Jako základní text se sluší uvést slova apoštola Pavla z listu Efezským, ve kterém dává pokyny týkající se také duchovního boje:
"A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘. V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím. Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia, jehož jsem vyslancem i v okovech, a svobodně je zvěstovat, jak je mi uloženo" (Ef 6,10-20).
SPOJENÍ S JEŽÍŠEM KRISTEM
Hlavním prostředkem duchovního boje, růstu ve svatosti a osobní zralosti je spojení s Ježíšem Kristem. Proto Kristu věnuji také samostatný oddíl. P. Elias Vella rád opakuje, že nejvíce nás uzdravuje i osvobozuje právě následování Ježíše. Jméno Ježíš - "Jehošua" - znamená doslova "Bůh je spása (záchrana)". Vzývání Ježíšova Jména a život v úsilí o jeho následování, je mocným nástrojem ochrany před útoky nepřátel naší spásy, prostředkem rozlišování a posvěcování se.
MODLITBA
V tomto spojení s Ježíšem nás udržuje především modlitba. A to modlitba jak pravidelná, tak i příležitostná, tedy krátká zvolání vyjadřující chválu, díky či prosbu o pomoc nebo úkon víry. Tyto stránky si kladou za cíl být pomocí v duchovním boji křesťana.
Nicméně hlavním úkolem modlitby není boj proti zlu, ale spojení a sjednocení se s Bohem. Proto jako úvod do ní si můžeme vzít slova dánského filosofa, teologa a psychologa:
"Čím se moje modlitba stávala zbožnější a niternější, tím jsem toho měl stále méně co říci. Nakonec jsem ztichl docela. Stal jsem se - a bylo to víc než jen protiklad řeči - stal jsem se naslouchajícím. Napřed jsem si myslel, že modlit se je mluvit. Poučil jsem se však, že modlitba není ani pouhé mlčení, ale naslouchání. Tak to je: modlit se neznamená poslouchat sám sebe. Modlit se znamená ztišit se , setrvávat v tichu a čekat, až modlitebník uslyší Boha." Soren Kierkegaard
Přímluvná modlitba - každému křesťanu leží na srdci zvláště osud jeho nevěřících příbuzných. Někteří se už dlouhá léta přimlouvají bez viditelného efektu. Existuje jedna dobrá rada: více než s ním o Bohu, mluv s Bohem o něm.
Jako pokřtění jsme součástí těla církve, jednotlivými jejími údy, a proto jsme i určitým způsobem za sebe zodpovědní (1Kor 12,4-30). Náš úkol (pro někoho životní) spočívá také v modlitbě za druhé, věřící i nevěřící. A tato modlitební služba je vpravdě duchovním bojem navýsost důležitým. Bůh potřebuje takové služebníky, kteří by svou přímluvou vyprošovali denodenně milost a požehnání či odpuštění a smilování putujícímu lidu. Mluví o tom ústy proroka Ezechiela takto:
"Hledal jsem mezi nimi muže, který by zazdíval zeď a postavil se v trhlině před mou tvář za tuto zemi, abych ji neuvrhl do zkázy, ale nenašel jsem." Ez 22,30
A další místa Písma potvrzují toto přání Pána, abychom se vzájemně podepírali modlitbou (Ez 13,15; Ž 106,23; Ef 6,18; Kol 4,3; 1Tes 5,25; 2Tes 3,1; Žd 13,18-19; Jak 5,16
ZŘÍKÁNÍ SE ZLÉHO
Před křtem jsme se zřekli zlého ducha a všech jeho praktik, případně to za nás učinili rodiče a my se k tomu skrze život ze svátosti smíření a později biřmování osobně přiznali. A každý rok si to slavnostně o Velikonocích nejen připomínáme, ale také do toho aktivně znovu vstupujeme. Méně známé už je, že zřeknutí se Zlého může účinně fungovat také jako prostředek duchovního boje. Ve chvílích pokušení se nemusíme uchylovat pouze k modlitbě a prosbě o pomoc Boží, tedy k obraně. Můžeme a máme se také za sebe proti všemu pokušení postavit a zlému duchu, který nás ke konkrétní zlé věci opakovaně pokouší, se postavit. Nazýváme to "autoexorcismus" a jde v podstatě o jednoduché obnovení křtu:
"Chci žít ve svobodě dětí Božích a odříkám se proto ducha zla a všeho čím působí a všeho, čím se pyšní" a mohu konkrétně dodat např.také "zvláště ducha pýchy, lenosti, malomyslnosti, atd..." podle toho, k čemu jsem nejčastěji pokoušen.
Je to konkrétní aplikace výzvy apoštola Jakuba: Vzepřete se ďáblu a uteče od vás (Jak 4,7). Před sebou, před Bohem, i před celým světem temna tak prohlašuji, na čí straně chci stát a kam patřit a mám na to v moci křtu plné právo získané Krví Kristovou. Tento "protiútok" účinně doplňuje naše úsilí o zachování čistého srdce modlitbou. Lidé bojující se závislostí se tak denně, třeba hned ráno, mohou postavit proti tomu, kdo je do ní stahuje, a být posíleni silou Kristovy milosti pramenící z našeho křtu.
PÍSMO SVATÉ
V listu Římanům píše apoštol Pavel o tom, co nám Písmo nabízí: Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději (Řím 15,4). Je pro nás tedy zdrojem trpělivosti, povzbuzení i naděje. Máme v něm skutečně nevyčerpatelný svěží pramen moudrosti a života.
Zároveň je však v listu Židům chápáno jako mocná zbraň k rozlišování: Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat (Žid 4,12). Bůh nám ho tedy dal jako nástroj k rozlišování vnitřních hnutí.
Staří mniši slov Písma užívali podobným způsobem jako zbraně proti útokům Zlého. Na každou situaci měli vybráno několik vět z Písma (tzv. logion), kterými bojovali proti pokušením. Např. při pokušení obžerství si opakovali: "Nejen chlebem živ je člověk" apod. Také my se můžeme určité věty či slova naučit nazpaměť a zbavovat jimi síly ty situace, které nad námi obvykle zvítězí. Prosme Ducha svatého o taková slova pro náš život.
Písmo Svaté je Božím dopisem lásky k člověku.
ASKEZE
V askezi jde o moudré a vyvážené nakládání se svou lidskou přirozeností tak, aby nám nebránila v cestě za Bohem a v duchovním životě, ale naopak na této cestě s duchovní stránkou člověka spolupracovala a člověk se tak stále více stával harmonickou jednotou těla, duše a ducha. Askeze nám pomáhá usměrňovat své touhy, přirozená tíhnutí a sklony tak, aby jimi člověk nebyl vláčen, ale sloužily celostnému zaměření člověka k Bohu a tedy i k naplnění svého životního poslání. Ne všechno, co chce naše lidská přirozenost, nám prospívá, jelikož byla hříchem narušena. Svatý Pavel mluví v listu Galatským přímo o protikladu mezi lidskou přirozeností a Božím Duchem:
Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete (Gal 5,16).
Nicméně z historie církve a dějin svatosti víme, že tento protiklad byl často přehnaně chápán až jako nesmiřitelné nepřátelství, tělo pojímáno jako "vězení ducha" a v praxi pak to vedlo k odmítání všeho, co bylo spojeno s tělem a ke skryté nenávisti k sobě. Je zde potřeba rozvahy a rozlišování a vyvarování se extrémů, kterých Boží nepřítel rád zneužívá a k nim povzbuzuje. Zde jen pár zásad pro asketické snažení:
Nejdále dojde a nejúspěšnější bude, kdo nejvíc zápasil sám se sebou (Antoine de Saint-Exupéry, Citadela).
Askeze by neměla vážně ohrozit ani omezit mé každodenní fungování a plnění stavovských povinností (anonym).
Zvol si takové umrtvování, které nebude umrtvovat druhé (anonym).
Začni si tkát svou vlastní (žíněnou) košili, až pro tebe budou tvoji bližní hedvábím (Madeleine Delbrelová).
Asketické snažení bez sebepřijetí a zdravé sebelásky, se stává jen nástrojem sebetrýznění a uzavřenosti do sebe (anonym).
Umrtvování mé sebelásky mi prospělo mnohem víc než tělesná pokání (sv. Terezie z Lisieux).
Askeze musí obsahovat řád a musí mít správný směr, to jest být zaměřena na lásku. Musí nechat lásku růst, vlévat nám odvahu, dodávat nám chuť stále jít dál na cestě lásky. Askeze, která by nás tížila, vyvolávala v nás těžkomyslnost a brala nám odvahu, není askezí řádnou. Je zde nezbytné mít schopnost úsudku - tedy zvolit k dosažení cíle nejvhodnější prostředky. Musíme tedy učinit v odříkání výběr a dát se vést stupněm lásky, které jsme již dosáhli (Wilfrid Stinissen).
