Věřím! Pomoz mé malé víře! (18. neděle v mezidobí B)

První čtení: 

Mojžíšovým prostřednictvím vysvobodil Bůh židovský národ z egyptského otroctví (Ex 13,17–15,21). Na přechod přes Rudé moře navazuje putování pouští, které je už od počátku znesnadněno trojicí problémů: nedostatkem pitné vody, absencí jídla a přítomností nepřátelských národů, které se chystají proti Izraeli bojovat. Když hrozí lidem nějaké nebezpečí, hned svalují vinu na Mojžíše a Áróna: díky jejich iluzorním snům o svobodě jsme opustili jistotu egyptského otroctví a vydali jsme se na nebezpečnou cestu ke svobodě: „Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa a jedli chléb dosyta“ (v. 3). Nespokojenost brzy přerůstá v otevřenou vzpouru.

Mojžíš si uvědomuje, že lidé nereptají proti němu a proti Árónovi, ale proti Hospodinu (srov. v. 8). Skutečným problémem není nedostatek jídla a vody, ale pochybnost: „Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“ (Ex17,7). Bůh se však i nyní stará: přivádí svůj národ k pramenům v Élim (Ex 15,22-27), vyvádí pro něj vodu ze skály (Ex 17), z nebe mu posílá manu a křepelky (Ex 16) a dopřává mu zvítězit nad Amalečany (Ex 17,8-16). Když později o těchto událostech rozjímá žalmista, vidí v maně dar věrného Boha vzpurnému a zatvrzelému pokolení, pokolení nestálého srdce, jehož duch nebyl věrný Bohu (srov. Žl 78[77],8).

Bílé, nasládlé šupinky many jsou ve skutečnosti mízou speciálního druhu tamaryšku, jehož větve jsou narušeny parazitním hmyzem. Tento pouštní pokrm „chutnal jako medový koláč“ (Ex 16,31). Sladkost, o níž se hovoří, nemá „kulinářskou“, ale teologickou povahu. Podle knihy Moudrosti „pokrm od tebe ukázal tvou něžnou náklonnost ke tvým dětem a přizpůsoboval se přání toho, kdo jej přijímal, proměňoval se v to, co kdo chtěl“ (Mdr 16,21).

Druhé čtení:

Apoštol Pavel představil svým adresátům – křesťanům obráceným z pohanství – plán spásy, který Bůh ustanovil v Kristu (srov. Ef 1,3-14), a nyní připomíná, že k účasti na této spáse pozval Bůh také je, aniž by si to něčím zasloužili (srov. 2,4-5.8). Vybízí je, aby si vzpomněli, v jaké situaci se nacházeli na začátku (2,11n), aby si uvědomili, co se s nimi stalo (2,13-18: dnešní úryvek), a aby docenili vznešenost nové situace, v níž nyní žijí (2,19-22).

Dnešní liturgická perikopa mluví o důsledcích spásy pro život věřících. Ježíšova smrt jim dovolila, aby se přiblížili k Bohu (v. 13), od něhož byli jako pohané vzdáleni, protože ho neznali (srov. v. 12). Díky této zásadní události se stal z židů a pohanů, kteří byli dosud rozděleni odlišným smýšlením a různou formou bohoslužby, vzájemně se ponižovali a jedni druhými pohrdali, jediný národ a údy jediného Kristova těla, prvotiny nového lidstva (v. 14). Svým vtělením, umučením a oslavením usmířil Ježíš celé lidstvo s Otcem, odstranil tíživou kazuistiku židovského zákonodárství, které oddělovalo Židy od ostatních národů, a všem lidem zvěstoval pokoj a plnost všeho dobra, jímž je on sám – ochotný zcela se dát každému, kdo je ochoten ho přijmout (v. 15-17).

Židé a pohané už tedy nejsou mezi sebou rozděleni, ale stali se součástí jediného Božího lidu, jímž je církev, mají přístup k Otci a jsou oživováni jedním a týmž Duchem svatým (v. 18).

Evangelium:

Bezprostředně po zázračném rozmnožení chleba nás evangelista Jan informuje, že se zástupy vydaly hledat Ježíše. Nacházejí ho nedaleko Kafarnaa a ptají se ho: „Mistře, kdy jsi sem přijel?“ (v. 25). Ježíš na tuto otázku neodpovídá, ale upozorňuje, že jej tito lidé hledají z příliš nízkých, hmotných pohnutek (v. 26). Jdou za Ježíšem proto, že jim dal hmotný chléb, ale nikdo z nich nepochopil, že se jedná o prorocké znamení. Lidé hledají hmotné a dočasné výhody, a ne příležitosti k projevení své oddanosti a lásky. Když Ježíš vidí jejich duchovní slepotu, promlouvá k nim o rozdílu mezi pomíjejícím hmotným chlebem a chlebem, který „zůstává k věčnému životu“ (v. 27). Vyzývá své posluchače, aby překročili úzký obzor, v němž se odehrává jejich život, a otevřeli se víře. Lidé na to reagují dotazem: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ (v. 28). Ježíš vyžaduje jediné – přijmout Boží plán, to znamená „věřit v toho, koho on poslal“ (v. 29).

