Chtěl bych se zeptat, je-li možné podle Vás spojit cestu křesťanské víry a cestu zen buddhismu. Našel jsem na jedněch webových stránkách úryvek Vašeho vystoupení, ze kterého spíše vyplývá, že je to možné. Toto Vaše stanovisko tam bylo hodnoceno jako blud a Váš odpad od křesťanské víry.
Předně mi je líto, jestli jsem nějakým svým vystoupením někoho pohoršil nebo svedl na scestí. Může se stát, že jsem se nesprávně vyjádřil, nebo že vytržením ze souvislostí mohlo dojít k nepochopení. V každém případě jsem vždy zastával názor, že cesty východních náboženství jsou podle mě s křesťanstvím neslučitelné. Mezi těmito cestami jsou nepřekonatelné rozdíly.
Neosobní buddhismus zenu se příčí nejzákladnějším pravdám křesťanství. V křesťanství věříme v jednoho osobního Boha Stvořitele, který pro nás a pro naši spásu poslal svého Syna, Ježíše Krista. Vše v křesťanství se odvíjí ze vztahu s ním. Jen v Kristu máme vykoupení a odpuštění hříchů (srov. Kol 1,14), v nikom jiném není spásy (Sk 4,12). Zen buddhismus naopak hlásá, že člověk může být spasen vlastními silami, a odmítá Ježíše jako osobního Spasitele.
Východní meditace je ve službě jakéhosi osvobození, je bez předmětu a za cíl má plné vyprázdnění sebe sama, míří k zastavení, ukončení bytí a ke sjednocení se s absolutnem. V tom se také nachází kořen rozdílnosti v porovnání s křesťanským myšlením, kde naproti tomu je důraz kladen na setkání: živý Bůh se potkává s člověkem, který je ztracený ve svém světě. Ve východních náboženstvích vše závisí na vykročení ze světa a na anulování sebe sama, zatímco křesťanská víra je založena na skutečnosti, že Bůh se obrací k lidstvu skrze své vlastní vtělené Slovo. Smysl křesťanské meditace je společenství s Bohem, který se daruje v lásce. Stát se s ním jedno znamená nikoliv zastavit či ukončit své bytí, ale maximálně je rozvinout v osobním sdílení. Proto křesťanská meditace nemůže mít za svůj konečný cíl vyprázdnění sebe sama. Při zasvěcování křesťana do perspektiv zenu hrozí nebezpečí postupného rozkladu touhy být spojen s Kristem, která je pro křesťana podstatná.
Křesťanská mystická zkušenost je ve své podstatě čistý dar Boží, zatímco nekřesťanský mystik přisuzuje velkou hodnotu různým technikám a lidskému nasazení pro dosažení stavů sjednocení. Podstata křesťanské vnitřní modlitby spočívá ve sjednocování se s Kristem, přijímání jeho myšlení (Fil 2,5) a jeho Ducha (Ř 8,9). Praktikováním orientálních forem modlitby může člověk dospět k nějakému vnitřnímu tichu, ale nenajde živého Boha Ježíše Krista. Jestliže prázdno, které hlásá zen, je posledním slovem, buď že je chápáno jako absolutní prázdno, nebo jako jiný nevýslovný způsob bytí sám sebou a pro sebe (či nebytí), pak je velmi pravděpodobně naopak tím nejsilnějším pokušením, s jakým se může křesťan setkat.
Pro křesťana též není možné užívat praktiky východních náboženství, kterými se člověk v důsledku otevírá temným silám. Mantry, které se v zenu používají jako prostředek modlitby, jsou modlitbou, která se však neobrací k Bohu, ale k jiným božstvům, která jsou modlami. Dnes je importovaný buddhismus jednou z hlavních duchovních sil v novém antikristovském náboženství a systému New Age.
Mnozí se praktikováním zenových cvičení naučili soustředit a vnímat sebe sama i své okolí. Tím se mohli disponovat pro to, aby byli osloveni Bohem, ale jen zvláštní milostí Ježíše Krista, který si je tam našel, protože sama o sobě tato cesta ke Kristu nevede a je pro člověka velkým pokušením.
Na závěr bych Vám chtěl poděkovat, že jste se mě přímo zeptal a nezařadil mě hned mezi heretiky a odpadlíky.
K tématu vřele doporučuji knihu od Josepha-Marie Verlindeho: Z ašramu do kláštera
