Vdova a zákoník (32. neděle v mezidobí B)

Dvě z dnešních čtení – první čtení a evangelium – mají shodného protagonistu: vdovu, tedy člověka, který byl v antické společnosti úplně závislý na jiných lidech, osobu sociálně nejvíce ohroženou, zbavenou vážnosti a oddělenou od nejrůznějších zdrojů.

O první vdově se v 1. knize Královské píše, že se jednoho dne u ní zastavil prorok Eliáš a požádal ji o něco k jídlu a pití. Ta neměla v domě nic jiného než hrst mouky a trochu oleje. Myslela si, že by z ní mohla upéct placku pro sebe a svého syna a pak už jen očekávat smrt, neboť už nic jiného k jídlu neměli. O vdově z evangelia víme, že nepozorovaně prošla kolem pokladny na almužnu v chrámě a vhodila do ní dvě drobné mince – a jak doplnil Ježíš – všechno své jmění. Máme před sebou dvě scény, naprosto jednoduché, ale jak zjistíme, nabité náboženským a duchovním obsahem.

První reflexe se rodí právě ze srovnání mezi vdovou z epizody Starého zákona a vdovou z Nového zákona. Starozákonní úryvek má dobrý a radostný konec; když se ona žena rozhodne pozbýt svého posledního sousta, aby ho darovala prorokovi, stane se zázrak – hrnec s moukou už se nikdy nevyprázdní ani oleje ve džbánu neubude, dokud nebudou všichni sytí. V tomto případě Bůh hned odplatil vdově důvěru, kterou do něho vložila, a uskutečnilo se to, co jsme zpívali v responsoriálním žalmu: „Hospodin dává chléb lačným; podporuje sirotka a vdovu“ (Žl 146).

Evangelijní úryvek nemá až tak radostný konec, alespoň ne ve stejném duchu, jako tomu bylo u předchozí vdovy. Tato vdova prochází a dává své poslední drobné a odchází. Nikdo ji nezavolal zpět, aby jí všechno odplatil a vynahradil stonásobně, nestal se žádný zázrak, její gesto se dokonalo ve stínu víry a mezi ní a jejím Bohem.

Nabízí nám to příležitost pro důležitou úvahu: evangelium od nás vyžaduje víru v Boha a naději, které jsou mnohem vytříbenější a mají vyšší požadavky než ve Starém zákoně; odplata už není celá zde na zemi, tedy v pozemských statcích, sklizni nebo stříbru. Nemůžeme dát Bohu své „jedno“, a ihned rozevřít zástěru a očekávat „stonásobek“ toho, co jsme darovali. Nemůžeme přemýšlet způsobem postaveným na principu do, ut des („dávám, abys dal“); to by se jednalo spíše o jednoduchý kalkul než o důvěru. Stonásobek je také zde na zemi a také tato vdova to snad mohla zakusit; nespočívá však tolik ve věcech, ale v Božím království, tedy v radosti, lásce a pokoji v Duchu (srov. Řím 14,17; Gal 5,22).

Proto vnímáme tuto vdovu, jež ve své nouzi dala všechno, co měla, jako tolik blízkou duchu evangelia a blahoslavenství chudých v duchu, kterou opěvuje responsoriální žalm, aniž by ale zároveň vyprávěla kolem dokola, že dává „více než všichni ostatní“, aniž by se zbytečně zabývala tím, jestli její oběť někdo postřehl. Ona to nevěděla, avšak my ano; my víme, že tu byl toho dne někdo, jenž nepozorován viděl všechno, a nebyl to nikdo menší než samotný Boží Syn. Vzhledem k tomu, že se alespoň podle způsobu vyprávění jedná o skutečný příběh, a ne o podobenství, si můžeme být jistí, že ti dva, Ježíš a vdova, se setkali v Otcově království a tam dostala ona vdova skutečně odplatu v podobě věčného života. Zpěv před evangeliem připomenul právě tento okamžik: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3).

