Mnohokrát v historii pociťovali křesťané potřebu pochopit a formulovat poslání Ježíšovy Matky v církvi a ve svém duchovním životě a podle toho k ní projevovali svou úctu.
Jsme děti své doby, ke které patří i určitá dezorientace v mnoha otázkách a není divu že i ve vztahu k Panně Marii mnozí hledají a tápají. Dnešní člověk, zklamaný mnoha povrchními lidskými vztahy, touží po autentickém a osobním vztahu s lidmi i s Bohem. Objeví-li na své cestě s Bohem Pannu Marii, touží i s ní žít v duchu evangelní spirituality, nezatížené předsudky a špatnými zkušenostmi. Když se nechá vést Duchem svatým, Panna Marie se stane prostou součástí jeho duchovního života, bez patosu a přehánění.
Ve dvacátém století prošla mariánská úcta velkými změnami. Zvláštní uctívání Panny Marie, které bylo součástí Mariánského hnutí po Tridentském koncilu, se projevilo ještě za pontifikátu Pia XII. řadou oficiálních úkonů, které měly zdůraznit Mariinu přítomnost v křesťanském životě a myšlení. Bylo to zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie (1942), prohlášení dogmatu o jejím nanebevzetí (1950) a slavení mariánského roku při stém výročí vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Marie (1954). Také proto mnozí definovali dvacáté století jako dobu Mariinu.
Vůči vzmáhající se mariánské úctě, doprovázené mnohdy přemrštěnými a zvláštními formami zbožnosti, se zákonitě objevily výhrady a vyhranily se dva protichůdné směry: napětí mezi zbožností zcela obrácenou k svaté Panně a zbožností, která se na ni vůbec nevzpomene. Je pochopitelné, že pokud někteří udělali z mariánské zbožnosti prakticky „mariánské náboženství“, vyvolalo to jako reakci náboženství bez Panny Marie. I bez tohoto schematizování existovala jistá nevole vůči nebiblické mariánské úctě způsobená také tím, že v církvi před koncilem vznikla určitá obnovná hnutí, jako biblické, liturgické, patristické a ekumenické. Tato hnutí se shodovala v požadavku postavit křesťanský život především na Božím slově při respektování stupnice hodnot a šíře plánu spásy.
Vyvážené řešení problému s mariánskou úctou přinesl až 2. vatikánský koncil: aktivně ji v církvi podpořil, a tím odpověděl na to, co říká víra o Matce Pána (LG 66), zařadil ji do liturgie, dal jí kristocentrické, trinitární, církevní a ekumenické zaměření (SC 103; LG 60-67), vybídl, abychom se vyhýbali padělkům spočívajícím „v neplodném a přechodném citu“ (LG 67). Přes tyto jasné směrnice zaznamenáváme v době po koncilu znesnadnění vztahu k Panně Marii: místo přehánění nebo přeceňování mariánské úcty nastupuje její oslabení, úpadek, znatelný pokles. Známkami tohoto poklesu jsou ubývání a někdy i vymizení tradičních projevů zbožnosti ke cti Panny Marie, jako je růženec, májové pobožnosti, procesí, novény, ... Ale především je to ztráta zájmu o mariánskou zbožnost vůbec: mlčení o Marii v kázání; obava, že by zbožnost k ní komplikovala křesťanskou cestu nebo byla projevem křesťanské dětinskosti; ohledy k ekumenickým bratřím. Při odsunutí mariánské úcty na okraj, je dobré hledat jeho příčiny, aby vyšlo najevo, proč místo vzrůstu této úcty, jaký si přál 2. vatikánský koncil, následoval paradoxně ústup a ochlazení.
Prvním přijatelným vysvětlením je nedostatečné proniknutí nauky 2. vatikánského koncilu o Mariině úloze v plánu spásy do vědomí a života věřících. Smysl mariánské zbožnosti, kterou představuje koncil jako pomoc pro důvěrný a bezprostřední vztah ke Kristu (LG 60-62), mnozí pokládají za úplně bezvýznamný. Ale hlubší příčinu musíme hledat ještě jinde, totiž v nepřiměřenosti forem, kterými se mariánská zbožnost mnohde vyjadřuje a které vypadají jako nevhodné pro dnešního člověka, jako překonané a nečasové.
Další krok k podpoře a usměrnění mariánské úcty učinila apoštolská exhortace Pavla VI. Marialis cultus (2. 2. 1974), která vidí příčinu nynější dezorientace v úctě k Pánově Matce v „rozporu jejího obsahu s antropologickými názory a s pronikavě změněnými psychologickými a společenskými podmínkami, v nichž dnes lidé žijí a pracují“ (č. 34). Změny, ke kterým došlo v naší době, hluboce ovlivnily výrazy náboženského smýšlení a rozhodly o tom, že byly odhozeny formy kultu, jež platily v nedávné minulosti: „Některé vžité formy zbožnosti, které byly ještě nedávno považovány za normální projev náboženského cítění jednotlivců i křesťanské společnosti, jsou dnes pociťovány jako nedostatečné nebo nevhodné, protože příliš závisí na společenských a kulturních podmínkách minulosti. Proto hledají mnozí formy nové ...“ (MC, úvod).
Nyní jsme v situaci, kdy u jisté části křesťanů přetrvává sentimentální zbožnost, nepřístupná obnově. V jiných prostředích dosud existuje odmítavý postoj, zmatek a vyčkávání. A přece dochází v církvi k novému objevení Panny Marie pomocí křesťanské zkušenosti založené na Písmu svatém a více odpovídající dnešním potřebám. Maria je vzývána na prvním místě jako matka, ale také jako vzor života, víry a radikální odpovědi na Ježíšovo poselství, jako starší sestra ve víře a jako první učednice Pána. Stává se nám vzorem následování, disponovatelnosti a spolupráce. Je pro nás tou, která se spoléhá na Boha ve všem, i v bolestných událostech a hledáních života.
V období po koncilu, po jistém mariánském prázdnu, se vyskytl nový způsob, jak ocenit Mariino místo v křesťanském životě, způsob, který převrátil tradiční cestu „skrze Marii k Ježíši“. Už se nevychází z ní jako z prostředku, aby byl poznáván a milován její Syn, ale vychází se z evangelijní zkušenosti soustředěné na Krista. Je to Ježíš, který odkázal milovanému učedníkovi a tím nám všem svoji matku: „skrze Krista jdeme k Marii“. On nám svým Duchem odkrývá tajemství její krásy, hodnoty a jejího poslání. Ježíšův učedník se učí žít jako Maria v mlčenlivém naslouchání Slovu a pokračovat v jejím díle přinášet Ježíše lidem.
Obnova v Duchu svatém znovu objevila Pannu Marii v souvislosti s modlitbou. Při společné modlitbě se sice obracíme k Pánu Ježíši, ale přitom si stále více uvědomujeme přítomnost Panny Marie uprostřed nás. Ona se modlí s námi stejně tak, jak se modlila s prvními učedníky ve večeřadle. S námi prosí o Ducha svatého a vyprošuje nám novou zkušenost letnic. Ona nás učí otevřenosti pro Boha, vydanosti do Boží vůle, poslušnosti Božímu slovu. Ona nás učí Boha chválit a velebit za veliké věci, které nám prokázal. V neposlední řadě nás učí cestě chudoby a pokory ducha, na které vše s důvěrou čekáme od Boha. Vztah s Pannou Marií nezastírá ani jejího Syna ani přítomnost Ducha, ale naopak mu dává plně se projevit.
V mnohých společenstvích modlitby křesťané znovuobjevili Pannu Marii skrze Boží slovo. Vytrvalá četba Písma svatého vedla k objevení Panny Marie v křesťanské obci Skutků apoštolů. Když pozorně čteme evangelia Ježíšova dětství, poznáme v Panně Marii Dceru siónskou, archu nové úmluvy, tu, kterou budou blahoslavit všechna pokolení. Víc než dogmatickými formulacemi ji objevuje modlící se společenství jako vzor prostoty, modlitby a důvěry.
Během staletí se vytvořil obraz Marie jako všemohoucí matky a dokonalé ženy, zidealizované jako nedosažitelný vzor, v němž můžeme hledat útočiště. Evangelijnímu podání Panny Marie víc odpovídá obraz matky, která věří Bohu i v těžkých životních situacích a přijímá i to, že život plyne nepředvídatelným směrem. Nechává svého Syna odejít, aby kázal, vidí, jak ho pronásledují a křižují, a pak se připojí k apoštolům a je s nimi. Nebyla matkou, která by sobecky a žárlivě lpěla na svém Synu, ale „jejím přispěním se zrodila víra apoštolského sboru v Krista (Jan 2,1-12) a její mateřský úkol se rozšířil na všechny lidi, když dostal na Kalvárii neomezený dosah“ (MC 37). Je třeba se dívat na Pannu Marii s vírou, abychom v ní nalezli podněty k vlastnímu duchovnímu růstu a překonali dětinskost. K přijetí Panny Marie a její role v našem životě může dojít jen osobním vztahem ke Kristu i k ní. Nemusíme mít strach, že by nás Panna Maria zadržovala u sebe; ona nás důsledně vede ke spolupráci s Kristem (srov. Jan 2,5) a odkazuje je na pramen svého povolání a své milosti: na samotného Boha, jehož jméno je svaté (srov. Lk 1,49).
Jako každý živý vztah, vyvíjí se i vztah k Panně Marii. Roste podle naší věrnosti Božímu vedení a Božímu slovu. Tento vztah je „vydatnou pomocí pro člověka, který usiluje o dosažení plnosti života“ (MC 57). Na životní cestě věřícího je vztah k Panně Marii nejen poslušností víry (LG 67), ale také prvkem osobní zralosti. Život ve spojení s Pannou Marií vyžaduje, aby se věřící odpoutal od každého osobního i strukturálního hříchu. „Ona, bez jakékoli poskvrny hříchu, pomáhá vskutku svým dětem přemáhat pevným odhodláním hřích“ (MC 57). Osobní zkušenosti světců dokumentují, jakou vnitřní sílu může věřícímu dát osobní zkušenost s Pannou Marií. V ní křesťan nalézá vzor toho, kým má být v Božím plánu. Přijmout Pannu Marii do svého života je znamením otevřenosti daru, který Bůh nabídl Ježíšovu učedníkovi na jeho cestu následování Krista.
