Elizeus („Bůh je má spása") je výraznou osobností biblických dějin spásy IX. století před Kristem.
Známe jméno jeho otce Šáfata, rodáka z Ábel-mechóly, víme, že jeho rodina byla zámožná (1 Kr 19,16-19). Bůh ho povolal přímou volbou (1 Kr 19,16), aby byl nástupcem proroka Eliáše (1 Kr 19,19-21). Pokračoval v Eliášově poslání po jeho tajemném zmizení a obdržel Eliášova ducha v míře stanovené zákonem pro dědičný podíl prvorozeného syna - dvojnásobek dílu dalších dědiců (2 Kr 2,1-15).
To, že si zasloužil jméno „muž Boží", dokazují především zázraky a divy všeho druhu, jimiž je jeho život protkán. Vykonal je pro sebe, ve prospěch jiných osob i ve prospěch celých komunit.
Ve svůj prospěch použil Eliášův plášť, aby rozdělil vody Jordánu a pak přes něj přešel suchou nohou (2 Kr 2,13n). Kromě toho způsobil, že když byl na cestě do Bethelu, dvě medvědice na kusy roztrhaly skupinu chlapců, kteří se mu pošklebovali a pokřikovali na něj: „Táhni, ty s lysinou, táhni, ty s lysinou!" (2 Kr 2,23n).
Mnoho divů učinil pro jiné osoby: zachránil vdovu po jednom z prorockých žáků před věřitelem tím, že zázračně rozmnožil olej, z jehož prodeje pak mohla zaplatit dluh (2 Kr 4,1-7); svou přímluvou vyprosil syna své hostitelce, ženě ze Šúnemu, a později jej opět přivedl k životu poté, co chlapec zemřel na úžeh (2 Kr 4,8-37); jednomu z prorockých žáků zachránil vypůjčenou sekeru, která mu při kácení stromů padla do hluboké vody (2 Kr 6,5-7); a konečně přikázal veliteli vojska aramejského krále Naamánovi, aby se sedmkrát omyl v řece Jordánu, a tak byl uzdraven z malomocenství, které následně postihlo Elizeova sluhu Géchazího, jenž se provinil lakotou (2 Kr 5).
Zázračné působení Elizeovo přineslo užitek také celým komunitám: obyvatelům Jericha uzdravil špatnou vodu z městského pramene a proměnil ji ve vodu pitnou (2 Kr 2,19-22); prorockým žákům učinil poživatelnou polévku z jedovatých rostlin a rozmnožil pro ně chléb (2 Kr 4,38-44).
Elizeus se rovněž aktivně angažoval v politickém dění své země a významně je ovlivňoval svými proroctvími a zázraky. Když Jóram, král Izraele (853-42 př. Kr.), spolu s králem judským a edómským bojovali proti Méšovi, králi moábskému (850 př. Kr.), utišil Elizeus žízeň vojska a předpověděl Jóramovi vítězství (2 Kr 3), a sice kvůli judskému králi Jóšafatovi (870-849 př. Kr.).
Ve válce, kterou proti Izraeli vedl Ben-Hadad II., král damašský, zasahoval Elizeus nejprve tak, že králi Jóramovi odhaloval plány nepřátelského vojska nebo použitím lsti a přivedením nepřátelských vojáků do zajetí do Samaří (2 Kr 6,8-23). Později, během obležení, kterým týž Ben-Hadad II. dobýval Samaří, předpověděl Elizeus konec hladomoru, který v obléhaném městě vypukl, i ukončení obléhání jako takového (2 Kr 6,24-7,20). Když potom Ben-Hadad onemocněl, předpověděl Elizeus jeho smrt i to, že jeho vrahem bude Chazael, který pak skutečně krále udusil a kraloval místo něho (2 Kr 8,7-15). Prostřednictvím jednoho z prorockých žáků tajně pomazal v Rámotu v Gileádu Jehůa za budoucího krále nad Izraelem (843-16 př. Kr.) a dal mu za úkol vyhubit dům Achabův (2 Kr 9,1-10). Krátce před svou smrtí kolem roku 790 se Elizeus naposledy objevil na politické scéně, aby Jóašovi (801-786 př. Kr.), druhému nástupci krále Jehúa, předpověděl trojí vítězství nad Sýrií (2 Kr 13,14-19).
Na rozdíl od Eliáše zůstal Elizeus v úzkém kontaktu s „prorockými žáky" a měl na ně velký vliv (2 Kr 2,3.15-17; 6,1-3). Elizeus konal zázraky během svého pozemského života a divotvůrcem zůstal i po smrti: když do jeho hrobu narychlo pohřbili mrtvého muže a jeho tělo se dotklo Elizeových kostí, muž znovu ožil a postavil se na nohy (2 Kr 13,20). Ještě v době sv. Jeronýma (347-420) bylo možné v Samaří vidět prázdnou hrobku proroka Elizea. Julián Odpadlík (331-363) ji znesvětil, ale několik kostí se zachránilo; část z nich byla přenesena do Alexandrie, část do Konstantinopole. V roce 718 byla část ostatků přenesena do Raveny, kde se ztratily. Později zde v bazilice Sant´Apollinare Nuovo byla vystavována – jak se tvrdilo – část hlavy sv. proroka Elizea.
Ve starých martyrologiích se uvádí, že liturgický svátek proroka Eliáše se slavil 29. srpna. Etiopská církve jej slaví 16. října. Řekové a latiníci naproti tomu 14. června. V Konstantinopoli se kromě svátku proroka Elizea 14. června připomínala i společná památka Elizea, Eliáše, Mojžíše a Árona 20. července.
V karmelitánském řádu si památku proroka Elizea připomínáme 14. června.
(Podle St. Elisha, Prophet... zpracoval: Norbert Žuška, OCarm.)
Převzato z webu karmel.cz.
