1. čtení: Skutky 8,5–8.14–17
2. čtení: 1 Petr 3,15–18
Evangelium: Jan 14,15–21

 

Počínaje dnešní nedělí se naše pozornost postupně přesouvá od Krista k Duchu Svatému, od Vzkříšeného k jeho Daru. Začíná jistý druh „malého adventu“ v přípravě na slavnost Seslání Ducha Svatého. Kristův příchod se připravoval v průběhu mnoha staletí, od zvěstování proroků až po hlásání Jana Křtitele; příchod Ducha Svatého zvěstoval skrze svůj příslib Kristus. Dalo by se říci, že Ježíš sám byl vlastně „předchůdcem“ Utěšitele: „A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy.“

V prvním čtení jsme naslouchali vyprávění o sestoupení Ducha Svatého na jednu z prvních křesťanských komunit vytvořenou v Samařsku po hlásání apoštola Filipa. Když se apoštolové dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, byli tam posláni z Jeruzaléma Petr a Jan: „Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha Svatého.“ Duch přichází tam, kde již bylo přijato Boží slovo.

Církev nás díky zařazení těchto úryvků chce připravovat k očekávání a prahnutí po příchodu Ducha Svatého o Letnicích. Měly by nám především pomoci lépe poznat toho, jehož očekáváme.

Kdo je vlastně Duch Svatý? – Na tuto otázku jsme zvyklí odpovídat slovy, že jde o třetí osobu Nejsvětější Trojice. A tím pádem jsme o něm vlastně řekli všechno. On je skutečně osobou. Není žádnou neosobní silou Boží nebo jeho stvořitelským dechem, jak se domnívali lidé Starého zákona. Božský princip v něm není ani lidským dechem, ani „materií, z níž je Bůh tvořen“, jak se domnívali řečtí stoičtí filozofové. Kristus nám řekl o Duchu Svatém, že je poslán, že přichází a že přebývá. Pavel upřesňuje, že se v nás modlí nevyslovitelnými vzdechy a že rozděluje své dary církvi. Teologové říkají, že je láskou Otce a Syna, láskou tak silnou a skutečnou, že se nevyčerpává jenom v přechodném hnutí duše, ale vytváří samostatnou substanci – „způsob existence“ Boží, současně objektivní i subjektivní (hypostaze a osoba, řečeno jazykem církevních otců).

Tímto je tedy Duch sám o sobě. Pokud jsme tím o něm vyjádřili všechno, pak ale toto „všechno“ pro nás znamená málo nebo téměř nic. Nemůžeme zatím ještě poznat, kým je Bůh a Duch Boží sám o sobě, můžeme však poznat, kým je pro nás. Kým je Duch Svatý pro nás, nám v dnešním evangeliu řekl Ježíš jedním slovem – Paraklétos, což můžeme přeložit jako utěšitel, pomocník, ale i obhájce nebo zastánce. Jan vnímá tento pojem téměř jako vlastní jméno Ducha Svatého.

Často se o Duchu Svatém hovoří jako o tom, kdo dává světlo, tedy moudrost, radu, rozum, poznání, a jako o tom, kdo dává sílu: „Budete vyzbrojeni mocí z výsosti“ (srov. Lk 24,48). Člověk však k tomu, aby viděl, nepotřebuje pouze světlo, a k tomu, aby mohl pracovat, jenom sílu; aby mohl žít, potřebuje také útěchu. Lidské srdce je neklidné, píše svatý Augustin, často se cítí osamocené a ohrožené v tomto vesmíru; doléhá na něj únava, děsí ho budoucnost, přátelé ho zrazují. Kdo bude jeho útěchou, která mu opětovně dodá odvahu, důvěru a naději? „Já, já sám tě potěším! Proč by ses bál lidí, kteří zemřou, smrtelníků, kteří zaniknou jako tráva?… Ustavičně se bojíš vzteku toho, kdo tě utiskoval, když připravoval zkázu. Kde je však vztek utiskovatele?… Já jsem přece Hospodin, tvůj Bůh… Jsi můj lid!“ (Iz 51,12–16).

Biblický Bůh je na hony vzdálený „Bohu národů“. Ten naposled jmenovaný je často představován (podobně jako etruská božstva) s duší naplněnou hněvem, a je schopen zacházet krutě i s mrtvými; nebo je schopný nenávisti k lidem, jako například bůh Řeků. Svatý Pavel, kterému byly známé tyto obrazy bohů okolních národů, říká: „Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy“ (2 Kor 1,3).

Tato Boží útěcha se jako by poprvé vtělila v Ježíši Kristu. On procházel zemí a utěšoval každý druh utrpení a kázal o útěše: „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni“ (Mt 5,4). „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Než odešel z tohoto světa, modlil se k Otci, aby nám seslal jiného Utěšitele, který by s námi zůstal navždy.

Duch Svatý je tedy tím „božským utěšitelem“, jak ho vzývá liturgie o Letnicích; zůstane s námi až do paruzie a bude nás těšit. Zůstane „s námi“. Nebude nás tedy utěšovat odněkud zvnějšku nebo zdaleka, ale bude stát při nás, mluvit k nám zevnitř, jako náš „něžný přítel duše“; „přebývá u vás a bude ve vás“ (Jan 14,17).

Boží útěcha je jeho láska k nám, která se stala osobou. Můžeme z ní čerpat v církvi a z církve, jež se stala jejím prvním adresátem. Hned v prvním období po Letnicích vyprávějí Skutky apoštolů o tom, jak se církev „s úspěchem vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého“ (Sk 9,31).

A v tomto okamžiku se můžeme i sami sebe ptát: A co uděláme my? Skutečně se od nás, abychom byli hodni přijmout dar takové útěchy, nic neočekává? Proč nám tedy tak často chybí tato útěcha, proč jsme vyprahlí jako „stepní tamarind“ a následně jako každá nespokojená osoba, jsme zlí i na ostatní?

První důvod nám vyvstane na mysli už při rozjímání nad samotným jménem Ducha Svatého. „Paraklétos“ odkazuje na toho, kdo chrání a pomáhá bránit nebo utěšuje; v trpném rodě však označuje také toho, kdo je povolán k obraně a jehož útěcha je vyhledávána. My se totiž dostatečně neutíkáme k tomuto prameni útěchy, ale vyhledáváme jiné zdroje. Hledáme vodu v rozpukaných cisternách, hledáme bohatství, zábavu, rozkoš, tělesné věci, rozptýlení, atd. Žebráme alespoň o špetku útěchy u lidí, kteří nám ji nemohou dát, případně ji nemohou darovat trvale a navždy.

Druhým důvodem je skutečnost, že „Bůh těší ztrápené“ (2 Kor 7,6) a nabízí jim svou přízeň. Pyšní lidé, jako by byli nepřístupní k přijetí jeho laskavosti a něžnosti, jsou sami sobě dostateční; Bůh se na ně dívá „zdaleka“, často je sesazuje z trůnů jejich falešných jistot. Jsme příliš málo pokorní a příliš málo dětmi, abychom přijali a „zasluhovali si“ Boží laskavost.

Dnes před námi tedy vyvstává člověk věřící v Krista jako příjemce Boží útěchy skrze Ducha Svatého. Není však výhradním příjemcem, protože Bůh neutěšuje pouze některé lidi na úkor jiných – byť by byli pokorní – ale chce, aby se svým vlastním způsobem stali utěšiteli bratří. „Bůh nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás,“ píše svatý Pavel (2 Kor 1,4). Také my se musíme stát „parakléty“ pro naše bratry, být lidmi, kteří si dokážou všimnout soužení, jež je zapotřebí zmírnit, smutku, do něhož by se mělo vnést povzbuzení, strachu, který pomůžeme překonat, samoty, již je třeba prolomit.

Přijde k vám a zůstane s vámi, přislíbil Pán, když hovořil o Duchu Svatém. Eucharistie je svátostí, která obnovuje tuto přítomnost Ducha Svatého v nás jako přítomnost Ducha vzkříšeného Krista. V eucharistické modlitbě budeme prosit Otce, aby „nás všechny, kdo přijímáme tělo a krev Krista, naplnil jeho Svatým Duchem“. Mějme na vědomí, že nám spolu s plností Ducha Svatého daruje také plnost své útěchy.

 

Převzato  z knihy: Slovo a život A (Raniero Cantalamessa)
Vydalo: 
KNA

 

VIDEOÚVOD k této neděli.