1. čtení 2. kniha Samuelova 5,1–3
2. čtení Kolosanům 1,12–20
Evangelium Lukáš 23,35–43
LECTIO
K prvnímu čtení:
Jde se o třetí pomazání velkého krále, který je slavnostně uznán izraelskými kmeny (srov. 2 Sam 2,4). Text představuje Davida jako ideálního panovníka pomocí několika prvků, které zde nabývají zvláštního významu. „Tvé kosti a tvé tělo“ (srov. 19,13n; Gn 2,23; 29,14) znamenají důvěrný vztah panovníka k jeho lidu, pokrevní pouto, tak typické pro patriarchální klany. Jsou svolány do Hebronu, kde je pochován Abrahám a jeho potomci (srov. Gn 23; 49,31; 50,13). Velká epopej o Davidovi předpokládá, že jak severní, tak jižní kmeny se shromáždí pod vedením jediného panovníka a navzájem se uznají jako „tvé kosti a tvé tělo“. David je tvůrcem jednoty a soudržnosti lidu. V předchozí kapitole se hovořilo o odstranění Saulova potomka a slova Izraelitů nyní mimo jiné ospravedlňují Davidovo nástupnictví po Saulovi.
Panovník má pastorační úkol – chránit život všeho lidu a vést ho k pozemskému blahobytu (srov. Žl 23[22]; 72[71]). Toto poslání nežádají pouze severní kmeny, ale sám Bůh, který dal své zaslíbení synovi Jesse (srov. 1 Sam 16,1-13; 2 Sam 7,8). Na základě Boží přísahy je nyní uzavřena smlouva mezi králem a kmeny, smlouva věrnosti a oddanosti, která odkazuje na nároky samotného Boha, skutečného krále všech lidí. Každé panování nad Božím lidem tedy odkazuje k Boží svrchovanosti. Lid nesmí následovat jiné panovnické vzory, založené na králově zbožštění (srov. Ez 28,1). Aby mohl David stát přede všemi kmeny a vést je jako jejich vůdce, musí stát před Pánem a nechat se vést jeho slovem.
Ke druhému čtení:
Úryvek začíná díkůvzdáním, což je poslední z postojů, které mají Kolosané zaujímat, aby se Bohu líbili (srov. 1,10-12) – mají přinášet ovoce, růst v poznání, být silní v trpělivém snášení zkoušek a děkovat.
Autor Kolosany vyzývá, aby děkovali Otci, který zajistil přechod z moci temnosti do království „Syna jeho lásky“ (doslovný překlad). Byl jim určen stejný úděl spolu s anděly a všemi, kdo jsou u Boha, totiž vykoupení a odpuštění hříchů skrze Krista. Tato změna je tedy ovlivněna Synovou přítomností, kterou se list zabývá do hloubky. Pochopit jeho znamená totiž pochopit všechny poklady moudrosti a poznání (srov. 2,3).
Kristologické vyznání chce křesťanovi zaručit jistotu osvobození. Veškerá moc je závislá na Kristově stvořitelské a vykupitelské činnosti a v ní nachází svůj počátek. Nikdo nemůže Synovo dílo zrušit, protože nikdo není jako on. Církev se tedy nemá před jinými vůdci sklánět a nesmí se jich bát, protože jedinou hlavou je Kristus, její Pán. Kristovo prvenství je třeba chápat nejen jako prvenství v čase, ale především jako „kvalitativní“ prvenství i jedinečnost jeho bytí. Bez něho by uvnitř stvoření a vesmíru neexistovala možnost života, jednoty a harmonie. Řada titulů použitých pro Krista („obraz“; „provorozený“; „hlava“; „dárce pokoje“) je zřejmá a ukazuje na jedinečnost bytí toho, skrze něhož bylo všechno stvořeno.
K evangeliu:
Lukáš vykresluje scénu Ježíšova korunování pomocí zvláštní hry s perspektivou. V pozadí se nachází lid, který se dívá. V popředí stojí členové velerady a pod křížem vojáci, kteří se posmívají. Nejblíže Ježíšovi jsou dva zločinci, kteří s ním hovoří, a nakonec zaznívají jeho slova o spáse. Lid tvoří početné publikum se zájmem o podívanou. Lid představuje další důvod, proč se král rozhoduje vyhovět žádostem, které přicházejí.