Tento evangelijní úryvek před nás staví některá z nejdůležitějších slov celého evangelia. Kdysi Ježíš řekl, že chceš-li darovat almužnu, nemáš to okolo sebe vypravovat, jako to dělají zákoníci a farizejové, kteří chtějí být lidem na očích. Chceš však poradit? – Když dáváš almužnu ty, ať ani tvoje levice neví, co činí pravice, neboť tak se ti může tvůj Otec, jenž vidí všechno, co je ve skrytosti, odvděčit. A když se modlíš, tak se stáhni někam do ústraní a zavři za sebou dveře svého pokojíku (srov. Mt 6,1nn). Ježíš těmito slovy určitě nechtěl zakázat veřejnou společnou liturgickou modlitbu, ale byl to způsob, jak vyjádřit něco o důležitosti čistoty úmyslu: modlím se kvůli Bohu, a ne abych získal větší úctu u lidí. Bůh – říká nám Ježíš – nemůže odměnit nic jiného než to, co bylo učiněno pro něho; co konáme pro lidi, tedy v posledku pro nás samotné nebo pro naši slávu, je všechno rozeseto „do větru“ nebo jen tak „cestou“. Takový člověk už dostal svou odměnu (srov. Mt 6,2).

Jestliže konáme dobro a v nějaké zasuté části srdce si přece jen říkáme, co na to asi řeknou lidé, a myslíme na obdiv, který si tak získáme, pak se do takové činnosti vkrádá „červ“, který všechno rozežírá a ničí. Pokud to s námi půjde dobře, tak se s těmito skutky jednoho dne při soudu setkáme, a uvidíme je jako zkažené plody, jež se musí celé ze všech stran okrájet, aby z nich vůbec něco dobrého zůstalo. Kolik našich aktivit je právě takových – uskutečňovaných pouze kvůli nám samotným. Bůh nám řekne, že jestli jsme hledali právě toto – jevit se jako spravedliví před lidmi, získat slávu u jiných – pak máme, co jsme chtěli: nemůžeme očekávat něco jiného ode něj, už totiž máme svou odměnu!

V dnešním evangeliu je toto všechno personifikováno v postavě zákoníka, popsaného v první části perikopy, který vytváří naprostý protiklad vdovy. Ježíš tuto postavu načrtl rychlými, avšak o to účinnějšími tahy. Tento lidský typ se dá popsat jako spravedlivý, vzdělaný, neboli ve své době jako dobrák (to by asi platilo pro všechna historická období!); prochází náměstími a ulicemi v dlouhé říze, vychutnává si pozdravy a úctu vyjadřovanou mu lidmi, líbí se mu i určitá podřízenost, kterou vzbuzuje u prostých lidí kolem. Koná modlitby a dává almužny, ale jen když se na něho dívají, a proto aby se na něho dívali; možná to všechno ani nekoná se špatným úmyslem, ale spíše se to stalo jeho druhou náturou: náboženství se proměnilo ve stavění se na odiv; do jeho života už téměř vůbec nevstupuje Bůh či, lépe řečeno, vstupuje, avšak pouze jako předpoklad a rozlišující faktor mezi ním a ostatními hříšníky. V těchto zákonících (učitelích Zákona) podal Ježíš každodenní životní způsoby farizeje, kterého popsal v podobenství během modlitby v chrámě (Lk 18,9nn).

