Boží milosrdenství je nám nabízeno zcela a naprosto zdarma - ale v plnosti je může přijmout pouze ten, kdo sám toto milosrdenství prokazuje. A to je jedna z velkých obtíží našeho života. Jsme denně zraňováni chováním lidí kolem nás, tím, čím nám druzí ubližují. Teoreticky víme, že máme odpouštět, ale v praxi je to pro nás mnohdy velký problém. Ale na prvním místě je to vždycky Bůh, který NÁM nepočítá naše provinění, který MĚ zcela a beze zbytku odpouští - a právě jen zkušenost odpuštění z Jeho strany je pro nás zdrojem schopnosti odpouštět druhým.
Lidé mají často problém s tím, že si myslí, že odpuštěním zároveň schvaluji to, co ten člověk udělal. Ale je to přesně naopak. Právě odpuštěním stvrzujeme, že se stalo veliké zlo, které prostě jinak než odpuštěním nelze odstranit. Odpuštění je geniální způsob, jakým Bůh ničí zlo v tomto světě, v našich srdcích a v srdcích druhých lidí. Dokonce když nám Bůh odpouští, ještě více se v našem životě rozmnožuje milost a schopnost lásky..
Naším nejvnitřnějším povoláním je dívat se na Boha. Na Jeho lásku, do Jeho tváře. Nechat se přitahovat Jeho pohledem, nechat si odpouštět, nechat se Jím fascinovat a nechtít nic prožít bez Něho. A On sám se postará, abychom se naučili odpouštět.
Záznam promluvy z vikariátního setkání v březnu 2016 v Klatovech najdete zde.
