Aby byla modlitba účinná, neobejde se bez pokání. Když Ježíš učil své učedníky, jak se mají modlit, vložil do modlitby také tato slova: „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12).
A bezprostředně po skončení modlitby pokračoval těmito slovy: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky“ (v. 14–15).
Jestliže v nás přetrvává neodpuštění, musíme se s ním vyrovnat, jinak naše modlitby zcela zablokuje. To pochopitelně platí také pro další nevyznané hříchy. Nezáleží na tom, jak upřímně, jak dlouho nebo jak hlasitě se modlíme: pokud si před Bohem nestojíme dobře, musíme se vypořádat především s touto skutečností. Pokání zahrnuje také požadavky uvedené ve 2 Kron 7,14. Lidé se měli „odvrátit od svých zlých cest“, aby je Bůh mohl vyslyšet, odpustit jim a uzdravit je. Účinná modlitba a půst musejí vždy také zahrnovat upřímné pokání, které má být tam, kde je to třeba, podloženo skutky.
V této souvislosti je užitečné si připomínat toto: „Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, [Bůh] nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil, a protože je spravedlivý“ (1 Jan 1,9).
Takové pokání musí podnítit Duch Svatý, který nás usvědčuje, ale neodsuzuje. Naléhavě je třeba pojmenovat veškeré podoby rozdělení a nesvornosti v církvi. Také Ježíšova modlitba za všechny věřící, zachycená v Jan 17,20–26, ukazuje, jak je to pro něj důležité.
V Lukášově verzi modlitby Páně klade Ježíš důraz na vytrvalost (srov. Lk 11,1–8). A podobenství o vytrvalé vdově říká učedníkům proto, „že je třeba stále se modlit a neochabovat“ (Lk 18,1). Aby totiž modlitba mohla být účinná, musí se v ní, je-li třeba, také vytrvat. A modlitba za obnovu do této kategorie bezpochyby spadá.
Se svolením zpracováno podle knihy
Církev na kolenou,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Převzato z kna.cz.
