Ježíšova nová rodina (10. neděle v mezidobí B)

Ježíš právě ustanovil Dvanáct, „aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy“ (Mk 3,14–15). S veškerou autoritou vybral těchto dvanáct mužů a povolal je, aby s ním žili ve zvláštní blízkosti. Toto gesto však vyvolalo silný odpor ze strany jeho příbuzných, který tak ještě přibude k nepřátelství náboženských autorit.

Ježíš znovu vstupuje „do domu“, pravděpodobně do Petrova domu v Kafarnau (srov. Mk 1,29), a tam se shromáždí zástup tak početný, že to dokonce jemu a jeho učedníkům brání se najíst. Jeho příbuzní „jakmile o tom uslyšeli“, si pro Ježíše přišli, protože ho považují za „pomateného“. I za cenu násilí chtějí přivést zpátky do Nazareta toho, kdo odešel z domu a svým chováním jim dělá ostudu. Ježíš strpí tuto urážku od své biologické rodiny, jež se od něj cítí odstrčena kvůli jeho nové komunitě, a nijak na ni nereaguje. Avšak právě díky tomuto pokoření může rozlišit své prorocké povolání („Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ Mk 6,4) a oznámit svým učedníkům, že také oni budou nenáviděni svými blízkými (srov. Mk 13,12–13).

Tento negativní úsudek o Ježíšovi sdílejí také náboženští představitelé, které zde zastupují učitelé Zákona. Přicházejí jako delegace z Jeruzaléma a z Ježíšova chování, z jeho osvobozování lidí od nečistých duchů (srov. Mk 3,10–12), usoudí, že vyhání démony s pomocí knížete démonů Belzebula (tedy „pána příbytku“ neboli posedlé osoby), že je jeho služebníkem! Ježíš, který se o tomto jejich nepřátelství vůči sobě dozvěděl, zákoníky svolá a mluví k nim v podobenstvích. Pozorování reality ukazuje, že království nebo dům v sobě rozdělené jsou neudržitelné a odsouzené k zániku. Stejně tak, říká Ježíš, „jak může satan vyhánět satana? Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec…“ Pak následuje Ježíšovo zásadní odhalení, které je jako obvykle ve třetí osobě, aby pozornost nebyla přitahována k němu, ale k Otci, který jej poslal: „Nikdo nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže siláka napřed nespoutá. Teprve potom může dům vyloupit.“ Ano, Ježíš je „silnější“ (Mk 1,7) a vítězí nad satanovou silou, je tím, kdo bojoval, aby satanova vláda ustoupila a jeho vězni byli osvobozeni.

A právě s tímto vědomím Ježíš na základě vzneseného obvinění pronese slavnostní výrok: „Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu Svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.“ V čem spočívá toto rouhání? Když někdo zatvrzele odmítá uznat dílo Ducha Svatého, tedy když při pohledu na Ježíšem konané dobro namísto jeho uznání za dobrý skutek podle Boha toto jednání připisuje satanovi, tehdy je to rouhání Duchu Svatému. Je to smutné, ale je to tak: kdo odmítá Ježíšem konané dobro a definuje ho jako zlo, uzavírá se Boží milosti, jeho Duchu a odpuštění, jež je v něm darováno…

Ježíšovo jednání proti satanovi je proroctvím Království, kde budou zlo i smrt navždy poraženy (srov. Zj 21,4), a neuznávat ho znamená bránit Bohu, aby nade mnou vládl již dnes. Jde naopak o to přilnout k Ježíši a vstoupit do oné nové „rodiny“, kterou přišel vytvořit. Evangelista to vyjadřuje v dalším vyprávění o návštěvě příbuzných u Ježíše. Přicházejí jeho matka a bratři, ale zůstávají „venku“; uvnitř kolem Ježíše jsou jiní – jsou to učedníci, kteří tvoří dělicí čáru. Příbuzní si tentokrát nechávají Ježíše zavolat, aby to byl on, kdo vstoupí do jejich prostoru tvořeného příbuzenskými svazky. Ježíš se však zřekl rodiny jednou pro vždy a tak to učinili také ti, kdo ho obklopují. Proto může odpovědět: „Kdo je má matka a moji příbuzní?“ Pak se rozhlédne po těch, kteří sedí okolo, a prohlásí: „To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží,“ tu vůli, jež je hlubokou touhou celého Ježíšova života, „to je můj bratr i sestra i matka.“

Tato stručná odpověď je vyhrazená všem, kdo jsou v každé době povoláni, aby se stali součástí jeho společenství, v němž neplatí přirozená pouta, ale blízkost Pánu závisí pouze na uskutečňování Boží vůle. Ano, Ježíšem prožitá zkušenost bude provždy také zkušeností jeho učedníků. Ježíš požadoval opuštění rodinných svazků, jež jsou na překážku svobodě pro Království, a stejně také slíbil „stokrát více domů, bratří, matek, dětí i polí, a to i přes pronásledování a v budoucím věku život věčný“ (Mk 10,30).