1. kniha Královská 17,10–16;
Židům 9,24–28;
Marek 12,38–44
LECTIO
K prvnímu čtení
Událost, kterou popisuje dnešní čtení, dosvědčuje, jakou sílu má víra v Boží slovo. Královna Jezábel pronásleduje proroka Eliáše a on před ní na popud Božího slova prchá do její rodné země – Fénicie. Hospodin to totiž zařídil tak, že se pro něj jiná Féničanka stane nástrojem záchrany v čas hladomoru (v. 8n). Na prorokovu prosbu o pokrm tato chudá vdova odpovídá tím, že jej zpravuje o své bídě: zůstala jí jen troška jídla, díky níž může se svým synem přežít tento den. Když jí však Eliáš předpovídá zázračný Hospodinův zásah, dokáže se toho, co by jí zajistilo život na jeden den, zříci. Víra této vdovy se naplňuje účinnou láskou a stává se pro ni zdrojem skutečného bohatství. Den co den pak může být svědkem zázraku a vyznává, že skutečně „Hospodin podporuje sirotka a vdovu“ (Žl 146[145],9) a že není zklamán nikdo z těch, kdo v něho důvěřují (srov. 1 Král 17,15n). Ve stejnou dobu, kdy Izraelité začali pošilhávat po pohanských božstvech, jejichž bohoslužbu zaváděla královna Jezábel, a přestali poslouchat Hospodinovo slovo, vítězí ryzí víra, naplněná obětavou láskou, v životě jedné cizinky, která se s důvěrou v Boží slovo, přicházející k ní skrze proroka Eliáše, neváhá vzdát toho, co nezbytně potřebuje k životu. Za to, že poskytla Božímu muži pokrm na jeden den, dostává od Hospodina hojný pokrm pro tělo i pro duši.
K druhému čtení:
Na popisu některých detailů židovské bohoslužby (kap. 9) můžeme poznat, oč vznešenější je Nová smlouva, jejímž jediným knězem (v. 11n), prostředníkem (v. 15) i obětí (v. 28) je Kristus. Dnešní čtení srovnává Krista s obřady slavného „Dne smíření“. Jednou za rok vstupoval velekněz do velesvatyně, aby pokropil archu úmluvy krví obětovaných zvířat, a tak vykonal oběť smíření za Boží lid. Kristus však „na konci věků“ dovršil dávné obřady, jež byly pouhým předobrazem dokonalé oběti: vstoupil do pravé svatyně – k Bohu („do nebe“) – a „jednou provždy“ obětoval „sám sebe“, když na sebe jako Izaiášem předpovězený trpící Služebník (Iz 53,12) vzal „hříchy celého množství lidí“. Kristova láska je tak intenzivní, že hřích nejen odpouští, ale přímo „odstraňuje“ (v. 26). Každý člověk proto může v Kristu najít obnovu, vysvobození a záchranu!
Touto obětí Kristus nepřestal být přítomen uprostřed nás, ale je stále živý, „aby se za nás přimlouval“ (7,25), a znovu viditelně vstoupí do dějin tohoto světa, ne už proto, aby vysvobodil lidstvo ze hříchu – vždyť jeho oběť má věčnou hodnotu (v. 28) – , ale aby dovedl lidstvo k jeho definitivnímu cíli a všem, kdo jsou bdělí a kdo jej očekávají, dal spásu a slávu (2,10).
K evangeliu:
Ježíš učí v chrámě a nabízí svým posluchačům kritéria, podle kterých lze rozlišovat mezi pravými a falešnými učiteli. Právě skončily táhlé spory se zákoníky, kněžími a předními z lidu (kap. 11 a 12) a Ježíš vysvětluje, že odmítavý postoj těchto lidí vychází z jejich touhy po prázdné slávě (v. 38n), z nespoutané hamižnosti a ze snahy vystavovat na odiv čistě vnějškovou zbožnost (v. 40). Ježíš se nenechává zmást vnějším zdáním, ale poznává pravdu o každém člověku. Sedí poblíž chrámové pokladny a pozoruje chování lidí, ponořených do svých každodenních starostí. Tu mezi nimi našel člověka, který je opravdovým učitelem, a hned na něj upozorňuje své učedníky: je to jedna chudá vdova, která přišla ke chrámové pokladně a vhodila do ní směšnou částku – dvě drobné mince měly srovnatelnou hodnotu s osminou přídělu, kterým byla každodenně podělována římská chudina. Pro tuto chudou vdovu však tyto peníze znamenaly mnoho – „dala všechno, co měla, celé své živobytí“ (v. 44). Tato nenápadná vdova tedy vhodila do chrámové pokladnice celý svůj život, neboť našla v Bohu svou jedinou jistotu pro dnešek i pro zítřek, pro čas i pro věčnost. Je proto bohatší než všichni ti, kdo ze svého nadbytku vhazovali do chrámové pokladny velké sumy peněz, a Ježíš ji představuje svým učedníkům jako „pravou učitelku“ cesty víry, která vede přes důvěrou naplněné odevzdání se do rukou Božích.
MEDITATIO
Dnešní Boží slovo nás vede, abychom rozjímali o víře. Věřit znamená vzít vážně, že Hospodin je opravdu Bůh, zcela se odevzdat do jeho rukou a bez výhrad a jakýchkoli obav o zítřek se svěřit do jeho péče. Pro ty, kdo říkají, že je dobré věřit, ale „s nohama pevně na zemi“ a s notnou dávkou lidské prozíravosti, je tato odevzdanost něčím pošetilým a směšným. Je však zajímavé, že tuto „bláznivou“ víru často pozorujeme u lidí, kteří se dnes ani do budoucna nemohou opřít o žádnou jistotu.
Dvě chudé vdovy, o kterých dnes hovoří Písmo svaté, nás učí, že se nemáme bát obětovat Bohu všechno, co jsme a co máme, a že máme Bohu zasvětit celý svůj život. Dovolíme-li, aby se všechno, co je naše, stalo „jeho vlastnictvím“, můžeme si být jisti, že se Bůh postará. Naše rodiny, práce i nejrůznější vlohy a nadání – to všechno je možné podřídit logice víry a zcela to svěřit a darovat Pánu. To neznamená, že bychom se měli oddávat sladkému nicnedělání, ani se nejedná o nějaký chvilkový vrtoch. Jestliže Bohu odevzdáme všechno, co je naše – své city, práce, vlohy atd. –, stáváme se správci Božího majetku, kteří o něj mají věrně pečovat. Dnešní Boží slovo nás tak trochu provokuje: zkusme dennodenně vkládat celý svůj život do pokladnice společenství svatých. Pán jej bude moci využívat k dobru všech svých dětí a také my sami z něj budeme moci vyzískat větší užitek. Jako první můžeme svému Pánu odevzdat to, co je nám nejvlastnější: svou chudobu a svůj hřích. Vždyť Ježíš přichází mezi lidi hlavně proto, aby na sebe vzal naši ubohost a aby ji skrze svou oběť lásky proměnil.
Dokážeme-li vkládat do jeho rukou i svou ubohost, zakusíme radost z toho, že můžeme žít z něho, skrze něho a v něm.
ORATIO
Pane Ježíši, který, ač bohatý, stal ses pro nás chudým, abys nás obohatil svou chudobou, dej nám více víry! Je toho tak málo, co ti vlastně můžeme nabídnout. Prosíme tě, pomoz nám, abychom se nezdráhali a všechno s důvěrou odevzdali do tvých rukou. Ty jsi Pokladnicí Otce a Pokladnicí lidstva. V tobě spočívá plnost božství, a přesto neodmítáš přijmout „haléř“ naší ubohosti, a dokonce našeho hříchu. Věříme, že máš moc proměnit naše ubohé dary v blaženost pro celé množství lidí. Nauč nás, prosíme, pravé štědrosti a odevzdanosti, abychom byli chudými v duchu! Chceme odpovědět na tvé slovo a věnovat ti všechno – včetně toho, co nezbytně potřebujeme pro dnešek a pro zítřek: od této chvíle jsi naším Životem ty sám.
CONTEMPLATIO
To, co si člověk odepře ve svém nedostatku, má velkou hodnotu. Váhy Boží spravedlnosti neváží tíhu toho, co bylo darováno, ale tíhu srdce, které to darovalo. Vdova z evangelia vhodila do chrámové pokladnice dvě drobné mince, a přitom dala víc, než všichni boháči dohromady.
Každý projev dobroty má v Božích očích svou cenu a každé milosrdenství přináší své ovoce. Bůh dal každému člověku jiné možnosti, ale od všech lidí očekává totéž smýšlení. Kéž všichni pozorně uvažují o velikosti svého majetku, a ti, kdo více obdrželi, kéž také více darují (Lev Veliký, Homilie o postu, 90,3).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3).
Převzato z knihy: Lectio divina - Autor: Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra (ed.) - Vydalo KNA
