Mariánské modlitby

Jsme svědky napětí mezi zbožností, která je velmi soustředěná na Pannu Marii, a zbožností, která se na Matku Boží vůbec neodvolává, protože ji vidí jako nebezpečí pro čistotu víry, jako „nános tradice“, od něhož je třeba se oprostit návratem k evangeliu. Jenomže v tradici církve se nám dochovaly nejen věci časově podmíněné, ale i poklady víry a cenné zkušenosti předešlých generací. Obojí můžeme vidět také v chápání místa a poslání Panny Marie v křesťanském životě. Někteří křesťané mají dnes za to, že modlit se k Panně Marii je nemístné, nebo přinejmenším zbytečné. Opomíjejí tak jeden z největších pokladů církve, jeden z velkých darů Božích církvi. Často přitom odmítavý postoj vůči mariánské úctě nebývá ani tak důsledkem zralosti nebo solidních znalostí pokladu víry. ale spíše výsledkem jednostranné formace nebo dokonce reakcí na přehánění na druhé straně: ve snaze vzdát Matce Boží úctu, která jí i podle Písma svatého patří, mají někteří mariánští ctitelé snahu vytvářet jakési čistě mariánské náboženství se sektářskými prvky.

Z úvodu ke knize Mariánské modlitby

Záměrem této knihy je dát do rukou těch, kteří se k Panně Marii rádi modlí, praktickou knihu mariánských modliteb. Těm, kteří mají k tomuto způsobu zbožnosti spíše výhrady, snad pomohou vybrané modlitby světců a přátel Božích, jak se nám zachovaly v tradici církve od prvních staletí až po dnešek. Výběr modliteb je natolik pestrý, že si každý věřící může rozšířit svůj obzor a nalézt pro sebe přiměřený způsob mariánské úcty.

V úvodu ke své knize o růžencových tajemstvích píše jeden z největších teologů 20. století, že „křesťanská modlitba může dojít k Bohu jen po té cestě, kterou Bůh sám proklestil, jinak vypadne ze světa do prázdna a podlehne pokušení, že bude považovat tuto prázdnotu za Boha, nebo Boha bude považovat za nic.“¹ Tou cestou je vtělené Slovo, Ježíš Kristus, který je nejen Slovem od Boha přicházejícím k nám, ale také Slovem vracejícím se k Bohu. Tato „cesta“ se k nám však dostala jen díky Panně Marii, která Slovo bezpodmínečně přijala, když řekla svoje dokonalé ANO. Od ní se učíme odpovídat na Slovo Boží také svým malým a nedokonalým ano, které smíme stále připojovat k jejímu dokonalému. Panna Maria je ta, která nás takto uvádí do plného společenství s Bohem, a to i v modlitbě. Kolem ní se apoštolé shromáždili v modlitbě před letnicemi a ona společně s nimi prosila za dar Ducha, kterého sama přijala v plnosti již při zvěstování.

Modlitba k Panně Marii má od nejstarších dob převážně dvojí podobu. Tou první je chvála, kterou věřící uznávají, že Bůh si Matku Boží vyvolil za nástroj svých velikých činů. Tento druh modlitby se opírá o Mariina slova, jak nám je zachoval evangelista Lukáš (Lk 1,46-55) ve chvalozpěvu „Velebí má duše Hospodina“ (Magnificat). Je to modlitba, ve které ona sama vyzpívala svoji chválu Bohu a také prorocky předpověděla, že ji od té chvíle budou blahoslavit všechna pokolení (Srov. Lk 1,48). Magnificat se tak stal vzorem chvály a Panna Maria tou, která do ní uvádí, jak napsal sv. Petr Kanisius (+1597): „Maria, první a velká prorokyně Nového Zákona, navedla celý Boží lid, aby zpíval Bohu chválu, a ukázala lidem, jak mají zpívat chválu nejen rty, ale i čistým srdcem a dokonalým duchem, když tuto podivuhodnou píseň zanechala církvi, aby se zpívala až do konce světa.“²

Druhý způsob modlitby k Panně Marii je především prosbou o její přímluvu a zakládá se na odkazu Krista na kříži: „Hle, tvá matka“ (Jan 19,27). Kristus to řekl učedníku Janovi, který stál pod křížem, ale církev nás učí, že v jeho osobě odkázal svou matku komukoliv, kdo se stane Jeho učedníkem a přizná se k jeho kříži. Panna Maria žila a žije vždycky plně tím, čím žije její syn Ježíš, proto se tolik podílí na jeho plánu spásy. Jestliže Kristus je v nebi „na pravici Boží a přimlouvá se za nás“ (Řím 8,34), ona nedělá nic jiného. Sama se nazvala služebnicí Páně a v této službě pokračuje i nadále. Jakákoli naše prosba, kterou k ní vyšleme, prochází jejíma rukama směrem k Bohu, a jakákoli milost, kterou Maria pro nás získá, pochází od Boha, pramení v jeho lásce k nám. Krásně to vyjadřují některé východní ikony, které Pannu Marii znázorňují v přímluvném postoji, s hlavou pokorně skloněnou a s dlaněmi obrácenými vzhůru k nebi, v přijímajícím postoji (deisis).

U církevních otců je Panna Maria velmi brzy vnímána s tímto posláním přímluvné modlitby za církev a za svět. Sv. Irenej z Lyonu (+kol. 202) jí nazývá „obhájkyní Evy“³, a tím ji staví do pozice přímluvkyně celého lidského pokolení. V tomto smyslu přímluvy se nese také nejstarší dochovaná mariánská modlitba, dnes známa jako „Pod ochranu tvou“ (Sub tuum). Byla objevena na egyptském papyru, nalezeném v roce 1938, a zněla takto: „Pod záštitu tvého milosrdenství se utíkáme, Matko Boží (Theotokos). Neodmítej naše prosby (s nimiž se na tebe obracíme) v tísni, ale zachraň nás od nebezpečí, (ty) jediná čistá a požehnaná.“⁴ Někteří tento papyrus datují už ke konci 3. století.

Ve 4. století se Panna Maria postupně začíná objevovat v liturgii. Z té doby se nám zachovaly nádherné mariánské hymny jáhna a církevního učitele sv. Efréma Syrského (+373), ve kterých s mimořádným nadšením opěvuje přednosti a tituly Matky Boží. Pro velké množství hymnů (nejen mariánských), které se později staly součástí liturgie, byl nazýván „harfou Ducha svatého.“ Mezi vrcholná liturgická díla křesťanského Východu je považována modlitba Akathistos, hymnus anonymního autora z 5.- 6. století.

V téže době také kazatelé začínají komentovat andělské pozdravení, pravzor všech modliteb k Panně Marii. Nejstarší známé kázání na toto téma je připisováno sv. Řehoři z Nyssy (+395). Z těchto kázání se postupně utváří modlitba „Zdrávas Maria“ (Ave Maria), která získala současnou podobu během dlouhého historického vývoje. Má svůj původ ve slovech archanděla Gabriela a sv. Alžběty, jak nám je zachoval evangelista Lukáš. V řecké liturgii (tzv. anafora Jakuba bratra Páně, 4.-5.stol.) se poprvé vyskytuje spojení „Buď zdráva, milostiplná, Pán s tebou; požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého, neboť jsi porodila Vykupitele našich duší.“⁵ Modlící se církev postupně vložila do modlitby jména Maria a Ježíš. Až od 13. stol. se objevuje i další část modlitby: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné“; prosba o ochranu v hodině našeho umírání a závěrečné „Amen“. Historický vývoj této modlitby byl dokončen ve vrcholném středověku a její dnešní znění dostalo svou podobu až po Tridentském koncilu (1545-1563).⁶

Ve středověku se modlitba Ave Maria modlila také opakovaně jako Otče náš, který se laici modlili místo latinských žalmů na modlitebních šňůrkách, čímž byl položen základ velmi oblíbené modlitby posvátného růžence. Rovněž modlitba „Anděl Páně“, jak ji dnes známe, se vyvíjela celá staletí, a to jak na Západě tak na Východě. Její současná podoba je doložena až z 16. stol. Podobným způsobem bychom mohli sledovat i vznik a vývoj ostatních modliteb, které se postupně staly pokladem církve.

Zatímco v patristické době se úcta k Matce Boží projevuje především chválou a důvěryplnou přímluvou, se sv. Ildefonsem z Toleda (+667) začíná na Západě úcta k Panně Marii dostávat podobu služby. Ildefons píše: „Abych byl oddaným otrokem Syna, věrně hledám službu Matce… Jsem otrokem služebnice mého Pána, protože ty ses stala mou Paní jako Matka mého Pána. Proto jsem se stal tvým otrokem, jelikož jsi Matkou Toho, který mě stvořil.“⁷ Na Východě mluví o připoutání se a odevzdání Matce Boží sv. Jan Damašský (+ kolem 750): „Ó svrchovaná Paní, Panno, Matko Boží, k tobě připoutáváme své duše, svou naději jako náležitě pevnou kotvu. Odevzdáváme ti tím svého ducha, svou duši, své tělo, celé své bytí.“⁸ Na tyto myšlenky pak ve středověku naváží mnozí autoři s praxí zasvěcení se Bohu a Panně Marii a tím vzniká velké množství tzv. zásvětných modliteb.

Nejrozšířenější z nich se stala modlitba připisovaná Raymondu Nonatovi (+1241): „Má Paní a má Matko, celý se obětuji tobě a na znamení své oddanosti ti dnes zasvěcuji své oči, své uši, svá ústa, své srdce a sebe celého; protože jsem tvůj, má dobrá Matko, opatruj mě a chraň mě jako svůj majetek a své vlastnictví.“⁹ Ta se rozšiřovala v různých podobách po celém světě především od 17. stol. Nejznámějším a nejvýznamnějším autorem modliteb zasvěcení se stal sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu (+1716), na kterého pak navazovali i pozdější autoři. Především jeho zásluhou je, že byla kvetoucí praxe zasvěcování očištěna od extrémů, ve kterých by mohla být Matka Boží vnímána jako „bohyně“. Jeho modlitby se vždy obracejí skrze Marii k Bohu a ke Kristu. Dnes může být pro mnohé těžko stravitelná skutečnost, že zasvěcení se Panně Marii definuje slovem „otroctví“ (nevolnictví). Pro něj samotného však je zasvěcení naším sebedarováním se Kristu, tedy něčím, co nás více připodobňuje Tomu, který se nám cele daroval. Zasvěcení vlastně spočívá v dokonalé obnově křestních slibů. Když se křesťan takto spojí s Pannou Marií, která je ve všem spojena s Bohem, postupně si osvojuje ducha a ctnosti Panny Marie, snadněji se nechává vést Duchem svatým a dosahuje duchovní zralosti. Skrze toto zasvěcení nás Panna Maria v souladu se svým posláním Matky chrání, podporuje a pomáhá nám.

Křesťané Západu i Východu od nejstarších dob dosvědčují důležitost víry v účinnost modlitby k Panně Marii. Za všechny si uveďme alespoň dva. Církevní učitel sv. Bernard z Clairvaux (+1153) napsal: „Každý, kdo víš, že ve vlnobití tohoto světa se spíše zmítáme uprostřed bouří a větrů, než kráčíme po pevné zemi, nespouštěj oči z této zářící hvězdy, nechceš-li, aby tě bouře pohltila. Opřou-li se do tebe vichry pokušení, narazíš-li na skaliska soužení, k hvězdě se dívej, Marii vzývej! Jsi-li zmítán vlnami pýchy nebo ctižádosti nebo nactiutrhačství nebo žárlivostí, k hvězdě se dívej, Marii vzývej! Otřásá-li loďkou tvé duše hněv, lakomství nebo svody těla, dívej se k Marii! Jsi-li poděšený velikostí svých hříchů, zmatený nečistým svědomím, přestrašený hrůzou před soudem a už tě pohlcuje hlubina zármutku a propast zoufalství, mysli na Marii! V nebezpečích, v úzkostech, v pochybnostech na Marii mysli, Marii vzývej! Stále ji měj na rtech, stále ji měj v srdci. Chceš-li, aby se za tebe přimlouvala, buď pamětliv příkladu, který dala svým životem. Následuješ-li ji, nezbloudíš, prosíš-li ji, neupadneš do zoufalství, myslíš-li na ni, nechybíš, drží-li tě, neklesneš, chrání-li tě, nemusíš se bát, vede-li tě, neunavíš se, je-li k tobě milostivá, dojdeš k cíli.“

Jan Kronštadtský (+ 1908), moderní ruský pastýř duší a mystik, dosvědčuje: „Když ses odhodlal pomodlit se ke Královně, Matce Boží, dřív než se začneš modlit, buď už přesvědčen, že neodejdeš s prázdnou. Je vhodné a důstojné, abychom tak mysleli a s takovou důvěrou se modlili. Maria je Matka milo­srdenství, Matka Božího Slova, jehož milosrdenství je ne­konečné. O jejích velkých a bezpočetných milostech mluví všecky křesťanské církve po všechny věky.“¹⁰