To ale zástup vůbec neuspokojuje (v. 30). Zázrak rozmnožení chlebů nestačí. Aby v Ježíšovi mohli poznat Proroka mesiánské doby, vyžadují si lidé nějaké větší, očividnější znamení – novou manu (srov. Žl 78[77],24). Ježíš je skutečně dárcem nové many, protože jeho pokrm je mnohem vznešenější než ten, jímž se živili otcové na poušti. Ježíš dává všem lidem věčný život. Přijmout ho však může pouze ten, kdo má víru. Pravým pokrmem není to, co dává Mojžíš a Zákon, ale to, co nám dává Syn, jehož Bůh Otec nabízí lidem jako „pravý chléb, který sestupuje z nebe“ (v. 33). Konečně se zdá, že zástup pochopil: „Pane, dávej nám ten chléb pořád“ (v. 34). Ve skutečnosti si ale vůbec neuvědomuje, oč vlastně prosí, a stále setrvává velmi vzdálen od pravé víry. V této chvíli Ježíš vyvrací jakoukoli pochybnost a upřesňuje: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit“ (v. 35). Sám Ježíš je tedy oním darem lásky, který Bůh Otec nabízí každému člověku, a oním slovem, kterému máme uvěřit. Život všech, kdo si ho zamilují, dostává nový smysl a naplňuje ho pravé štěstí.  

MEDITATIO

Zařaďme se do zástupu těch, kdo diskutují s Mojžíšem, Árónem a Ježíšem, a snažme se pochopit jejich nesnáze. Můžeme si je totiž docela živě představit.

Izraelité měli dost důvodů, aby reptali. Co je to za život táhnout suchopárnou pouští? Stojí to za to? „Nebylo nám vlastně lépe, když nám bylo hůř?“ Kdo nás přesvědčí o opaku? Vždyť toto neperspektivní živoření v naprosté nejistotě je zápasem o holé přežití!

Také Ježíšovi protivníci měli dostatek důvodů, aby se znepokojovali. Vždyť tento neobyčejný člověk o sobě říká, že je „chléb života“. Není to trochu moc? Nemá o sobě příliš vysoké mínění? Nepřehnal to? Nestouplo mu to zázračné rozmnožení chlebů do hlavy?“ Poznali jsme, že umí nasytit lidi chlebem, ale považovat se za „chléb, který sestoupil z nebe“ a který sytí navždy, to už je trochu příliš... Poznání, že ti, kdo reptali nebo byli znepokojeni, k tomu měli své dobré důvody, je pro nás velmi prospěšné.

Musím uznat, že kdybych byl na jejich místě, reagoval bych více méně stejným způsobem. Obvykle se přece snažím být konkrétní, zůstat nohama pevně na zemi a nenechat se jen tak ovlivnit a strhnout nadšením, aby se později neukázalo, že šlo o pouhou iluzi. Nejen já, ale valná většina dnešních lidí by reagovala stejně – tím spíše, že nás dnešní společnost naučila předvídat, kalkulovat a používat rozum.

A přesto....

ORATIO

Pane, ty víš, jak je pro nás nesnadné odhodlat se k některým životním krokům, protože ty sám jsi do našeho nitra vložil jako jednu z nejsilnějších mohutností, které určují náš život, pud sebezáchovy. Dnes tě chci poprosit, abys tento můj instinkt ještě zesílil a rozšířil ho na skutečný Život – na život, který nám přislibuješ a který má trvat věčně. Dej, ať ve svém nitru nepřeslechnu důvody, které mi předkládá mé srdce a které vedou k Životu, a ať si často kladu otázku, jaký pokrm dokáže opravdu zajistit můj život.

Prosím tě, dej, ať v sobě vnímám instinkt věčného života aspoň tak silně jako svůj přirozený život. Dej, ať se rozhoduji obezřetně a moudře, a ne na základě okamžitých dojmů, a ať hned nevěřím všem laciným nabídkám, pro které hovoří rádoby „zázračné“ důkazy.

Ještě o jedno tě prosím: dej mi ducha rozlišování, abych byl schopen rozlišovat pravou víru od iluzí a spojovat své rozumové vnímání s otevřeností ke tvému působení v tomto světě.

Pane, dej, ať jsem vždy pevně zakotven v realitě a přitom se umím otevírat tobě. Dej mi schopnost poznávat tvé překvapivé působení, které mi vychází vstříc, v jediném okamžiku převrací celý můj život a prověřuje, do čeho skutečně kladu celou svou důvěru. 

CONTEMPLATIO

„Hospodinu svěř svůj osud, v něho důvěřuj a on bude jednat“ (Žl 54,23). Co tě znepokojuje? Čeho se obáváš? Ten, který tě stvořil, o tebe neustále pečuje. Cožpak by se o tebe nepostaral ten, který o tebe pečoval, ještě než jsi začal existovat? Vždyť ses stal takovým, jakým tě chtěl mít on sám! Což se o tebe nepostará ten, který „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým“? (Mt 5,45). Což by mohl opomenout, opustit a nechat o samotě právě tebe, který jsi byl ospravedlněn a žiješ z víry? Naopak, žehná ti, pomáhá ti, dává ti všechno, co potřebuješ, a ochraňuje tě před každým nebezpečím. Když ti dává své dary, těší tě, abys vytrval; když ti je bere, vychovává tě, abys nezahynul. Pán se o tebe stará, buď klidný. Podporuje tě ten, který tě stvořil: neopouštěj dlaň svého Stvořitele (Augustin, Výklad knihy Žalmů, 38,18). 

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Věřím! Pomoz mé malé víře!“ (Mk 9,24).