Pro účinné asketické snažení ovládat své přirozené sklony potřebujeme stálé vedení Ducha svatého, a nejlépe také duchovní doprovázení zkušeným křesťanem či knězem. Snadno se totiž i do askeze vplíží skrytá touha něco si dokázat, vyniknout, nepřijetí sebe nebo dokonce nenávist k sobě, mechanismus zásluh, či tzv. mesiánský syndrom (= já jsem ten, který to zkažené tady zachraňuje..). Obzvláště zde platí: Když dva dělají totéž, není to totéž. V listu Kolosanům na toto nebezpečí apoštol jasně poukazuje:
Nikdo vám nesmí upírat (právo na) vítěznou odměnu, nikdo z těch, kdo si libuje v pokořování sebe, v uctívání andělů, kdo je ve viděních jako doma. (Takový člověk) nemá proč se nadýmat, protože to dělá pod vlivem svého tělesného smýšlení, a nedrží se hlavy (Krista). Ta přece dává celému tělu přes klouby a šlachy všechno, co (tělo) potřebuje, a drží ho pohromadě, takže potom tělo roste vzrůstem, který působí Bůh. Vy jste s Kristem už odumřeli těm prvopočátkům světa. Proč si tedy ještě – jako byste dosud žili ve světě – dáváte předpisovat: "Toho se nedotýkej!", "Tohle jíst nesmíš!", "Na to ani nesahej!" To jsou přece samé věci, které se zničí už tím, když se spotřebují. Nejsou to než předpisy a nauky lidské? Mají sice jméno moudrosti, ale je to jen pověra, pokořování sebe a trýznění těla podle vlastních výmyslů. Pro krocení tělesných choutek to nemá žádný význam. Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co (pochází) shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co (pochází) shůry, ne na to, co je na zemi (Kol 2,16-3,2).
Nevyplácí se zapomínat, že i askeze je jen "prostředkem" duchovního života, nikoliv jeho cílem..
PŘÍKLAD I PŘÍMLUVA SVĚTCŮ
Vždy nám pomůže, když víme, že si někdo procházel tím, čím my, nebo že tím už úspěšně prošel. V naší katolické tradici nám kromě příkladu Pána Ježíše velmi pomáhají také příklady těch, které církev prohlásila za "svaté". Věříme, že v jejich životě se určitým konkrétním způsobem projevoval Ježíš Kristus a že tak v životě toho konkrétního světce intenzivněji "žil mezi námi" (srv. Gal 2,20). Zde chceme uvádět ty světce, o nichž víme, že se v jejich životech také projevovaly útoky Zlého (i když pochopitelně žádný svatý nezůstal těchto útoků ušetřen). Svým příkladem a také přímluvou nám mohou být v duchovním boji velkou pomocí.
- Panna Maria - církev ji po staletí uctívá jako Ženu a Pannu, novou Evu, ze které vyšel potomek - Immanuel, a rozdrtil hlavu hadovi (srv. Gn 3,15, Iz 7,14). Ze zkušeností modliteb za osvobození jasně plyne, že se jí zlí duchové velmi bojí.
- sv. Marie Magdaléna - učednice Krista, byla Pánem Ježíšem osvobozena od démonů a stala se jeho učednicí
- sv. Antonín Egyptský - poustevník, jeho životopis se stal základní mnišskou příručkou pro duchovní boj
- sv. Benedikt z Nursie - opat, zakladatel benediktinů, skrze život v samotě se naučil čelit mnoha pokušením a zkušenosti předával svým spolubratřím
- sv. Prokop - benediktinský opat, poustevník, podle legend vyhnal z jeskyně démony a usadil se tam. Bývá znázorňován s ďáblem na řetězu
- sv. Kateřina Sienská - dominikánská terciářka, v její blízkosti byli osvobozováni lidé sužovaní zlými duchy
- sv. Marie od Ukřižovaného Ježíše - bosá karmelitka, byla po určitý čas stižena posedlostí
- sv. Gemma Galgani - mystička, nosila Kristovy rány (stigmata), byla napadána i fyzicky trápena zlými duchy
- sv. Jan Maria Vianney - kněz, byl sužován různými formami zastrašování od zlých duchů
- sv. Pio z Pietrelciny - kapucínský kněz, nosil Kristovy rány a byl napadán i fyzicky trápen zlými duchy
- sv. Marcelin a Petr - Marcelin kněz, Petr exorcista (tehdy předstupeň kněžství), oba mučedníci, pro svůj význam zařazeni do Římského kánonu
- bl. František Palau - bosý karmelitán, věnoval se psychicky i fyzicky postiženým, modlil se za osvobození
- sv. Vincenc Pallotti - kněz - zakladatel palotinů, vykonával službu exorcisty
- bl. Marie Bolognesi - laička, 2 roky trpěla posedlostí (zemřela v r.1980)
- sv. Jan Bosco - kněz - zakladatel salesiánů, sužován od příchodu do Valdocca řadu let, zvl. při psaní salesiánských pravidel
- sv. Dympna - irská mučednice v 15 letech, patronka duševně nemocných a posedlých. Na jejím hrobě byli zázračně uzdravováni epileptici a duševně choří.
- pochopitelně je mocné také vzývání našich křestních či biřmovacích patronů, i jiných světců, které známe, nebo k nim máme nějak blízko. Jim jsme byli svěřeni, a vzali si nás zvláštním způsobem "na starost".
Převzato s drobnými úpravami a s laskavým svolením z webu http://www.duchovniboj.cz
