1. čtení: 5. Mojžíšova 18,15–20
2. čtení: 1. Korinťanům 7,32–35
Evangelium: Marek 1,21–28
LECTIO
K prvnímu čtení
Podle věrohodné biblické tradice, kterou přejímá i 5. kniha Mojžíšova, je „prorokování“ jednou ze tří forem Božího zjevení (Zákon, Proroctví a Mudrosloví). Prorok není charakterizován tím, že předpovídá budoucnost, ale tím, že mluví jménem Božím a svým kázáním i životem zvěstuje Boží slovo. Proroci jsou nepohodlní, neboť často obviňují a usvědčují ze zlého. Pro tento svůj úkol jsou však jedním z nejvýznamnějších znamení přítomnosti Boha smlouvy uprostřed vyvoleného lidu.
Proroci jednají z Boží iniciativy, nikoli na základě svých osobních kvalit nebo lidského vzdělání. Prorok povstává uprostřed společenství skrze přímý Boží zásah: „Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka“ (v. 15). Zvláštním charismatickým obdarováním ho Bůh vyčlení z obvyklého životního stylu a ustanoví ho Božím služebníkem k dobru lidí. Svou bezvýhradnou oddaností Hospodinovu slovu pak každý prorok napomáhá, aby se v konkrétním životě vyvoleného národa uskutečňoval Boží plán. Prorok tedy pronáší „slova Boží“, jejichž garantem je sám Hospodin: „Vložím svoje slova v jeho ústa a sdělí jim vše, co mu poručím“ (v. 18).
Pátá kniha Mojžíšova si váží Mojžíšova „prorockého“ poslání (srov. také Dt 34,10-12) natolik, že je považuje za základ očekávání příchodu „proroka, jako byl Mojžíš“ (srov. Jan 1,21). Toto očekávání bylo mezi Židy velmi živé i v době přechodu mezi Starým a Novým zákonem. Díky tomu můžeme číst tento úryvek Deuteronomia jako proroctví o příchodu Ježíše, nového Mojžíše, který uvede Boží lid do mesiánské doby.
Ke druhému čtení
Na začátku dnešního čtení vyjadřuje apoštol Pavel přání, aby všichni věřící prožívali svou víru bez starostí a v plném spojení s Pánem (v. 32). V tomto světle můžeme také pochopit jeho zalíbení pro život v celibátu. Pavel samozřejmě nepohrdá životem v manželství, který svou podstatou uvádí člověka do určitého pnutí, ani nehlásá dvě kategorie svatosti – jednu pro ty, kdo žijí v manželství, a druhou pro ty, kdo jsou svobodní –, a už vůbec nechce svým učením vést věřící k úzkosti a obavám, že jedině ti, kdo žijí v celibátu, mohou patřit Pánu.
Pavel se snaží uklidnit Korinťany a přivést je k poznání, že všechny směrnice pro křesťanský život, které jim dal, směřují k jejich dobru, a ne k tomu, aby na ně „hodil smyčku“ (v. 35a), jak dosvědčuje závěr dnešního úryvku. Pavel se snaží osvítit svědomí věřících, aby nezapomněli, že jejich životní rozhodnutí – ať už jsou jakákoli – mají být zaměřena k „počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu“ (v. 35b).
Věřící se mají starat jedině o to, aby se „líbili Pánu“ (v. 33), a usilovat o životní postoj, jehož vzorem je život víry spravedlivých, o kterých čteme ve Starém zákoně. Tento požadavek platí pro všechny lidi – ať už žijí v manželství nebo jsou svobodní. Apoštol ale podotýká, že ti, kdo žijí v manželství, se v praxi nemusejí starat pouze o to, co se líbí Pánu, ale také si mají vzájemně projevovat pozornost, což může někdy vést k určitému napětí (v. 34).
V otázce životního stavu těch, kdo se zřekli manželství, vyjadřuje Pavel zvláštní ocenění, které k těmto lidem chová církev, jak to vyjádřil už o několik veršů dříve, když označil panenství za „dar“ (charisma: 1 Kor 7,7). Ten, kdo žije v panenství nebo v celibátu, má prostřednictvím askeze a chudoby, kterou toto jeho rozhodnutí obsahuje, svědčit o eschatologické naději v Boží království a o tom, že je třeba celým svým životem sloužit jedině Bohu.
K evangeliu
Ježíš začíná učit v galilejských synagogách. Podobně jako učitelé Zákona je i on obklopen skupinou učedníků a stejně jako oni vysvětluje při sobotní liturgii v synagoze Písmo (v. 21). Jeho řeč však vyvolává v lidech údiv: Ježíš přináší něco, co tu ještě nebylo. Nejde jen o nějakou čistě rétorickou záležitost, neboť lidé dosvědčují, že Ježíš neučí stejně „jako ostatní“ učitelé Zákona (v. 22).
Ježíšovo kázání je nové nejen tím, že to není sapienciální poučování, založené na studiu a reflexi nad zděděnou tradicí, ale že jde spíše o prorockou řeč. Odlišnost Ježíšova učení od učení ostatních učitelů tkví hlavně v autoritě, s níž Ježíš vyučuje (v. 22.27). „Autorita“ jeho slov vychází z toho, co Ježíš prožil při svém křtu: Bůh je starostlivý Otec, který se stal člověku velmi blízkým – a to navzdory tomu, že celé lidstvo je zraněno hříchem.
Tuto Ježíšovu jistotu zviditelňuje uzdravení nemocného, který byl právě v synagoze („člověk posedlý nečistým duchem“: v. 24). Podle Markovy teologie je toto uzdravení konkrétním komentářem Ježíšova slova, který výmluvně dosvědčuje, že k nám skutečně přichází Boží království a že přináší osvobození celého lidstva. Evangelium definuje tohoto nemocného jako „posedlého zlým duchem“. Tehdejší kultura často přisuzovala psychické i tělesné nemoci vlivu tajemných, ďábelských sil. Evangelium se však v prvé řadě nesoustředí na objasnění podstaty této zlé síly, nýbrž na Ježíše a na jeho neoblomnou touhu zvítězit nad zlem, které se usadilo v člověku.
Uzdravení „posedlého“ nám tedy sděluje, že Ježíš disponuje zázračnými schopnostmi, ale především nám odhaluje, že podstatou Božího království, které Ježíš zvěstuje, je vítězství nad všemi možnými podobami zla, jak potvrzuje množné číslo v ústech zlého ducha: „Přišel jsi nás zahubit?“ (v. 24). Za povšimnutí stojí i to, že démon jako by měl z počátku nad Ježíšem převahu, což dokládá svým „věděním“: „Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ To nejdůležitější mu však uniklo: Bůh chce sdílet svou svatost právě s tímto zraněným lidstvem, ovládaným nepřátelskými silami. To je právě tím „novým učením – a s takovou mocí“, které uvádí všechny přítomné v úžas a dokazuje, že Ježíš je oním „mocnějším“, o němž mluvil Jan Křtitel (srov. Mk 1,7).
MEDITATIO
Jedním z aspektů vítězství nad zlem, které Ježíš zvěstuje a uskutečňuje svým evangeliem o Božím království, je i překonání „všeobecných soudů“, které nás vedou k tomu, že správně nerozlišujeme mezi člověkem a jeho problémy, selháními nebo zlem, kterého se dopustil. Ostatně stejnému pokušení byl vystaven zástup v synagoze, když stál tváří v tvář posedlému ubožákovi. Ježíš má v tomto směru zcela jasno a jeho jistotu nedokáží zviklat ani zmatené a srdcervoucí výkřiky onoho posedlého: pro Ježíše je tento ubožák pořád člověkem (v. 25), Božím stvořením, které má podíl na Boží slávě. Kdykoli se tedy v našem srdci probouzejí hlasy, které nám vytýkají naši omezenost a snaží se z našeho zorného pole odstranit naši důstojnost a svobodu, Ježíšovo slovo má moc utišit naše pochybnosti a osvobodit nás od pocitu hanby, který se nás snaží odradit od úsilí růst v dobru.
Síla jeho lásky, která v synagoze v Kafarnau umlčela ďábla, jenž trápil onoho nemocného, působí i dnes. Totéž slovo nám neúnavně opakuje vznešenou pravdu, potvrzenou mnoha úryvky Bible, především 8. žalmem: Bůh zjevuje svou slávu skrze lidství a přikazuje temným silám, aby zmlkly („abys umlčel pomstychtivého nepřítele“), protože z nás lidí vytvořil své milované tvory, „o málo menší, než jsou andělé“. Ježíš dosvědčuje, že dobrý Bůh je vždy na naší straně, a pokud se od něj neodvrátíme, nedovolí, aby se nás zmocnil žádný nečistý duch.
Jestliže si uvědomíme, jakou vznešeností nás bez našich zásluh obdarovala Boží láska, a jestliže do svého života pozveme Krista, přestaneme vnímat své náboženství jako spleť zákazů a příkazů, s nimiž se musíme dennodenně ve stále nových životních situacích potýkat. Otevřme proto své srdce tomu novému, co Ježíš přináší, a pravé svobodě, kterou lidé vytušili z jeho slov a skutků. Žít ve svobodě, k níž nás povolal Kristus, znamená osvojit si prorocké poslání a vede nás to k pochopení, že i dnes k nám – stejně jako v době starozákonních proroků, kteří mluvili jménem živého Boha, – přichází Boží slovo ve své plné síle, aby nás těšilo a napomínalo.
ORATIO
Pane Ježíši, vyznávám, že jsi mým Spasitelem a jediným Učitelem moudrosti, který má slova věčného života. Kdykoli se tuto mou víru snaží zviklat mocnosti zla, mocí svého slova jim znovu přikaž, aby umlkly, aby se v mém srdci opět uhostil pokoj. Upevni mou víru, abych ti nikdy nepřestal důvěřovat. Vždyť ty mě nikdy nevydáš do spárů zlého ducha, ale vyšel jsi mi vstříc, abys mě zachránil, a ujišťuješ mě, že láska Boha Otce nás nikdy neidentifikuje s našimi hříchy, chybami a problémy.
Děkuji ti za to a chválím tě. Vzývám tě o pomoc, abych si dokázal den ze dne více vážit toho, co pro mě konáš, a radoval se ze tvého evangelia. Prosím tě, abys naše společenství vybavil prorockým charismatem a vzbudil v jeho středu lidi s živým smyslem pro tvou přítomnost, kteří by nás mohli vést k novému objevení tvé vůle a toho, jakou sílu a aktuálnost skrývá tvé evangelium pro dnešní dobu. Pane, vzbuď v našem středu také prorocký dar panenství, který by inspiroval chlapce i děvčata k životu zasvěcenému tobě a k dokonalému, ničím nerušenému společenství s tebou.
CONTEMPLATIO
Otec Antonín řekl: „Spatřil jsem všechny sítě Zlého rozprostřené na zemi a se zármutkem jsem se zeptal: ‘Kdo jim vůbec bude schopen uniknout?’ Zaslechl jsem hlas, který pravil: ‘Pokora’“ (Vita e detti dei padri del deserto, 77b; italské vydání, Řím 1996, 83).
„Bez pokušení nepocítíme Boží péči o nás, nezískáme v něho důvěru, nenaučíme se moudrosti ducha a Boží lásku v duši neupevníme. Před pokušením se člověk obracel na Boha s prosbou jako cizinec, ale poté, co z lásky k Bohu v pokušení obstál, aniž by se tímto pokušením nechal ovlivnit, jej Bůh považuje za toho, který mu dokázal, že jej skutečně miluje, a může mu proto dát odplatu: považuje ho za přítele, který pro jeho vůli svedl boj s nepřátelskou mocí.“
(Izák z Ninive, 329, citováno v A. Grün, Nebe začíná v tobě, Praha, Zvon 1997, s. 34).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Pane, dej, ať dnes uposlechneme tvůj hlas“ (srov. Žl 95[94],7).
VIDEOÚVOD k této neděli.
