? – Pavel odpověděl v textu, který jsme tu výše připomínali – je to „duchovní člověk“, člověk vedený Pánovým Duchem, jenž ho jako první věc učí, aby se nepřizpůsoboval tělesným touhám. Moudrý člověk je ten, kdo se snaží posuzovat a nahlížet věci a události tak, jak je vidí a posuzuje Bůh; který svým pohledem víry překračuje pouhá zdání, aby zachytil, co Bůh zachycuje ve věcech a událostech.

Pravou moudrostí je v současnosti, stejně jako to bylo vždycky, poznání Ježíše duchovním způsobem, totiž skrze Ducha Svatého, a skrze něho Otce. Udělat zkušenost s Ježíšem znamená udělat zkušenost moudrosti a obráceně: „Planý je každý pokrm duše, pokud není okořeněn tímto olejem; je bez chuti, pokud není okořeněn touto solí. Ježíš je medem pro ústa, zpěvem pro sluch a jásotem pro srdce“ (svatý Bernard, Serm. 15 super Cantica). Tato slova živě odhalují duchovní moudrost, o níž hovoří Bible: je „zakoušením a viděním“ Boha, je poznáním a vychutnáváním současně. Nejedná se na prvním místě o akt rozumu a inteligence, ale o záležitost srdce, tedy celé osoby, včetně těla. Poznání Boha přivádí k radosti z Boha; je radováním se z Pravdy. Svatý Jan ji nazývá pomazáním od Ducha Svatého, který poučuje o všem, dává pevně stát a všichni ostatní učitelé jsou ve vztahu k němu povrchní“ (srov. 1 Jan 2,20.27).

Tou nejurgentnější věcí související s moudrostí, a rovněž s Královstvím, není diskuse o její přirozenosti, ale vstup do ní, vrhnutí se do ní! Jsme tím člověkem, jenž při kopání na poli vlastního života objevil poklad. Co uděláme v tomto okamžiku? Zakopeme ho a raději ještě budeme čekat a myslet na něj, nebo naopak půjdeme a prodáme všechno, abychom takový poklad mohli získat? – To, co se po nás žádá, není v žádném případě v rozporu s naším životním stavem ženatých, vdaných, zasnoubených či studujících nebo v rozporu s našimi poctivými a čestnými aktivitami, kterým se věnujeme. Nejedná se o materiální nahlížení, ale o duchovní pohled spočívající v přikládání menšího významu všemu ostatnímu a upřednostňování té jediné, kterou pokládáme za podstatnou. Jedná se o to „bohatství ve srovnání s ní pokládat za nic“; o milování Království „nad zdraví a krásu“ (1. čtení).

Ve Starém zákoně můžeme číst tato slova: „Moudrost si zbudovala palác…, připravila také svůj stůl. Poslala své služebnice volat z vyvýšenin města: Pojďte, můj pokrm jezte, víno mnou nalité pijte!“ (Př 9,1–5). Palác, který si Moudrost zbudovala, je Spasitelovo lidství, Kristovo tělo (na prvním místě jeho skutečné tělo, pak mystické tělo církve), prostřený „stůl“ tohoto domu je eucharistický stůl. K tomuto stolu jsme nyní zváni. Moudrost se stane pokrmem pro své maličké.

Převzato  z knihy: Slovo a život B

Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA