Eliáš je prorokem poustevníkem, který »ztělesňuje« hlubokou touhu po jediném Bohu a život v Jeho přítomnosti.
Je mužem kontemplace, jehož „slovo plálo jako pochodeň" (Sir 48,1), neboť on sám planul horlivostí pro Boží svrchovanost. Je mystikem, který – po dlouhé a klopotné cestě – se naučil číst nová znamení Boží přítomnosti.
Je prorokem, který se aktivně angažuje pro život lidu, bojuje proti falešným modlám a navrací lid k věrnosti smlouvě s jediným pravým Bohem. Je prorokem solidárním s chudými a s těmi, kdo jsou na okraji společnosti, a brání ty, kdo trpí násilí a nespravedlnost. Od vzniku řádu v něm karmelitáni nacházeli inspiraci, jeho vliv je přítomen v celých dějinách řádu, takže ho zaslouženě pokládají za svého duchovního zakladatele.
V čase křížových výprav se několik křižáků, přitahovaných krásou Karmelu, jeho geografickou polohou a také jeho spojením se jménem proroka Eliáše, uchýlilo na horu Karmel. Jakub z Vitry, na začátku 13. století, zpětně vylíčil duchovní znovuzrození Svaté země po křižáckých výpravách v 11. a 12. století:
Poutníci oddaní Bohu a zbožní lidé proudili do Svaté země z různých částí světa... Někteří svatí mužové se však zřekli světa, neboť byli v nitru puzeni city lásky a svatými touhami a planuli duchovní horlivostí; zvolili si místa k přebývání, která více vyhovovala jejich záměru a zbožným touhám. ... Jiní, podle příkladu a v následování svatého poustevníka proroka Eliáše, vedli poustevnický život na hoře Karmel, zvláště v té části, z níž je vidět město Porphyria, které se dnes jmenuje Haifa, blízko pramene, který se nazývá pramenem Eliášovým, nedaleko kláštera blahoslavené panny Margarety. Ve svých skromných celách, podobným včelím úlům, jako včely Páně vyráběli med duchovní sladkosti.
V období mezi léty 1206-1214 přijala skupina latinských poustevníků, která žila „u pramene na hoře Karmel", z rukou Alberta, patriarchy jeruzalémského, „pravidla pro život", která pak roku 1226 potvrdil papež Honorius III. Šlo o karmelitány, bratry Naší Paní z Karmelu a syny Eliášovy. Není jisté, zda na Karmel tyto poustevníky přivedla úcta k proroku Eliášovi. Řehole neříká, že karmelitánský způsob života je inspirován Eliášem. Ani později, ve spise »Ohnivý šíp«, který napsal v roce 1271 Mikuláš Gallus ve snaze přivést karmelitány zpět k čistě poustevnickému životu, není zmiňován příklad tohoto velikého starozákonního poustevníka. Pravděpodobnější je, že prostá skutečnost, že první klášter se nacházel hoře Karmel, a později vzpomínka na tento fakt přispěly ke zrodu a rozvinutí úcty těchto poustevníků ke sv. Eliášovi. Teprve v průběhu dějin se téma »Eliáš« stalo integrující částí karmelitánské spirituality. Jisté narážky na legendy o poustevnickém životě, který na Karmelu přetrvával od doby proroka Eliáše až do dob křížových výprav, najdeme v prvním oddíle konstitucí z generální kapituly v Londýně v roce 1281:
Prohlašujeme tedy, abychom dosvědčili pravdu, že počínajíc proroky Eliášem a Elizeem, kteří zbožně žili na hoře Karmel, řada svatých otců jak Starého, tak Nového zákona, kteří byli velmi okouzleni samotou, kterou tato hora skýtá, a tak je uzpůsobená ke kontemplaci nebeských věcí, zde bezpochyby žila, blízko Eliášova pramene, chválihodným způsbem života v nepřetržitém svatém pokání a s plody svatosti. V čase papeže Inocence III. Albert, patriarcha jeruzalémské církve, sjednotil jejich následovníky v jednu komunitu (collegium) a napsal pro ně řeholi, kterou papež Honorius, nástupce Inocencův, a mnoho dalších po něm potvrdili. Toto svaté schválení Řádu je dosvědčeno několika jimi sepsanými bulami. V tomto povolání sloužíme my, jejich učedníci, Bohu až do dnešního dne v různých částech světa.
Zde můžeme ještě vnímat rozdíl mezi prvními poustevníky z doby Starého a Nového zákona a jejich následovníky v čase papeže Inocence III. V prvním oddíle konstitucí z roku 1324 však jsou tito následovníci situováni už do doby Ježíše Krista. To proto, aby se podpořila myšlenka o nepřerušené posloupnosti existence karmelitánského řádu již z doby proroka Eliáše. Toto přesvědčení povede k smutným sporům mezi karmelitány a jezuitou Danielem Papebrochem. Mezitím se postava proroka Eláše stávala stále významnější pro spiritualitu řádu; v 15. stol. napsal karmelitán Tomáš z Waldenu bez dalšího upřesnění: „Naše profese nás vybízí, abychom byli jako on."
Zdá se, že tím, kdo jako první sjednotil mariánskou úctu s památkou proroka Eliáše, byl John Baconthorp († 1346), který píše:
Podle výroků proroků vznikli mniši na Karmelu hlavně kvůli tomu, aby uctívali Blahoslavenou Marii... A protože (Maria) je uctívána a hlásána skrze karmelitánský řád, je nejvýš vhodné, aby na Karmelu, který je jí zasvěcen, měla karmelitány, kteří ji uctívají zvláštním způsobem. Je to jako v dávných dobách; skutečně, proroctví byla chápána ve světle následujících událostí... Jak mnoho měl Karmel proroků a králů, kteří svými činy vzdali úctu Paní tohoto místa, Blahoslavené Marii! To, že Řád mnichů z Karmelu zde má svůj počátek, je proto, aby na Karmelu pokračoval kult Blahoslavené Marie. Neboť úcta, která je prokazována na místech, jež jsou zasvěcena svatým, patří po Bohu právě těmto svatým... A tak přestože všichni, kdo byli určeni k záchraně v dobách proroků, uctívali Syna, který měl přijít skrze Blahoslavenou Marii, byli to mniši na Karmelu, kteří Toho, který měl přijít, uctívali již v dobách Eliáše a Elizea, kteří zde započali jejich Řád Blahoslavené Marie... Proto důvodem, že zde zapustili kořeny, byla tato úcta.
Nejúplnější formu této Eliášské a prorocké spirituality nalezneme v »Knize prvních mnichů« ze 14. století. Současné chápání »následování« proroka Eliáše vyjadřují konstituce řádu z roku 1995, čl. 26:
Od Eliáše se karmelitán učí být mužem pouště, nerozděleného srdce, stojícím cele před Bohem, zcela oddaným službě Bohu, člověkem, který si bez kompromisů zvolil Boha a plane zanícením pro Boha. Jako Eliáš také karmelitán věří v Boha, nechává se vést Duchem a Božím slovem, přijatým do hloubi vlastního srdce, aby dosvědčoval Boží přítomnost ve světě – tím, že dovolí, aby Bůh byl v jeho životě skutečně Bohem. A konečně vidí karmelitán v Eliáši, spojeném s hloučkem jeho prorockých učedníků, vzor bratrství žitého v komunitě, a učí se spolu s ním být prostředníkem Boží něhy vůči nuzným a pokorným.
Slavnost sv. Proroka Eliáše slavíme v karmelitánském řádu 20. července.
(Podle St. Prophet Elijah... zpracoval: Norbert Žuška, OCarm.)
Převzato z webu karmel.cz.
