Jako ten, kdo má moc (4. neděle v mezidobí B)

„Přiblížilo se Boží království“ (Mk 1,15), kázal Ježíš a pravdivost jeho slov dosvědčily jeho učení a jeho činy: „Ježíš všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel“ (Sk 10,38). Toto je jeho mesiánská aktivita, kterou Marek představuje na začátku svého evangelia.

Ježíš, věřící a praktikující žid, chodí v sobotní den do synagogy, kde se čtou Svatá Písma a uctívá Bůh; jako rabbi krom jiného také učí shromáždění. Jeho slova se uším posluchačů jeví jako slova plné autority, odlišné od autority, jíž disponovali ti, kdo byli ze svého titulu „zákoníků“ pověřeni učením lidu. Ježíš nestaví své učení na „tradici lidí“ (Mk 7,38), neučí slovy, která by byla ovocem nastudované knižní moudrosti, ale spojuje autoritu svého slova s autoritou toho, kdo je vyslovuje. Ano, jeho slovo je prorocké, je to jasná ozvěna Božího slova, je to slovo, které otřásá, zraňuje a nenechá toho, kdo mu naslouchá, zůstat na místě!

Ježíšovo učení se nevyčerpává ve slovech, ale vyjadřuje se také činy, mocnými gesty vybavenými skutečnou autoritou, která „dává růst“ druhému – podle původního významu slova auctoritas, od slovesa augere – zvětšovat – směřuje k životu, k dobru druhého. Není to uplatňování moci zvýhodňující toho, kdo ji má! A Marek čtenáři okamžitě poskytuje udivující příklad této autority: v synagoze je nemocný člověk, zraněný na duchu i na těle; je sobota, den požehnání a plnosti života, a Ježíš přišel právě proto, aby daroval plný život (srov. Jan 10,10), aby přinesl dobro… Text říká, že ten člověk byl „posedlý nečistým duchem“, byl to tedy člověk trpící psychickými obtížemi, jež se navenek projevovaly prudce, tajemně a abnormálně, a proto byly připisovány zlým duchům, démonům. Tento člověk je však rozpolcený a schizofrenní také z pohledu duchovního: poznává a pravověrně vyznává Ježíšovu identitu („jsi Svatý Boží“), ale nechce s ním mít nic společného: „Co je ti po nás? Přišel jsi nás zahubit!“

Když je postaven před zlo a moc Zlého, ukáže se Ježíš jako „silnější“ (Mk 1,7) a již zasahující. Rozhodující je však fakt, že „jeho první pohled nepatří hříchu, ale utrpení člověka“ (J. B. Metz). Ježíš tedy svým slovem uzdravuje nemocného, ale dlouho potlačované zlo z onoho člověka vychází „s lomcováním a velkým křikem“, s bolestivými křečemi mezi smrtí a porodem. Dochází tak k osvobození, člověk je navrácen sám sobě uzdravený a Boží moc je zjevena všem přítomným, kteří se užasle ptají: „Co je to? Nové učení – a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí a poslouchají ho!“ Ježíš svými skutky opravdu ukazuje, že učení má co dělat se životem, znamená dávat život a obnovovat k plnému životu…

Tato epizoda z Ježíšova života vypráví o jednom exorcismu; je však třeba vyhnout se pokušení vyprázdnit toto vyprávění a považovat je za zázračnou legendu, nebo ještě hůře za vyprávění, které se nás netýká. Jestliže totiž z duchovního úhlu pohledu tkví nečistota v situaci vnitřního rozdělení, podvojnosti, nebo také v rozporu mezi vyznáním víry a reálné angažovanosti ve vztahu s Ježíšem, pak se toto uzdravení týká nás všech a vyžaduje vyprosit si u Ježíše sjednocení naší osoby a osvobození z moci Zlého. Ano, Ježíšovo slovo je slovem spásy jako slovo Boží: Bůh jistě mluví skrze Písmo, ale nyní mluví také skrze Ježíše, „proroka mocného činem i slovem před Bohem i přede vším lidem“ (Lk 24,19). Jsme schopni mu naslouchat?