Mt 9,9-13: Když Ježíš jednou šel (ze svého města), uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: "Pojď za mnou!"
On vstal a šel za ním. Když byl Ježíš u stolu v (jeho) domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a s jeho učedníky. Když to viděli farizeové, řekli jeho učedníkům: "Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?" On to zaslechl a řekl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: `Milosrdenství chci a ne oběť. Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky."
Tento text je vzpomínkou evangelisty Matouše na jeho vlastní povolání, ale zároveň se zdeodkrývá hlavní poslání Ježíše Krista. Dnešní příběh nás tak uvádí k samému jádru evangelia,do středu Ježíšova způsobu myšlení a jednání. Bůh je jiný než člověk, jeho myšlení převyšuje myšlení naše, nepodobá se tomu našemu (srov. Iz 55,8-9). A náš vlastní postoj k jiným hříšníkům prozrazuje, jaké je naše smýšlení a jak moc se podobá smýšlení Kristovu (srov. Flp 2,5).
Matouš v překladu znamená „dar Páně“. Jeho obrácení nastává nečekaně, překvapivě a zcela bez jeho zásluh. Přijímá své obrácení a povolání jako dar a odpovídá na něj tím, že se sám stává darem pro Ježíše a pro ostatní. Ježíšův pohled a moc jeho slova byly pro Matouše nakonec silnější než přitažlivost peněz, které nashromáždil, zčásti zřejmě i nečestným způsobem, jak bylo u celníků zvykem.
Hostina, kterou pak Matouš uspořádá ve svém domě, je pro farizeje pohoršením, protože Ježíš se svou účastí na této hostině prohřešuje proti rabínským předpisům. Ježíš často a cíleně stoluje s hříšníky. Je to znamením evangelia, které přinesl. Zjevuje tím, že Bůh pro naši záchranu sestupuje do naší pozemské a hříšné situace. Zatímco zákon usvědčuje ze hříchu a trestá hříšníka, Ježíšovo evangelium hříšníka nejprve přijímá, až poté zve k pokání a nabízí odpuštění a společenství s Bohem, to vše jako dar, z pouhé milosti. Přijetí velkorysého Božího odpuštění bývá začátek obrácení. Tak vzniká nové společenství těch, kteří žijí z Božího přijetí a odpuštění, a jsou povoláni stejně tak druhé přijímat a odpouštět jim.
Ježíš zaslechl reptání farizeů a sám jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“. Je dobré předkládat mu i všechny problémy a roztržky vzniklé v našich společenstvích, prosit o jeho pohled, o jeho moudrost. V této situaci Ježíš upozorňuje, že jsme přece všichni nemocní a hříšní, jen Bůh sám je lékař, který nás uzdravuje z ran našich hříchů. A je pochopitelné, že se lékař nejprve věnuje tomu, kdo je na tom hůř, ale také tomu, kdo o jeho pomoc stojí, kdo ji přijme.
Dále Ježíš ve své argumentaci vychází z textu proroka Ozeáše, který farizeové dobře znali: „Chci lásku, a ne oběť, poznání Boha víc než celopaly“ (Oz 6,6). Jako by je Pán vedl k tomu, aby se dobře naučili rozumět Starému zákonu, na který se stále odvolávali, ale nechápali jeho vnitřní smysl. Člověka neuzdraví nic z toho, co koná sám, ani jeho oběti, ale přijetí Boží lásky a milosrdenství, přijetí jeho oběti, kterou za nás přinesl na kříži. Místo cesty plnění předpisů zákona a obětování Bohu Ježíš nabízí cestu víry a lásky, láskyplný vztah s Bohem, který se obětuje za nás, ospravedlňuje nás a uzdravuje.
„Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky,“ dodává Ježíš na vysvětlenou svého jednání. Nepřišel povolat spravedlivé, vždyť spravedlivý není nikdo z lidí (srov. Řím 3,23).
Každý rádoby spravedlivý zaslechne Boží volání až ve chvíli, kdy se přestane považovat za spravedlivého a uzná, že je hříšník. Církev není společenstvím čistých, ale shromážděním hříšníků, které Pán očišťuje a uzdravuje. On touží po tom, abychom bez ohledu na svou hříšnost žili z jeho milosti a shromáždili se na hostině, kterou pro nás přichystal Otec.
