O svaté Marii Magdaléně je známo, že to byla světice Ducha svatého, kterého přijala v mnoha Jeho různých podobách. Často o Něm mluví, a to s největší láskou a úctou.
„Duch svatý vychází z Otce a Slova tak líbezným způsobem, že to nelze vyjádřit.“ Je „to dech v onom souzvuku lásky“ mezi Otcem a Slovem; je to podstatná láska, která „zahřívá a roztavuje láskou“. „Celá Nejsvětější Trojice je hořící oheň, z něhož vyšlehuje tento plamen Ducha svatého, který je jednou ze tří Božských Osob, a jako obláček přichází zastínit naše duše. Ó, kdo kdy viděl tak krásně snášet se obláček nad řeku, jak to činí tento láskyplný Duch, aby se usadil v našich duších?“ Je jako „milý vánek“, který zavanutím do „mráčků kolem podstatné Boží myšlenky dá pršet na zem onu líbeznou, půvabnou a sladkou vodu“ milosti. „On je rozdavatel pokladů, které jsou v lůně Otce, a strážce úradků, které se probíhají mezi Otcem a Slovem.“
Duch svatý působil již od stvoření „tohoto velikého stroje světa“, ale zvláště je činný ve vykoupení. Duch Svatý způsobil vtělení Slova. On „vzal Slovo z lůna Otce a zasadil je v Marii“. „Vidím tohoto Ducha čistoty, jak nepostřehnutelným pohybem sestupuje od Otce a proudem se vlévá v Marii.“ „Tento Duch byl stále s lidstvím Slova od počátku vtělení, až do návratu do nebe a působil s vtěleným Slovem vše, co Ono vykonalo a působilo ve svém lidství.“ „Duch svatý vlastnil toto svaté lidství jako své.“ „Tento Duch je vždy poznamenán vzácnou pečetí krve Slova, zabitého Beránka; tato krev Jej pohne k Jeho příchodu, i když On sám touží a chce přijít.“
Magdaléna dává Duchu svatému mnoho obrazných názvů, které vyjadřují různé účinky jeho působení. Uveďme aspoň některé z nich: holubice, oblak, oheň, olej, řeka, sloup, síla, ohnivé jazyky, magnet, orel, paprsek, slunce, zapečetěný pramen, trůn, břitva, keř, ratolest, desky Mojžíšovy, šíp, roh, dech, ústa, zvuk, kopí atd.
Jako stvořil lidství Slova a působil v něm, tak vytváří stále nově svou přítomností jeho mystické tělo, církev, žije a působí v ní, a tak proměňuje svět. Vede duše až k nejvyšší svatosti, „ke sjednocení s Bohem, k vlastnění Boha, aby neměly potěšení v ničem jiném než v Bohu“. Taková duše s Duchem svatým „při každém kroku tisíckrát rodí Boha, kdyby mohl být zrozen ten, který nemůže být zrozen. Ve styku s tímto Duchem lásky duše každým slovem, myšlenkou a touhou rodí Krista. To již není pouze jeden Bůh, ale tisíce, tisíce bohů, jeden Bůh v podstatě a ve třech Osobách, ale tisíce, tisíce bohů účastí, společenstvím a sjednocením.“
Překážky vylití Ducha svatého jsou: obojakost úmyslů, tvrdošíjnost, „prokletá vlažnost“, chybějící pokora, přilnutí k sobě. Nejvhodnější podmínky k jeho přijetí jsou naopak: „prostý úmysl“, „odumření svévole“, „činná spoluúčast na Kristově lásce“, „poznání své nicoty“ a zvláště snaha o tři charakteristické známky Ducha svatého: čistotu, pravdu, svatost. „Tento Duch je láska a hledá lásku, a proto nespočine v těch srdcích, která nemilují a v duších, které mají ostré jazyky, protože velmi nenávidí a oškliví si reptavé jazyky – od těch se vzdaluje a utíká.“
„Tento Duch svatý jako letící a povznášející orel uchopí a vezme duše, které Ho přijaly, a odnese je před Slovo.“
Podle strojopisu P. M. Minaříka O.Carm.
(upraveno)
Převzato z webu bosekarmelitky.cz