První vychází od členů velerady, kteří Ježíše pokoušejí třetím z ďáblových argumentů (srov. 4,9): zkoušejí ho připomínáním skutečnosti, že je ochraňovaný, milovaný a Boží pomazaný. Tropí si posměch z velmi vážné věci, kterou je vztah Otec – Syn. Vojáci připomínají politickou hodnotu mesiášského titulu. Král má přece moc, jak se ďábel snažil Ježíšovi podsouvat ve druhém z pokušení, když se ho snažil získat nejen judským, ale všemi královstvími země (srov. 4,6n). Zločinec visící na kříži po boku Ježíšově představuje největší pokušení, protože i on trpí na kříži spolu s Ježíšem. Scéna je plná patosu: proč spasitel lidí, ten, kterého dojímalo lidské utrpení, na nářek ubohých neodpovídá? Je to nejďábelštější ze všech zkoušek, snaží se znovu narušit vztah Otce a Syna: „Jsi-li Mesiáš.“ Prosazuje se tu pud sebezáchovy za každou cenu (srov. 4,3).
Scéna vrcholí slavnostním uvedením Božího království do přítomného okamžiku – „lotr po levici“ získal nebe v poslední chvíli života tím, že se odevzdal Ježíšovi. Ten důvěrným odevzdáním se do Otcových rukou učiní totéž (srov. 23,46).
MEDITATIO
Úryvek listu Kolosanům si klade otázku, zda se můžeme obejít bez Krista, který je původcem života. Byli jsme uvedeni do jeho království – můžeme snad odmítnout jeho primát a vybrat si někoho jiného? Bylo by pak velmi těžké pochopit smysl naší existence! Odmítli bychom vzor, základ, sjednocující princip našeho rozumu, srdce a těla. Kristus je obraz neviditelného Boha, prvorozený, počátek, hlava, první, dárce pokoje. V něm je plnost Božího života.
Lotr po pravici se tedy odevzdal Ježíši a požádal ho o vstup do království. Uznává spravedlnost tohoto krále právě ve chvíli, kdy se vydal na dalekou cestu, podobně jako v podobenství (srov. Lk 19,11-27). Naopak Jeruzalém, který Ježíše neuznal a nepřijal, padne (13,34n; 19,41-44). Uprostřed jeho zdí se nacházel poklad, ale nevážili si ho. Přesto však jeho král bude uznán všemi národy země, byl dán k vykoupení celého lidstva. V Jeruzalémě, v centru dějin spásy i světa, ten, skrze něhož je všechno stvořeno, dokončil svůj plán na smíření celého stvoření. Všechny národy země jsou shromážděny kolem něj, aby byly smířeny jeho krví.
Svět může z Kristova pokladu vytěžit moudrost potřebnou k vytvoření základních podmínek pro život každého člověka. Slavnost Krista Krále je tedy svátkem každého tvora, pro něhož není na této zemi místo, protože je utlačován logikou, která neodpovídá pravé Moudrosti. Logikou moci a zisku, logikou, která odpovídá zákonu silnějšího, ne však zákonu ztráty života, aby ho všichni měli v hojnosti.
ORATIO
Pane Ježíši, Synu Boží lásky,
ne naší zásluhou, ale darem od Otce, který skrze tebe a pro tebe stvořil všechno,
jsme získali za dědictví účast na tvém království.
Ty, který jsi zakusil lidskou nespravedlnost, aby ses setkal s odsouzeným na smrt,
pomoz nám dnes uskutečňovat spravedlnost tvého království:
odpuštění hříšníkovi, svátek pro každého člověka, který unikl království smrti.
Vzdal od nás pokušení, že bychom násilí
chtěli potlačovat násilím,
touhu po pomstě,
chuť vzít spravedlnost do svých rukou.
Dej, ať naše oči zaslepené vidinou zisku
mohou kontemplovat poklad tvé moudrosti;
ať náš pošetilý rozum může vnímat záměry přinášející rozvoj a mír;
ať se naše zatvrzelé srdce může znovu nadchnout
tváří tvář tajemství života obsaženému ve vesmíru;
ať naše ruce potřísněné krví mohou pracovat na budování tvého království.
Tobě Pane patří čest, moc a sláva na věky věků. Amen!
CONTEMPLATIO
Syn Boží je králem nebes. Protože je sama pravda, moudrost a spravedlnost, právem tvrdíme, že je s královstvím ztotožněn. Toto království nesídlí ani pod námi, ani nad námi, ale ve všem, co se nazývá „nebe“. I kdybys odstranil úryvek, v němž čteme: „jejich je nebeské království“ (Mt 5,3), přesto by bylo možné tvrdit, že jejich královstvím je sám Kristus od okamžiku, kdy rozšířil svoji moc dokonce na každou myšlenku těch, kteří už nejsou otroky hříchu. Hříchu, který se naopak stává pánem ve smrtelném těle těch, kteří se mu oddali. Když říkám, že Kristus je u někoho i pánem každé myšlenky, mám tím na mysli to, že kdekoli se vyskytuje spravedlnost, moudrost, pravda a další ctnosti, tam Pán vykonává svou moc v těch, kteří se sami stali „nebem“ a obrazem toho, co se v něm nachází (Origenes, Komentář k Matoušovu evangeliu, 14,7).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království“ (Lk 23,42).
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.