Stavění se na odiv však není jediným hříchem, na nějž Ježíš u těchto praktikujících věřících upozorňuje, a není ani tím nejvýznamnějším; nalezneme jednu krátkou větu, která vrhá na dnešní úryvek nové světlo a činí ho nesmírně aktuálním: „Vyjídají vdovám domy,“ říká Ježíš o zákonících, a to, co známe z historického hlediska o sociální situaci dané doby, potvrzuje Ježíšův soud. Společně s farizeji se právě jim podařilo zavést dobře čtyřiadvacet různých peněžních nebo naturálních poplatků, jež se musely odvádět chrámu, tedy jejich vlastní třídě, čímž stavěli vrstvy nejchudších do situace, kdy musely neustále volit mezi alternativou trpět hlady nebo přestoupit zákon. Kromě snahy o vzbuzování obdivu tedy vidíme i útlak chudých, proti kterému se Ježíš vehementně stavěl. Evangelista Marek poznamenal, že se Ježíš posadil naproti chrámové pokladnice a sledoval zástupy lidí, kteří do ní vhazovali mince, a upozorňoval, že mnozí bohatí tam skutečně vhazovali hodně. Pán toho dne jasně ukázal, odkud přicházejí ony „mnohé mince“; staví před Boha utlačovatele i utlačeného, vyjídače domů vdov i vdovu samotnou, a Ježíš zjevuje, na čí straně stojí Bůh. V responsoriálním žalmu jsme slyšeli také tato slova: „Hospodin zjednává právo utlačeným…, mate cestu bezbožníků [tedy utlačovatelů]“ (Žl 146).

Mluvil jsem o tom, že je tato skutečnost nejvýše aktuální; také v naší společnosti existují hříchy, na které se vůbec neupozorňuje. Jakým způsobem asi oni bohatí vyjídali tenkrát vdovám domy? – Jistě to byly prostředky od věků známé: lichva, daně, nespravedlivé ceny, podvody, přehnaně vysoké nájmy atd. Kdo se z toho nechá nařknout a obvinit? Kdybych to mohl posoudit ze slov, jež slyším ve zpovědnici, tak se zdá, že nic takového se už v naší společnosti neděje, a pokud ano, pak do takových praktik žádný z křesťanů vůbec není zapojen. Tento fakt je znamením závažného zpoždění v uvědomování si skutečných a pravdivých požadavků evangelia. Někdy to může být také znakem našeho úpadku do náboženství zákoníků: zabíjí se, krade se a má se za to, že se obnoví společenská a náboženská počestnost skrze zviditelněné rozšíření dobrotivosti. Domníváme se, že se všechny zločiny spáchané na lidech smažou díky darům předloženým Bohu. Mohli bychom to označit téměř jako „korupci“ ve vztahu k tomu posledně jmenovanému! Musíme vyslovit také tyto velmi nepříjemné věci, a kdybychom to neučinili, znamenalo by to zradu na evangeliu; učinili bychom ho nedůvěryhodným, neplodným a neškodným. 

Až se z našeho dnešního liturgického shromáždění přijdeme domů, měli bychom se cítit jako děti vracející se ze školy se zadaným domácím úkolem. Tento obraz máme pochopitelně během těchto podzimních týdnů často před očima. Byli jsme v Ježíšově škole; podobně jako to učinil onoho dne před chrámem, tak jedná i dnes a shromažďuje nás, své učedníky, kolem sebe, aby nás učil. Vraťme se domů s naprosto jasným úkolem, který se budeme snažit jako vzorní školáci splnit, a nebudeme se cítit dobře, dokud na něm skutečně nezačneme pracovat; zadání úkolu je jasné: „uvést do praxe“, procvičovat a uplatňovat ve svých životech, co nám Ježíš pověděl. Konkrétních příležitostí máme bezesporu dost; jsme chudí a nemáme žádné velké jmění? – Ježíš nám nabízí následovat vdovu; napodobovat ji ani ne tak v darování Bohu svých posledních drobných jako spíše v důvěře, kterou v něj měla, v nabídnutí mu všeho, co máme, třeba to mohou být i nářky a tužby po každodenním chlebu. Jsme naopak bohatí nebo zapojení do různých výnosných záležitostí? – Ježíš nám připomíná, abychom nenapodobovali učitele zákona, kteří vyjídají domy chudých, abychom si stanovili hranice zisku, a to i za cenu toho, že zůstaneme poněkud „pozadu“ za těmi, kdo žádné ohledy na druhé neberou a nemají žádné skrupule.

Takový pokrm jsme dnes dostali u „stolu slova“ a nyní se budeme připravovat na přijetí chleba ze „stolu jeho těla“. Tento pokrm nás má podporovat na všech životních cestách během následujícího týdne a posilovat nás v uvádění jeho slova do praxe.