1. čtení 2. kniha Samuelova 5,1–3
2. čtení Kolosanům 1,12–20
Evangelium Lukáš 23,35–43
Poslední neděli liturgického roku slavíme svátek Ježíše Krista, Krále celého stvoření. Vyvstává otázka, jak je to s Ježíšovou královskou důstojností. – Jedná se o důstojnost toho, kdo až do konce miluje, odpouští, usiluje o společenství s lidmi, kteří jsou jeho bratřími. Je to panování toho, kdo kraluje „ze dřeva“, jak s oblibou říkávali církevní otcové. Nezapomínejme na to, že až když visel na kříži, byl nad jeho hlavu zavěšen nápis „židovský král“.
Ježíš byl právě ukřižován, On, který je spravedlivý po výtce (srov. Lk 23,47). „Provinil se“ tím, že svým vlastním životem vykreslil tvář Boha, jenž je oním Otcem bezmezně milujícím člověka, který upadl do hříchu (srov. Lk 15,11–32). „Provinil se“ tím, že Boha učinil radostnou zvěstí pro všechny lidi. Ježíš je tedy přibit na kříž mezi dva lotry. A přesto i v této tolik ponižující situaci nikomu nevyhrožuje, neodplácí nenávist, jež se na něj valí ze všech stran, svou nenávistí, ale přesně naopak projevuje sílu, když pronáší neslýchaná slova: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). „Pohoršení kříže“ (srov. Gal 5,11) vyvolává jen další posměch a pohrdání: Ježíšovi se posmívají náboženští vůdcové Izraele i římští vojáci. Navíc ho provokují tím, že zpochybňují jeho povolání: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ (Lk 23,37) – sestup z kříže. Ježíš je pokoušen stejně jako na začátku svého veřejného působení, když ho zkoušel satan: „Jsi-li syn Boží, …“ (Lk 4,3.9).
Ježíš však znovu odmítá žít sám pro sebe, odmítá prosit Boha, aby zasáhl v jeho prospěch mimořádným zázrakem, kterým by lidi donutil k tomu, aby za ním šli jako za někým, kdo je mocný v tomto světě. Ježíš přijímá, že přijde o svůj život, protože se svobodně rozhoduje pro naplňování Otcovy vůle, a tak až do smrti pokračuje ve své poslušnosti; nejedná se o to, že Otec by ho chtěl vidět, jak strašně trpí na kříži. Ježíš prostě chápe, že poslušnost Boží vůli, která se po něm žádá – aby žil v lásce až po nejzazší mez –, s sebou nese to, aby byl spravedlivý a milující i za cenu vlastního života, o nějž přichází na popravišti jako nespravedlivě odsouzený lidskými autoritami. Ano, Ježíš odmítá zachránit sám sebe. Jedině díky tomuto svému chování může s autoritou jako Pán prohlásit: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho“ (Lk 9,24)…
Také jeden z ukřižovaných lotrů Ježíše uráží, když vidí, že jeho očekávání se nenaplňují: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ (Lk 23,39). Druhý, takzvaný „dobrý lotr“, dokládá, že pochopil, v čem vlastně spočívá Ježíšova královská důstojnost, a proto jedná ve smyslu bratrského napomenutí, když kárá druhého ukřižovaného. Zároveň uznává, že on sám se choval špatně, a proto také přijímá důsledky svého chování. Uznává Ježíšovu nevinnost a obrací se na něj s prosbou, čímž vyznává jeho eschatologickou královskou důstojnost: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království“ (Lk 23,42). Tento dobrý lotr je obrazem věřících a církve, kteří jsou v dějinách povoláni k tomu, aby vydávali svědectví o Ježíšově královské důstojnosti a sdíleli s ním jeho utrpení na kříži, prosili o příchod Božího království a očekávali slavný příchod Pána života na konci časů.
Ježíš k dobrému lotrovi promlouvá takovými slovy, jaká bychom si přáli my všichni slyšet v poslední hodině svého života: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,42). Ano, tohle je příslib určený celému lidstvu, tedy i zločincům a hříšníkům. Na nás je pouze to, abychom podanou ruku Božího milosrdenství přijali spolu s tím, že ztratíme svůj život pro Ježíše Krista, Mesiáše, jenž kraluje z kříže. To znamená, že ho budeme milovat víc než kohokoli jiného a než cokoli jiné a že dokážeme dávat svůj život za bratry ve spravedlnosti a v lásce.
