Jeremiáš 31,7-9;
Židům 5,1-6;
Marek 10,46-52
Před Ježíšovým vstupem do Jeruzaléma, kde se odehraje poslední část jeho pozemské existence, vypráví Marek o setkání se slepým člověkem. Tak jako uzdravení slepého u Betsaidy (srov. Mk 8,22–26) bezprostředně předcházelo Petrovu vyznání u Césareje (srov. Mk 8,27–30), je toto setkání jakousi předehrou před mesiánským provoláním Ježíše od zástupů, které ho doprovázely při vstupu do svatého města (srov. Mk 11,1–10).
Ježíš obklopen svými učedníky a mnoha lidmi vychází z Jericha, místa vstupu do zaslíbené země, když tu „u cesty sedí slepý žebrák – Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: ‘Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!’“ Je to tvrdošíjné dožadování se soucitu a milosrdenství, které se nenechá zastrašit výčitkami těch, kdo by ho chtěli umlčet. Zároveň je to také velké vyznání víry, které prohlašuje o Ježíši, že je „Syn Davidův“, tedy Kristus, Izraelem dlouho očekávaný Král a Mesiáš, poslaný od Boha, aby znovu nastolil jeho království míru a spravedlnosti na zemi (srov. 2 Sam 7,8–17; Iz 11,1–9). Slepý Bartimaios jinými slovy opakuje to, co již prohlásil Petr: „Ty jsi Kristus“ (Mk 8,29); on věděl, že Mesiáš otevře oči slepým, protože i tím naplní Svatá Písma (srov. Iz 35,5; 42,7).
Ježíš mu tentokrát nenakázal mlčet, jako to obyčejně dělal vůči vyznáním nečistých duchů (srov. Mk 1,25.34; 3,12) těch, kteří nebyli ochotní vydat se s ním na cestu následování, nýbrž nařídí, aby ho zavolali. Bartimaios bez otálení odpoví: ihned odhodí plášť, do něhož si schovával vyžebrané mince a který byl zároveň jeho přikrývkou v noci, a proto nedotknutelným vlastnictvím chudého (srov. Dt 24,13). Aby se odevzdal Ježíši, zbaví se úplně všeho, co by mohlo být na překážku setkání s ním, zbaví se i těch nepatrných jistot patřících k jeho minulosti a jeho životu, „vyskočí a přijde k Ježíšovi“. Timaiův syn se ve své nahé chudobě a slepotě postaví před Ježíše, „Syna Davidova“ a „Syna Božího“ (Mk 1,1; 15,39)!
V této chvíli mu Ježíš položí stejnou otázku jako předtím Jakubovi a Janovi (srov. Mk 10,36): „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Bartimaios pro sebe nežádá čestná místa, ale s velkou přímostí ho prosí: „Mistře, ať vidím!“ Podobně jako to řekl ženě s krvotokem (srov. Mk 5,34), Ježíš zvolá: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Skutečný zázrak, o němž se zde vypráví, je zázrakem víry, jež dokáže vidět neviditelné (srov. Žid 11,27) a doufat v to, co se zdá nemožné. Ježíš je schopen rozpoznat, kdo k němu přichází s upřímnou vírou, a odpovídá tím, že mu zcela zdarma nabízí znamení spásy a plnosti života, předzvěst toho, co definitivně nastane v Království…
„A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.“ Věřící zakouší spásu nikoliv jako situaci, v níž se usazuje, ale jako vytrvalou cestu za Ježíšem, jako každodenní vztah s ním. To je důvodem, proč Bartimaios jako učedník uzdravený ze své slepoty, následuje Ježíše na cestě do Jeruzaléma, na té cestě, která ho dovede k utrpení a smrti. Spolu s ním jsou Ježíšem uzdraveni a osvíceni ti, kteří – ač povoláni k následování – mu odporují: Petr, jenž zpochybnil předpověď utrpení; Dvanáct, kteří diskutovali, aby určili, kdo z nich je největší; Jakub a Jan žádající o první místa.
Tento úryvek je tedy také důrazným varováním pro každého čtenáře evangelia: má totiž neustále prosit o uzdravení z vlastní slepoty, má naslouchat povolání Mesiáše Ježíše a ochotně mu běžet vstříc, má si od něj nechat pokládat otázky a nechat si otevřít oči srdce tak, aby mohl jasně vidět, a tak jej následovat v jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, aniž by se pohoršil! Pouze budeme-li žít tímto způsobem, můžeme být my křesťané skutečně „jeho stoupenci“ (Sk 9,2), muži a ženy následující Krista Ukřižovaného-Vzkříšeného, který nás vždy předchází na našich cestách a volá nás, abychom s ním sdíleli jeho život.
