Proč tak stojíte a hledíte k nebi? (Slavnost Nanebevstoupení Páně C)

Ve čteních, která připadají na slavnost Nanebevstoupení Páně, nasloucháme dvakrát vyprávění o Ježíšově exodu – vyjití z tohoto světa k Otci. Jedno vyprávění pochází z Lukášova evangelia, druhé z knihy Skutků apoštolů.

Po pravdě řečeno, v ostatních evangeliích se o této události nepíše, protože onen přechod je vlastně zahrnut již v samotném Ježíšově vzkříšení, v jeho přechodu ze smrti do života věčného, z hrobu do Božího království. Ježíšovo nanebevstoupení, jeho odloučení od učedníků, toto být přenesen Boží mocí do nebe, být vzat z očí učedníků (srov. Sk 1,9), je totiž určité nové vyprávění o události vzkříšení, podobně jako jsou tímto vyprávěním popisy různých zjevení Ježíše ženám a Dvanácti. Ano, my stále slavíme Velikonoce, což je Ježíšovo vítězství nad smrtí, Ježíšův nový a věčný život, Ježíšovo oslavení, Ježíšovo vstoupení do Otcova Božího života, a to vše díky síle Ducha Svatého.

Jestliže různé evangelní texty zmiňující se o Ježíšově vzkříšení nám vyjevují z různých hledisek smysl uvedené události, dnešní úryvky z Písma ukazují, že Ježíšovo nanebevstoupení znamená jeho odloučení od učedníků, jeho nepřítomnost na této zemi. Už ho nemůžeme vidět v jeho těle, a to ani v jeho oslavené podobě. Takovéto odloučení však znamená počátek jeho nové formy přítomnosti v komunitě věřících; ti, kdo v něho věří, tedy nikdy nezůstanou osamoceni (srov. Jan 14,18). Právě proto Ježíš při svém výstupu na nebesa žehná učedníkům. Na začátku Lukášova evangelia požehnání, jež měl udělit Zachariáš při svém vyjití ze svatyně, bylo v jistém slova smyslu zrušeno (srov. Lk 1,21–22). A nyní sám Ježíš požehnání uděluje a naplňuje. To je požehnání, jež bylo dáno a zároveň přislíbeno Abrahámovi, opětně přislíbeno Izraeli, a nyní ho oslavený Ježíš uděluje církvi, aby nesla jeho zvěst „až na konec země“ (Sk 1,8). V tomto smyslu jsou požehnány všechny národy světa (srov. Gn 12,3; 18,18 atd.).

Při svém výstupu k Otci Ježíš přislibuje také Ducha Svatého, který svou silou učiní věřící křesťany svědky, tedy lidmi schopnými vyprávět samotného Ježíše, toho Ježíše, který přišel na svět jako člověk a procházel mezi lidmi, který prokazoval velká dobrodiní (srov. Sk 10,38); lidmi schopnými čekat na něho jako na toho, kdo přijde ve slávě. Ti ho totiž uvidí přicházet v poslední den ve slávě stejně, jako ho učedníci viděli vystupovat do nebe! Zkrátka a dobře, zatímco se uzavírá jedna podoba dějin, začíná jiná podoba (srov. Mk 16,12) týchž dějin. V jedné i druhé podobě dějin platí, že Ježíš definitivním vyprávěním Boha, které je určeno lidem, je tváří živého Boha (srov. Jan 1,18).

Také nám tady a teď je vyhrazena a adresována otázka, kterou kladou andělé: „Proč tak stojíte a hledíte k nebi?“ (Sk 1,11). Musíme dávat bedlivý pozor, to není výzva k tomu, abychom hleděli pouze na pozemské věci, nýbrž napomenutí, abychom nehledali pouze tělesnou přítomnost Ježíše Krista, jak ji zakoušeli učedníci v dějinách. Ne, Ježíše nemáme hledat poblíž prázdného hrobu ani tak, že budeme upírat oči do výšin, aby se nám dostalo nějakého zjevení. Ježíše je od nynějška třeba hledat v křesťanské komunitě, v eucharistii, v ženách a mužích, kteří jako ti ve společnosti poslední od nás čekají bratrskou službu, v níž se Ježíš chtěl zpřítomnit (srov. Mt 25,31–46). A právě v tomto smyslu můžeme prožívat naše křesťanské poslání, totiž v síle Ducha Svatého přinášet požehnání, a to počínaje Jeruzalémem až do všech končin země nést zvěst o obrácení a odpuštění hříchů.

Stejně jako Jedenáct apoštolů po Ježíšově nanebevstoupení bylo naplněno radostí, tak také my dnes máme slavit, protože jedině tak můžeme hlouběji porozumět tomu, co Ježíš řekl v Janově evangeliu: Je pro vás dobře, že já odcházím, protože nejen budu stále s vámi, ale budu s vámi ještě hlubším způsobem. Můj dech, můj Duch Svatý, bude vaším dechem, neboť já vám ho sešlu jako dar, který vás bude trvale provázet (srov. Jan 14,16; 16,17).

Převzato  z knihy: Hlásej slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA