I svět patří Kristu! (Slavnost Nanebevstoupení Páně C)

Slavnost Nanebevstoupení Páně, kterou dnes prožíváme je cele proniknutá velkou zářící radostí: „Naplň nás radostnou vděčností a nadějí, že pro naše spojení s Kristem také my vejdeme do tvé slávy“ (vstupní modlitba). Dnešní liturgie tedy není nějakou zádumčivou mší na rozloučenou s Ježíšem, který opouští zemi a vrací se nazpět do svého pokojného ráje, nýbrž jde o liturgii chvály a radosti. Pokud odhalíme pravý důvod této chvály a radosti, pak budeme skutečně slavit tajemství dnešního dne.

Již vzpomenutá liturgická modlitba vyjadřuje toto tajemství následovně: „Všemohoucí, věčný Bože, tvůj vzkříšený Syn, Ježíš Kristus, vstoupil na nebesa, a tím bylo povýšeno i celé lidstvo.“ Svatý Pavel píše, že v Kristu Ježíši vzkřísil Bůh nás všechny a dal nám místa v nebesích (srov. Ef 2,6). V daném okamžiku se však jedná spíše o kandidaturu, kterou jsme přijali, i když je velmi významná a jistá, podobně jako kotva vržená do moře na pevnou zemi. Musí se stát skutečností pro každého z nás a pro celý svět, až se vrátí. Proto při dnešní slavnosti liturgie hovoří o naději. Mohli bychom připomenout slova Listu Židům: „Máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu Boží velebnosti v nebi…máme proto důvěru, že můžeme vejít do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to znamená skrze své tělo“ (Žid 8,1; 10,19–20). Nanebevstoupením oslavujeme v jistém smyslu otevření této nové živé cesty, kterou se dá dospět k Bohu; a touto cestou je obětovaný a vzkříšený Kristus.

V jiných dobách stačily tyto myšlenky věřícím k tomu, aby v nich vyvolaly nadšení a radost: jistota a naděje, všechno směřovalo směrem k nebi, tedy k budoucnosti umístěné „na výsostech“, mimo tento svět a na jeho samotném konci. Dnes pociťujeme, že toto všechno je sice důležité a podstatné, ale nevypovídá to o všem: Nanebevstoupení v sobě skrývá ještě jiné tajemství.

Svatý Pavel na rozdíl od synoptických úryvků nemluví jednoduše o tom, že Ježíš byl „vzat ze země“, že se „od nich oddělil“, ale říká, že „vystoupil nade všechno“, v tom smyslu, že se z něj stala hlava celého stvoření, a že všechno bylo „podřízeno jeho nohám“ (srov. II. čtení): Kristus „vystoupil až úplně nad nebesa, aby všecko naplnil“ (Ef 4,10). Stejnou věc je možné číst i v listu svatého Petra: Ježíš vystoupil do nebe a posadil se po Boží pravici, přijal moc nad anděly, mocnostmi a silami (srov. 1 Petr 3,22). Slavnost Nanebevstoupení je tedy slavnostní intronizací. Oslavuje vzkříšeného Krista, kterého Otec ustanovil Pánem, tedy vládcem světa. Zde je také důvod pro výběr dnešního žalmu v liturgii, poněvadž Žalm 46 je právě intronizačním zpěvem:

Bůh se vznáší za jásotu, Hospodin vystupuje za hlaholu trub…

Bůh je králem celého světa, zpívejte mu chvalozpěv! Bůh vládne národům, Bůh zasedá na svém svatém trůnu.

V Ježíši Kristu začal Bůh uskutečňovat novým a přímým způsobem svoji moc nad světem a nad národy. Svět se nám začíná jevit jako nová „nesešívaná suknice“, do které se oblékl Kristus, jeví se jako „trůn jeho slávy“, kromě podnoží jeho nohou. Přirozeně, že se zde nemluví o světě „podřízeném vládě zla“, tedy o světě v morálním smyslu, ale o tom, co je ve světě pozitivního, ve smyslu světa jako Božího stvoření.

Ježíš a svět: musíme se pokusit prohloubit tento vztah, jehož je dnešní slavnost a samotná událost Nanebevstoupení znamením a vyjádřením. V jednom ze svých kázání o Nanebevstoupení říkal svatý Lev Veliký, že „všechno, co bylo na našem Spasiteli viditelné, se skrze jeho Nanebevstoupení dostalo do obřadů svátostí a učitelského úřadu, jehož autorita nahradila jeho přímé pozorování a naslouchání“ (Ser. 2, O Nanebevstoupení, PL 54,397n). To všechno je pravda, a v loňském roce jsme se při této slavnosti právě této myšlence věnovali: i po Nanebevstoupení však Kristus zůstává s námi v církvi. Jeho přítomnost se však celá nevyčerpává jenom zde. Je zde jiný druh přítomnosti, snad více skrytý, ale rozsáhlejší, poněvadž pokrývá celý svět. Ten se stal světem „Pána našeho, Ježíše Krista“: „Teď se ujal vlády nad tímto světem náš Pán a jeho Pomazaný a bude kralovat na věčné věky!“ (Zj 11,15). A to proto, jelikož mu dal Otec jméno, které je nad každé jiné jméno – tedy jméno Pán (Kyrios) – před kterým musí všechno pokleknout: nebesa, země i všechno pod zemí (srov. Flp 2,9–10).

Nikdy bychom neskončili, kdybychom chtěli „rozebrat“ všechno, co v sobě ukrývá toto tvrzení naší víry. V jeho světle už nám nepřipadá neuvážená skutečnost, že někdo mohl říci: „Život je rájem a všichni žijeme v ráji, ale nechceme to uznat: kdybychom měli vůli přiznat to, pak by se již zítra v celém světě ukázal ráj“ (F. Dostojevskij). Ráj – Nebe – se totiž nachází tam, kde je Kristus, a Kristus se nachází v jistém smyslu uvnitř světa.

Tato jeho přítomnost má místo, v němž se maximálně koncentruje – je jím člověk: každý člověk, nejen bratr ve víře nebo člen stejné církve. Pokud existuje nějaká věc, která by jednoho člověka pozvedala nad druhého, pak je to stupeň jeho chudoby, utrpení a ponížení: s nimi se Kristus naprosto identifikuje: „…mě jste učinili“. To je skutečně pravda. Proč však alespoň jedenkrát nepřipomenout, že celý svět, a nejen člověk, patří Kristu, i když je celé stvoření určeno člověku. Proto platí, že není možné znečisťovat ovzduší a vodu, trhat všechny rostliny, zabíjet kterékoli zvíře, poněvadž i oni vytvářejí součást Kristova království a mají vlastní krásu a vlastní cíl, a proto nemohou být obětovaní lidské svévoli a rozmarům jeho nejhorších pudů. Jak dobře toto všechno vnímal svatý František! Neomezil se pouze na úctu a respekt ke stvoření, ale miloval je, protože ve všem viděl odraz Boží slávy, která se v Kristu vrátila, aby obnovila a znovu pokryla tvář země; všechno k němu promlouvalo o Ježíši Kristu. V jednom z nejstarších křesťanských pramenů, v apokryfním Tomášově evangeliu, bychom nalezli následující Ježíšův výrok: „Když sekáš dříví, jsem tam; když lámeš kámen, jsem tam.“

Už od počátků existence církve se mezi křesťany objevovala otázka: „Jak bude vypadat příchod Syna člověka a jaká znamení jej budou doprovázet?“ (srov. Mt 24,3). Dnes se zdá, že na danou otázku v nás vyrůstá nová odpověď: příchod Syna člověka nenastane pouze jeho sestoupením „z nebe“, ale současně také příchodem ze země. Přijde v okamžiku, kdy se tato jeho přítomnost, kterou je svět jakoby těhotný, projeví ve své plné slávě a síle, kdy už oči lidí nebudou zaslepené, aby ho mohly rozpoznat (srov. Lk 24,16). Kdy bude zakončeno očekávání stvoření a dojde k vytouženému dni porodu (srov. Řím 8,19n). Tehdy bude moci završit svůj vjezd do nového Jeruzaléma, následován svými svatými a předat svět Otci, aby mohl být konečně Bůh všechno ve všech (srov. 1 Kor 15,28).

Eucharistie, kterou se chystáme slavit, je předzvěstí tohoto okamžiku: v ní se při přinášení darů skrze chleba a víno přibližuje hmotný svět na cestě k Ježíši Kristu, a skrze nás ve společenství jde Ježíš Kristus ke světu! Přejímá nad ním vládu, posvěcuje ho a proniká, stejně jako oheň, který se šíří ve strništi… „Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý“ (1 Jan 3,3).

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA