Je to Bůh, kdo činí velké věci (4. neděle adventní C)

Dospěli jsme ke čtvrté neděli adventní a připomínka příchodu Pána Ježíše Krista v těle, tedy závdavek jeho příchodu ve slávě, je nyní již skutečně za dveřmi. Po meditaci nad Tím, kdo má přijít na konci časů, a Tím, kdo přichází, ze strany Jana Křtitele, nám dnes liturgie předkládá epizodu Mariiny návštěvy u Alžběty. Mesiáš Ježíš, který přebývá v Mariině lůně, proměňuje setkání mezi dvěma ženami. Jeho prostá přítomnost je zdrojem radosti a požehnání, ba dokonce tajuplného uznání ze strany biblických proroků, jejichž svědectví je shrnuto v Janovi, synu Alžběty.
Maria před nedávnem přijala od Božího posla – anděla – zvěstování o svém zcela jedinečném mateřství: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží“ (Lk 1,35). A ona bez otálení projevila poslušnost Božímu povolání tak, že pronesla své: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lk 1,38). Mladá dívka z Nazareta, z níž se stala nová archa úmluvy a místo Pánova přebývání (srov. Ex 40,35), se odhodlaně vydala k judským horám, aby navštívila svou tetu Alžbětu, která navzdory tomu, že byla neplodná, je nyní v šestém měsíci těhotenství, a to díky působení Ducha Svatého (srov. Lk 1,13–15). Její těhotenství bylo dílem Božího milosrdenství, pro něž není nic nemožné (srov. Lk 1,37). Mariina cesta se odehrála „ve spěchu“, protože je znamením eschatologické naléhavosti prožívané ženou, která nese pod srdcem Mesiáše a která touží sdílet s druhými toto nevýslovné obdarování. Její cesta má misijní charakter, je to putování milujícího člověka, které se stává posláním. Maria je pohnuta láskou, aby mohla být nablízku a ku pomoci své starší příbuzné v těžkých chvílích těhotenství a porodu, a tímto způsobem jí zároveň přináší Krista.
„Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem Svatým“ (Lk 1,40–41). Pouze svým hlasem Maria vyvolává u přítomných mesiášskou radost, již předpovídali proroci (srov. Sof 3,14–17; Zach 2,14–17), kteří v Janovi nyní jásají a poskakují radostí, neboť dlouhé očekávání Izraele právě nyní dospívá ke svému naplnění. Onomu chudému a pokornému „zbytku Izraele“, jenž důvěřuje v Boha, je dáno nazírat příchod Mesiáše přinášejícího pokoj a spravedlnost. Maria je vedle toho také prostřednicí sestoupení Ducha Svatého a díky ní se naplňuje přislíbení, které dal anděl Zachariášovi: Jan Křtitel „bude plný Ducha Svatého už od mateřského lůna“ (Lk 1,15). Předchůdce Páně, jenž bude kráčet před Pánem (srov. Lk 1,17), už nyní začíná naplňovat své poslání, neboť je to on, kdo rozpoznává Ježíše a vyjevuje Alžbětě, že Maria je matkou Páně.
Setkání Marie a Alžběty je zároveň plně lidským setkáním dvou žen, které se vzájemně přijímají. Je to setkání ve znamení čiré velkodušnosti. Jedna druhou přijímají hluboce niterně a vzájemně uznávají velikost povolání, jímž je obdařil Pán. A právě na tomto základě je také možná vzájemná výměna obdarování: Jakmile Maria pozdraví Alžbětu, ta je naplněna Duchem Svatým. A Alžběta zase odpovídá slovy požehnání: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ (Lk 1,42–43). Jestliže David prohlásil o Arše úmluvy: „Jak by mohla Hospodinova schrána vejít ke mně?“ (2 Sam 6,9), pak právě zmíněná Alžbětina slova vyjadřují jasné vědomí, že Maria je zřejmým místem Boží přítomnosti, neboť ve svém lůně nese Boha, jenž se učinil člověkem.
Nakonec Alžběta konstatuje: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ (Lk 1,45). Pravá Mariina velikost tkví v její víře. Ona přilnula celou svou bytostí k Božímu příslibu, který je s to otevřít před člověkem lidsky nepředstavitelné horizonty, a tak v sobě vytvořila prostor člověku, jehož nám mohl darovat jedině Bůh! Právě nakolik dokázala uznat velikost Božího díla, jež v ní vykonal Hospodin, což následně dosvědčuje Alžběta, natolik je pak Maria schopna rozvinout svůj skvostný chvalozpěv díkůvzdání, slavné Magnificat. Jistě není náhodou, že se jedná o jakousi mozaiku biblických úryvků, z čehož můžeme vyvodit, že Maria byla plně otevřena Božímu slovu a že to vše veliké v ní vykonal sám Hospodin.
„Dopřej, Otče, aby tvá církev kráčela směrem k lidem ve znamení lásky a aby všude probouzela radost, protože je v ní přítomen Ježíš Kristus.“ To jsou slova jedné starokřesťanské liturgické modlitby, která velmi výstižně shrnují smysl epizody Mariina navštívení u Alžběty. Přítomnost Krista, jenž přebývá v každém z nás (srov. Gal 2,20), by měla opravdově proměňovat náš život, který by se měl stávat příčinou radosti a spásy pro každého člověka, s nímž se na své životní cestě setkáme. Mějme to na paměti, když se připravujeme na slavení nadcházejících Vánoc.

Převzato  z knihy: Hlásej slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA