„To bude pro vás znamením – děťátko položené v jeslích“ (Narození Páně A)

Při dnešní noční vánoční liturgii je pro nás zvláště důležitá jedna věc: obrovská prostota. Jen ten, kdo má anebo dokáže hledět očima dítěte, je schopen stále znovu a znovu žasnout nad tím, čemu během této noci nasloucháme. Úžas je vstupní branou k adoraci a také k vánoční radosti. Kdo si chce hrát na velkého, dospělého nebo rozumbradu i před svým Bohem, který se stal malým dítětem, nepochopí vůbec nic. Je zde s námi při eucharistické hostině, ale jako ten pozvaný, jenž na sobě neměl svatební oblečení.

„Veselí se před tebou (před Bohem), jako se jásá o žních,“ říká nám Izaiáš v prvním čtení. Proč se vlastně veselit a radovat? – Protože „dítě se nám narodilo, syn je nám dán“. Nerodí se však každého dne, ba co každou hodinou stovky dětí? Jistě, a každé takové zrození je samozřejmě dobrým důvodem k radosti a naději. Zvláště pak pro matku toužebně ho očekávající, jak řekne Ježíš jednoho dne. Je radostí také pro svět, je radostí a nadějí rovněž pro Boha. Každé dítě, které se narodí na této zemi, je znamením, že Bůh si nad lidmi nezoufá a neztratil naději. Dítě, jehož narození si však při dnešní oslavě připomínáme, nám dává podstatně významnější důvody k radosti a naději. „Vládu má na svém rameni a dostane jméno Podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje… Jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce… aby je upevnil a utvrdil právem a spravedlností od tohoto času až navěky!“ Svatý Pavel navazuje ve druhém čtení a říká, že v něm „se přece projevila Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem“. Všechny tyto důvody jsme posléze zachytili shrnuté v prvním poselství Vánoc, které přináší anděl pastýřům: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“

U tohoto místa se na chvilku zastavíme. Celé tajemství a paradox Vánoc (a celého evangelia) jsou skryty v těchto slovech. Od tohoto narození si lidé slibovali a očekávali veliké věci, jak jsme slyšeli: radost, pokoj, spravedlnost, spásu. A hle, najednou se nacházíme u malého dítěte ve stáji, nahlížíme na představení, které je přímo přeplněné zranitelností, slabostí, bezmocí a chudobou, jež si jen lidstvo dokáže představit. Tento obraz doplňují Maria a Josef, dvě stvoření, pro která ani není místo v zájezdním útulku. Pokoj a spravedlnost pro celý svět od toho, kdo pro své narození nemá ani vlastní dům.

V oněch dobách hovořili o míru a spravedlnosti ve světě jiní významní mužové. Byl to císař Augustus, o němž se vypráví v evangelijním úryvku. Evangelista ho na tomto místě jmenoval, aby poukázal na moc a zářný jas císařského Říma, aby vykreslil ještě větší protiklad ve vztahu k dítěti, které se rodí kdesi v zapadlé vesničce Judeje. I císař Augustus se nechával oslovovat jako spasitel a princ pokoje. Po něm byl každý císař při korunovaci pozdravován slovy vyraženými na mincích: „zachránce světa“, „očekávání národů“, „obnovitel světa“ apod. A musíme popravdě říci, že se lidé do té doby domnívali, že jenom ten, kdo je mocný, silný a má vojska, jimž velí, může přinést ostatním spásu a nastolit pokoj. Bůh skrze narození Ježíše Krista vyvrátil všechny tyto falešné lidské jistoty a očekávání. Apoštol Pavel píše: „Ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné“ (1 Kor 1,27). Co je pro svět více pošetilého a nesmyslného než chudoba; co je slabšího než malé dítě? Proto se rozhodl dát nám znamení: dítě položené v jeslích.

Jenom Bůh mohl přemýšlet nad tak naprostým převrácením lidské logiky; pouze on mohl vyslovit jasné „ne“ tomu, co lidé odpradávna stavěli na vrcholky svých hodnotových žebříčků: bohatství, moc, pocty a slávu. My, sami o sobě, bychom asi tímto směrem nikdy neuvažovali; nyní však, když už to víme, tak se můžeme radovat a odvážně říci Bohu své „ano“. Ty jsi skryl tyto věci před moudrými a zjevil jsi je maličkým: ano, tak se ti zalíbilo, Otče (srov. Mt 11,26). Velcí, mocní a silní nám již od tohoto okamžiku nebudou nahánět strach, tak jako tomu kdysi bývalo. Ty jsi zmátl úmysly silných a moudrých a toto dítě položené v jeslích je toho od nynějška znamením. Mohl ses narodit v římském císařském paláci jako syn toho nejmocnějšího muže na zemi. Tam si představoval tvé narození pohanský básník Vergilius ve slavném Čtvrtém zpěvu pastýřském. I to by mohlo být teologicky dokonalé vtělení; stal by ses „pravým Bohem a pravým člověkem“ i tímto způsobem. Nic nového by ale nezapočalo, žádný nový běh světa. Pro tebe se však více než stát se člověkem stalo důležitějším stát se chudým a poníženým. Tak jsi dal skutečně naději chudým této země, zapomenutým a těm, s nimiž už vůbec nikdo nepočítá. Dal jsi naději „celému lidstvu“, protože ne všichni v tomto světě mohou být bohatými, moudrými a silnými, ale všichni se mohou stát prostými a pokornými.

Ještě jedno nám na závěr stále zůstává otevřené k pochopení: naděje na mír, pokoj a spravedlnost, kterou přinášíš chudým. Není pro nikoho uklidňujícím sdělením, nejedná se o „opium lidstva“, nejde o náhražku za onen jiný pokoj a jinou spravedlnost, jež tak sužují lidi dnešní doby, ale setkáváme se zde s její předzvěstí a základem.

Nyní se budou naše myšlenky ubírat směrem k eucharistii, kterou se chystáme slavit. Znamení dítěte položeného v jeslích se zpřítomňuje ve znamení, jež není o nic méně ponížené: chléb položený na oltáři. Co řekneme Ježíšovi dnešní noci my, společenství shromážděné zde v jeho jménu? Pouze jediné: Děkujeme, Pane!

Převzato  z knihy: Slovo a život
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA