1. čtení: Izaiáš 62,11–12
2. čtení: List Titovi 3,4–7
Evangelium: Lukáš 2,15–20
Při eucharistii v noci o Narození Páně jsme slavili velké tajemství Božího vtělení, přesněji řečeno polidštění Boha, rozjímáním o Ježíšově narození z Marie v Betlémě. Tuto událost zjevil anděl pastýřům, kteří reprezentují chudé v Izraeli (srov. Lk 2,1–14). O svítání nám církev nabízí jinou stránku téhož tajemství, o níž vypravuje evangelista Lukáš: návštěvu pastýřů ve stáji a o jejich okoušení tajemství, které se projevuje v události slova o novorozeném dítěti.
To, že prvními adresáty zvěsti o narození Páně byli pastýři, bychom neměli přejít jen tak. Pastýři byli kvůli své práci nuceni k životu v ustavičném putování. Pro náboženskou kulturu své doby to byly osoby nečisté, vyloučené z oficiálního liturgického života. A právě tito chudí a upozadění, ba pohrdaní jako první uslyší svědectví o Boží přízni a vyvolení. Hospodin si je vyvolil, aby jejich prostřednictvím uskutečňoval svůj „příběh“. Anděl se obrátil na pastýře se slovy: „Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích“ (Lk 2,10–12). Znamení, které je zcela běžné, zdánlivě nijak mimořádné, se stává radostnou zvěstí pro toho, kdo dokáže vnímat, že Boží sláva je slávou pohoršlivou, a proto radikálně odlišnou od slávy, jak si ji představujeme my lidé. Je to totiž sláva pokory a dobrovolného ponížení.
Pastýři dokázali přijmout zvěst, která zní tak neslýchaně a paradoxně. Jakmile se od nich andělé vzdálili, aby se vrátili k nebeskému trůnu, poslušně se vydali na cestu směrem k Betlému, aby mohli na vlastní oči spatřit událost slova, které jim Hospodin dal právě poznat. „Pospíchali (tam) a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích“ (Lk 2,16). Evangelista Lukáš potřetí v několika větách opakuje slovo „znamení“. Událost, která představuje jádro jeho vyprávění, totiž pod povrchem obsahuje spásu, již Bůh daruje a zjevuje lidem. Ve velmi lidské skutečnosti novorozeného dítěte zavinutého do plenek ve stáji se zjevuje, že Ježíš je Mesiáš a Pán – dává se pastýřům poznat jako dítě odmítané ještě před narozením, „protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo“ (Lk 2,7). Novorozenec zavinutý do plenek je zřejmým znamením bezmocnosti a závislosti na druhých, příznačným pro náš úděl. Děťátko položené na místo, z něhož se sytí domácí živočichové, je živoucím vyprávěním o Boží slávě, o niž prozpěvují andělé. Je to znamení Boha, kterého my odmítáme, Boha, jenž je podle lidských úsudků slabý, Boha vzdáleného místům halasu a honosnosti, místům moci – proto leží v prostinkých jeslích!
Když byli pastýři svědky této scény, tak normální, běžné, a přece zcela paradoxní, stali nositeli radostné zvěsti: „vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno“ (Lk 2,17). Text přímo říká, že „dávali poznat“ to, co jim bylo předtím „dáno poznat“. Po zjevení opakují přijatou zvěst. To, co přidávají, se netýká obsahu zvěsti, nýbrž zkušenosti víry. Nyní jsou na existenciální rovině zvěstování zapojeni do této tajemné události a stávají se svědky, protože nezůstali jen nezúčastněnými diváky prosté události. To je i zkušenost víry, kterou je povolán prožívat každý z nás ve svém životě. Zkušenost totiž není nějaké další doplnění zvěsti, která nám byla adresována, nýbrž z nás má udělat důvěryhodné a přesvědčivé zvěstovatele věčného evangelia (srov. Zj 14,6). Jinými slovy: obdobně jako pastýři, také věřící každé doby mohou vypovídat o tom, co jim bylo řečeno, i o tom, co viděli, jak jim bylo zvěstováno. Z tohoto vědomí pro pastýře i pro všechny věřící díkůvzdání Bohu za velké věci, které vykonal.
Lukáš pak poznamenává, že „Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Její víra je promýšlená, je to aktivní shromažďování zkušenosti a její porovnávání s Božím slovem. Maria se snažila porozumět logice událostí, které se na první pohled zdají nahodilé, ba dokonce ve vzájemném nesouladu či protikladu. Ani pro ni stejně jako pro pastýře nebylo snadné vnímat velkolepost andělské zvěsti (srov. Lk 1,30–35) i nepatrnost událostí, které se odehrávaly před jejíma očima. Jenomže Maria je, stejně jako pastýři, příkladem učedníka ponořeného v naslouchání; učedníka odhodlaně zaměřeného k Bohu; učedníka, který se vydal na pouť, pohnut zjevením šokujícího způsobu, jejž Bůh zvolil, aby se učinil člověkem; učedníka, který ve světle své víry interpretuje to, čemu naslouchá, co vidí a prožívá.
Zdroj: Hlásej slovo (roční cyklus A)
Videoúvod ke slavnosti: Slavnost narození Páně (A)
