V letošním roce si připomínáme sté výročí zjevení Panny Marie v portugalské Fatimě.
Lze tvrdit, že mezi mariánskými zjeveními, která církev uznala za pravá, má právě poselství z Fatimy závažný prorocký rozměr, a tím i dopad na celosvětové dění. Panna Maria v něm varovala před rozšířením zla a před válkou. Jako prostředek duchovního boje nabízela modlitbu, pokání a úkon zasvěcení se (národů i jednotlivců) jejímu Neposkvrněnému Srdci.
Zjevení ve Fatimě a 20. století
V době zjevení ve Fatimě roku 2017 se Evropa nacházela uprostřed hrůz 1. světové války. Jako by to nestačilo, na podzim v Rusku propukla bolševická revoluce, která byla začátkem 70 let totalitního režimu a velkého pronásledování křesťanů. Téhož roku slavila v Římě Velká zednářská lóže dvousté výročí od svého založení. Přímo pod okny papeže na Svatopetrském náměstí zorganizovala manifestaci s transparenty nesoucími nápis: „Satan bude kralovat ve Vatikánu a papež bude jeho otrokem.“ Očitým svědkem této manifestace byl tehdejší seminarista, pozdější mučedník z Osvětimi svatý Maxmilián Kolbe: ne náhodou se rozhodl zasvětit sebe i celé své dílo Panně Marii Neposkvrněné.
Právě v takovém kontextu tedy pronesla Panna Maria ve Fatimě svůj příslib: „Mé Neposkvrněné Srdce nakonec zvítězí.“ Jen z historie 20. století lze vidět, že úkon zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie je účinný. Díky zasvěcení Portugalska a velkému modlitebnímu hnutí tamních lidí byla jejich vlast uchráněna před komunismem a druhou světovou válkou. V roce 1942 zasvěcuje Pius XII. Neposkvrněnému Srdci Panny Marie celý svět rozervaný druhou světovou válkou. Její ukončení mnozí včetně samotného papeže spojovali s tímto úkonem. Podobně i pád komunistického režimu ve východním bloku je také spojován se zasvěcením, které Jan Pavel II. vykonal v roce 1982 nejprve ve Fatimě a o dva roky později v Římě. Tím ale boj mezi dobrem a zlem neskončil.
Aktuálnost Fatimy
V den svátku Neposkvrněného početí Panny Marie r. 1981 nám Jan Pavel II. připomenul, že se stále nacházíme „v horizontu velkého zápasu mezi dobrem a zlem, mezi přijetím a popřením Boha.“ V květnu r. 2010 navštívil Fatimu papež Benedikt XVI. a prohlásil, že „prorocké poslání Fatimy neskončilo,“ je stále aktuální. Papež František dnes dokonce mluví o tom, že už probíhá třetí světová válka, jen zatím „po kouskách“.
Je namístě se ptát, jaká je úloha nás křesťanů v současné době, v době rostoucího politického i duchovního zla, za všeobecného pocitu ohrožení a nestability. Co po nás chce Pán v této době? Co můžeme dělat jakožto obyčejní lidé, je-li náš život zdánlivě tak bezvýznamný, bez možností ovlivňovat dění kolem nás?
Svatý Jan Pavel II. učil, že „každá duše, která se povznáší životem v milosti, povznáší svět, a také každá, která hříchem klesá, táhne s sebou dolů církev, a tím i celý svět“ (Reconciliatio et penitentia, b.16). Proto obrácení každého z nás, naše posvěcování je účinné a plodné: působí nejen na nás a na naše nejbližší okolí, ale i na celé lidstvo. To nám ukázal náš Pán, Ježíš Kristus, když krátce před svou smrtí prohlásil: „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17, 19). Ale co víc – Boží cesty jsou jiné než naše. Při svém působení v dějinách Bůh není odkázán na mocné tohoto světa. Jak víme z Písma i z dějin církve, On nejraději projevuje svou moc právě na těch, kdo jsou v očích tohoto světa bezmocní, kdo se zdají být bezvýznamní a nepatrní (srov. 1Kor 1,26-30). Ve Fatimě si rovněž vyvolil tři malé, tehdy ještě negramotné pasáčky, aby skrze ně radikálně ovlivnil běh světa.
K čemu novéna a úkon zasvěcení?
Tato novéna je zamýšlena nejen jako přímluvná modlitba, ale především jako příprava na úkon zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Proto nás chce provázet, na přímluvu Panny Marie, k hlubšímu obrácení, k pokání neboli ke změně smýšlení a k proměně srdce. Vždyť čisté, „neposkvrněné“ srdce znamená především radikální lásku k Bohu a život pod vládou Kristovou; znamená žít neustále Mariino „Ať se mi stane podle Tvého slova“.
Vlastní úkon zasvěcení najdeme za textem novény a můžeme jej vykonávat různým způsobem. Také z následující novény je možné použít třeba jen část, pro kterou se rozhodneme. To nejdůležitější je samo zasvěcení, které by se mělo stát součástí naší každodenní modlitby, a tím i běžného života. Jeho forma záleží na nás. Můžeme k tomu použít jako inspiraci modlitby uvedené na závěr novény nebo se modlit vlastními slovy. Má-li Neposkvrněné Srdce Panny Marie zvítězit, potřebuje k tomu nás.
Abychom však úkon zasvěcení správně pochopili a interpretovali, nabízím několik pohledů, jak tomuto zasvěcení rozumět.
Co znamená zasvětit se Srdci Panny Marie?
Zasvěcení se Panně Marii je způsob, jak žít radikálnějším způsobem svůj křest.
Základním a radikálním způsobem jsme už byli Bohu zasvěceni ve křtu. Stalo se to jednou provždy, je to nesmazatelné znamení. Avšak to neznamená, že křest máme prožívat jako něco statického. Ano, byli jsme pokřtěni, ale celý svůj život do skutečnosti svého křtu dorůstáme: dorůstáme do „plné postavy Kristovy“ (Fil 4,18), do „smrti a vzkříšení Ježíše Krista“ (Řím 6,3-6), abychom mohli s apoštolem Pavlem říci: „Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).
Podobně je to s naší svatostí: křtem jsme se už stali „svatými“, tj. zasvěcenými Bohu. Proto apoštol Pavel může psát do Říma: „Všem v Římě, které Bůh miluje a povolal do stavu svatých“ (Řím 1,7). Zároveň však na své cestě za Bohem o svou svatost teprve zápasíme. Křest ve spojení s vírou je tedy brána, která nám otevírá přístup k Bohu. Jak ale žít ze svého křtu – to je ze svého zasvěcení Bohu – co nejlépe?
Nejradikálnější a nejčistší způsob zasvěcení se Bohu žila na této zemi Ježíšova matka Panna Maria, kterou Pán předal nám, svým učedníkům, jako naši matku, ale i jako starší sestru ve víře neboli vzor pravého učedníka. Maria jako jediná z lidí nebyla zasažena hříchem, ďábel v ní neměl sebemenší podíl. Její čisté a Neposkvrněné Srdce je místem, kam nikdy nevstoupilo zlo. Jestliže se tedy zasvěcujeme Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, duchovně si přivlastňujeme její víru a čistotu jejího srdce a přijímáme „nové srdce“ (srov. Ez 36, 26). V tomto duchovním příbytku jsme chráněni před zlem. Jdeme tak tou nejlepší a nejkratší cestou, kterou můžeme skrze Krista k Bohu jít. Dorůstáme tím do plnosti našeho křtu a umožňujeme Bohu, aby nás plně posvětil a vše v nás patřilo Bohu.
Tak to učil i sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu, který byl nedávno prohlášen učitelem církve: „Celá naše dokonalost spočívá v tom, že jsme připodobněni Kristu, s ním spojeni a jemu zasvěceni. Proto je nesporně ze všech úkonů zbožnosti nejdokonalejší ten, který nás nejdokonaleji připodobňuje Kristu, s ním spojuje a jemu zasvěcuje. Jestliže tedy Maria je Kristu připodobněna nejvíce, vyplývá z toho, že čím více bude duše zasvěcena Marii, tím více bude zasvěcena Kristu. Proto dokonalé zasvěcení se Kristu není nic jiného než dokonalé a úplné zasvěcení se Panně Marii. A to je ten úkon mariánské úcty, kterému učím. Jinými slovy, je to dokonalá obnova křestních slibů a závazků.“
Zasvěcením se Panně Marii dovolujeme Bohu, aby mohl v našem životě více působit.
Úkon zasvěcení bychom neměli prožívat jako něco, čím se budeme „vykazovat“ před Bohem či před bližními. Nejde totiž o vnější úkon, ale o postoj srdce. Jinak by nám Bůh mohl říct podobná slova, jaká už zazněla ve starozákonní době: „...tento lid se ke mně přibližuje svými ústy a ctí mě svými rty, ale srdcem se ode mne vzdaluje“ (Iz 29,13). Zasvěcení z nás nečiní „lepší“ křesťany, nejde ani o nějakou zvláštní „pojistku“ nebe. Pokud není spojen se změnou smýšlení, s touhou konat ve všem vůli Boží a zcela mu patřit, je zavádivý a bezcenný.
Neměli bychom ho tedy prožívat „magicky“, jako skutečnost, která všechno vyřeší za nás, a která nás pojistí před jakýmkoli zlem. Jde spíše o hlubší disponování se vůči Bohu a o naši aktivní spolupráci s Božím působením. Po vzoru Panny Marie a s její pomocí se učíme připravovat „půdu našeho srdce“, aby byla otevřená pro Ducha Svatého; jinými slovy, aby Pán mohl přijít a „zasévat símě“ svého Slova, aby ono mohlo vyrůst a přinášet plody (Mk 4,26-29).
Jen Bůh sám nás může posvětit. Potřebuje však k tomu náš souhlas, který mu tímto zasvěcením dáváme, opřeni o souhlas té, v jejímž životě stejně jako v životě jejího Syna bylo jen samé ANO. Tento úkon můžeme v průběhu života mnohokrát opakovat, neboť se jedná o dynamické spolupůsobení Boží milosti a naší ochoty tuto milost přijmout.
Můžeme Panně Marii zasvětit jiné lidi?
Víme, že Panna Maria ve Fatimě výslovně žádala zasvěcení celých zemí a světa svému Neposkvrněnému Srdci. To vzbuzovalo a stále vzbouzí mnoho otázek; například zda bylo možné zasvětit Rusko, když se oficiálně prohlásilo za ateistický stát; a jestli je možné zasvětit druhé lidi, aniž bychom se dotkli jejich osobní svobody.
Svatý papež Jan Pavel II. interpretoval význam tohoto zasvěcení na základě již citované věty z Ježíšovy velekněžské modlitby: „Pro ně se posvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19). Úkon zasvěcení je tedy ve vztahu k druhým jakási forma přímluvné modlitby. Musíme rozlišovat mezi výslovným zasvěcením, které není možné vykonat bez osobního rozhodnutí, vůle druhého a jeho osobní účasti na něm (jako např. křest), a zasvěcením formou přímluvné modlitby. To druhé je výrazem naší lásky k druhým a Boží touhy, neboť Bůh chce, aby všichni byli spaseni. I zde se však dotyčný člověk otevírá vyprošované Boží milosti, na rozdíl od různých slov zaklínání, jen na základě svého svobodného souhlasu, a proto na této formě přímluvné modlitby nemusíme vidět nic magického.
Takto můžeme zasvětit všechny, nad kterými nám byla svěřena autorita a odpovědnost za ně (jako např. rodičům za své děti, knězi za svou farnost, biskupovi za diecézi, panovníku za konkrétní zemi, papeži za celý svět, atd.). Takové zasvěcení lze rovněž vykonat na základě sounáležitosti s těmi, které zasvěcujeme. Je to vlastně vyjádření naší touhy, aby byly odstraněny všechny překážky a Bůh mohl našim bližním žehnat, aby mohl v jejich životě svobodně působit. Podobně jako se angažujeme v lidské rovině a pomáháme lidem např. při humanitárních akcích, nemělo by být divné, že na duchovní rovině vyprošujeme druhým milost Boží a ochranu Panny Marie.
Proč právě Zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie?
Z Bible známe, že se Bohu zasvěcovaly různé osoby, místa i časy, např. velekněz Árón a mužští prvorozenci; svatostánek, oltář a jeruzalémský chrám; den sobotní a jiné svátky, např. slavnost stánků. Úmyslem zasvěcení bylo převést to lidské, co nám bylo dáno, pod sféru božského. Smyslem našeho zasvěcení je tedy vědomé otevření se našemu „zbožštění“, jak by řekli východní křesťané: Toužíme, aby vše v nás patřilo Bohu a podléhalo Božímu působení.
Jaká je v tom úloha Panny Marie? Taková, jakou jí dal sám Bůh: to ona umožnila, aby Boží Syn přijal lidské tělo, doslova „stal se tělem“, v němž pak zasvětil Bohu i nás. Přitom její role není totožná s rolí Boží, ona je a zůstává člověkem. V dějinách spásy jí však bylo darováno takové postavení, jaké neobdržel žádný člověk: stala se v Novém zákoně prvním člověkem, dokonale zasvěceným Bohu. Její tělo se stalo místem, kde došlo k Božsko-lidskému zasvěcení Ježíšovu. Nejprve v jejím srdci a pak v jejím těle, jak píše sv. Augustin. V duchovním smyslu v ní takto může docházet k zasvěcení každého, kdo je „jedno tělo“ s Ježíšem. Maria nám byla darována jakožto Matka, která nám pomáhá svým příkladem, přímluvami a mateřským působením v našem zasvěcení se Bohu; jinými slovy, Matka Ježíšova je i naší matkou, proto i nás bolestně rodí k plnému životu v Duchu.
Nesmíme ji chápat jako nějakou „bohyni“ – pravý opak je pravdou! Maria je plná Boha právě proto, že zůstává nepatrnou a pokornou Služebnicí Páně. Jen proto v ní Duch Svatý mohl uskutečnit své mistrovské dílo, protože Maria s ním díky svému Neposkvrněnému Srdci dokonale spolupracovala. Mariánští teologové všech dob prohlašovali, že tam, kde je Maria, přispěchá i Duch Svatý, a naopak (např. sv. Ludvík M. Grignion). Můžeme tedy říci, že to, co v nás Duch Svatý působí Božsky, Panna Maria v nás vytváří lidsky. A tato úzká a plodná spolupráce božského a lidského v nás se může odehrávat v prostředí jejího srdce.
V neposlední řadě je třeba připomenout, že úkon zasvěcení se Neposkvrněnému Srdci Panny Marie je také úkonem poslušnosti pro všechny, kteří věří, že zjevením Panny Marie ve Fatimě se udál přímý zásah Boží do naší doby. Pokud nepochybujeme o věrohodnosti této události a poselství, není třeba, abychom plně rozuměli jeho významu, ale spíš abychom v poslušnosti vykonali to, k čemu jsme byli vyzváni.
Text je úvodem k Novéně k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.
.
