Ještě dnes mi vlhnou oči vděčností při vzpomínce na divy, které v mém životě Pán vykonal. Možná Vám vystávají otazníky nad slovem exorcismus a říkáte si, že tohle slovo snad patří do středověku a ne do 21. stol.
Ale já bych se s vámi ráda podělila o tom, jak mi Pán skrze tuto modlitbu církve zachránil život.
V maturitním ročníku jsem onemocněla mentální anorexií, která postupně přešla do mentální bulimie (záchvatovité přejídání a následné zvracení) trvající 12 let. Když jsem si uvědomila, že jsem závislá a že si sama nijak nepomůžu, vyhledala jsem odbornou pomoc. Docházela jsem na psychiatrii, absolvovala 3,5 roku trvající psychoterapii, ale bulimie jsem nebyla schopna se zbavit. Jen Bůh ví, kolik probdělých nocí jsem před Jeho tváří strávila, jaké moře slz jsem vyplakala, ale bez výsledku. Můj zdravotní stav se zhoršoval, měla jsem zničené zuby, poškozený jícen i žaludek, játra v rozkladu,…a přesto noc co noc jsem trávila na záchodě zvracejíc už i velké množství krve. Přes den jsem hrála roli vysoce postavené manažerky, velmi úspěšné mladé ženy, a v noci jsem byla absolutní troskou. Tento dvojí život mě ničil zevnitř. Nenáviděla jsem sebe sama, připadala si odporná a zbytečná, nemající žádnou hodnotu. Nemohla jsem pochopit, proč mi Pán nepomůže? Proč nezasáhne, když je všemohoucí? V mém srdci narůstal hněv vůči Němu, hořkost a zklamání. Nebyla jsem schopna se za tento problém modlit, abych se nerozplakala. Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že to pro mne bylo strašlivé utrpení zasahující všechny oblasti mé osobnosti: srdce, mysl, rozum i tělo. Můj zpovědník si se mnou už nevěděl rady a rozhodl se zkusit modlitbu za vnitřní uzdravení spojenou s modlitbou za rozvázání. Modlitba byla dohodnutá na následující úterý v 19h. Ráno tohoto osudného dne jsem pociťovala velikou úzkost, strach a neklid. Začala jsem se usilovně modlit, ale přesto tyto pocity neodcházely. Vyčerpaná jsem se obrátila na Pána s otázkou: „Co by se muselo stát, abych já přestala zvracet?“ V tu chvíli jsem cítila, že mám otevřít Písmo, a otevřela jsem na Jer 29,11-14: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův, a změním váš úděl, shromáždím vás ze všech pronárodů a ze všech míst, kam jsem vás vyhnal, je výrok Hospodinův, a přivedu vás zpět na místo, odkud jsem vás přestěhoval.“. Z očí mi vytryskly slzy a řekla jsem Pánu, že Mu dám znova šanci.
A tak jsem přišla na modlitbu, společně jsme začali Pána prosit o světlo, aby nám ukázal, zač se máme modlit, jakou oblast Mu vydat? Na mysl mi přišla jedna vzpomínka z raného dětství, kdy mi byly asi 4 roky a byla jsem na dovolené u moře spolu se svými rodiči a starším bratrem. Brácha už v té době uměl dobře plavat a potápěl se spolu s tátou, zatímco já si hrála na velikém kamenu na břehu. Najednou vidím přicházet na pláž i mámu, celá nadšená jsem k ní zvedla ručičky s nadějí, že mě obejme a přidá se ke mě. Ale místo toho si mě ledově prohlédla od hlavy až k patě a pronesla: „Ty jsi tak tlusté dítě, já se za tebe stydím.“ V tu chvíli mě uvnitř zabila, zůstala jsem nehybně stát a už nikdy v životě jsem neměla k nikomu důvěru. Ta, která mě měla chránit, se mě zřekla. Když jsem celou historku povyprávěla, slzy mi tekly z očí proudem a nebyla jsem k zastavení… Začali jsme se modlit, vnímali jsme, že nezdravé pouto, které je mezi mnou a mámou musíme přetrhnout. Nešlo to přímluvnou modlitbou, a tak se kněz modlil za osvobození. Tím se mi natolik ulevilo, že jsme mohli Pána prosit, aby tuto ránu definitivně zahojil. Najednou jsem viděla Ježíše, jak jde po hladině moře směrem ke mně, zastaví se na mém kamenu a pokleká přede mnou. Snižuje se na mou úroveň, takže se díváme jeden druhému do očí. S velikou a jen těžce popsatelnou láskou mě objímá a říká: „Už jsem tady, jsem tu pro tebe, skryj se v mé lásce a zůstaň jak dlouho chceš. Už tě neopustím.“ Nevím, jak dlouho jsem setrvala v Jeho objetí, ale jedno vím jistě, má rána byla zacelená a mé srdce uzdraveno. Už nemusím čekat na lásku od své mámy, kterou mi dluží, tu lásku doplnil Ježíš. A vím, že kdykoli můžu přijít znovu, On mě nevyžene, neodmítne, neodsoudí, On mě nekonečně miluje! Mé utrpení tímto dnem skončilo, z bulimie jsem byla definitivně vysvobozená. Děkuji Pánu, který zná lék na každou naší bolest a utrpení, nic pro něj není nemožné. Jsou jen skutečnosti, které zadržují Jeho lásku, aby k nám nemohla proniknout, ale i to nám může dát poznat, když o to vytrvale prosíme.
A tak jsem přišla na modlitbu, společně jsme začali Pána prosit o světlo, aby nám ukázal, zač se máme modlit, jakou oblast Mu vydat? Na mysl mi přišla jedna vzpomínka z raného dětství, kdy mi byly asi 4 roky a byla jsem na dovolené u moře spolu se svými rodiči a starším bratrem. Brácha už v té době uměl dobře plavat a potápěl se spolu s tátou, zatímco já si hrála na velikém kamenu na břehu. Najednou vidím přicházet na pláž i mámu, celá nadšená jsem k ní zvedla ručičky s nadějí, že mě obejme a přidá se ke mě. Ale místo toho si mě ledově prohlédla od hlavy až k patě a pronesla: „Ty jsi tak tlusté dítě, já se za tebe stydím.“ V tu chvíli mě uvnitř zabila, zůstala jsem nehybně stát a už nikdy v životě jsem neměla k nikomu důvěru. Ta, která mě měla chránit, se mě zřekla. Když jsem celou historku povyprávěla, slzy mi tekly z očí proudem a nebyla jsem k zastavení… Začali jsme se modlit, vnímali jsme, že nezdravé pouto, které je mezi mnou a mámou musíme přetrhnout. Nešlo to přímluvnou modlitbou, a tak se kněz modlil za osvobození. Tím se mi natolik ulevilo, že jsme mohli Pána prosit, aby tuto ránu definitivně zahojil. Najednou jsem viděla Ježíše, jak jde po hladině moře směrem ke mně, zastaví se na mém kamenu a pokleká přede mnou. Snižuje se na mou úroveň, takže se díváme jeden druhému do očí. S velikou a jen těžce popsatelnou láskou mě objímá a říká: „Už jsem tady, jsem tu pro tebe, skryj se v mé lásce a zůstaň jak dlouho chceš. Už tě neopustím.“ Nevím, jak dlouho jsem setrvala v Jeho objetí, ale jedno vím jistě, má rána byla zacelená a mé srdce uzdraveno. Už nemusím čekat na lásku od své mámy, kterou mi dluží, tu lásku doplnil Ježíš. A vím, že kdykoli můžu přijít znovu, On mě nevyžene, neodmítne, neodsoudí, On mě nekonečně miluje! Mé utrpení tímto dnem skončilo, z bulimie jsem byla definitivně vysvobozená. Děkuji Pánu, který zná lék na každou naší bolest a utrpení, nic pro něj není nemožné. Jsou jen skutečnosti, které zadržují Jeho lásku, aby k nám nemohla proniknout, ale i to nám může dát poznat, když o to vytrvale prosíme.
