Jedná se o knihu čtyřiceti krátkých duchovních úvah, které byly inspirovány blížícím se jubilejním rokem, jež se stal pro celou církev velkou duchovní výzvou. P. Vojtěch při svých zamyšleních vyšel z výroků Jana Pavla II. Zde uvádíme na ukázku několik úvah z této knihy.
Úžas
Ježíš je skutečnou novinou, překonávající každé očekávání lidstva, a tou zůstane navždy, nezávisle na střídání historických epoch. (Jan Pavel II., Incarnationis mysterium 1)
Všem, kteří se setkali s křesťanským poselstvím o vykoupení, hrozí jedno veliké nebezpečí, že předčasně "pochopí" to, co se jim zvěstovalo, že se jim poselství evangelia nestane radostnou novinou, nad kterou by mohli žasnout a v úžasu setrvat. Pro své současníky byl Ježíš tím, kdo překvapivě a mocně zasahoval do jejich života. On sám se stal pro ně největším evangeliem, radostným poselstvím, které překonávalo jejich očekávání. Každý den je opakovaně překvapoval. Po uzdravení posedlého v Kafarnaum "všichni užasli a ptali se jeden druhého: 'Co je to? Nové učení a s takovou mocí'" (Mk 1,27). Po uzdravení ochrnulého "všichni žasli a chválili Boha: 'Něco takového jsme ještě neviděli'" (Mk 2,12). "Lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo" (Lk 5,1), "žasli nad jeho učením, protože jeho slovo mělo moc" (Lk 4,32). Pokud někdo čte evangelium a neotřásá to s ním, znamená to, že nepochopil. Pokud jsme přestali žasnout nad skutečnostmi vtělení a vykoupení, stojíme mimo realitu. A není to proto, že je to pro nás příliš složité a nepochopitelné, ale proto, že jsme příliš komplikovaní a přitom povrchní. Chybí nám podstata dětské duše. Nepouštíme si evangelium příliš hluboko pod kůži, nenecháme se jím zneklidnit. Spíše se ho snažíme podřídit svému způsobu myšlení a sladit s hodnotami, které jsme si sami zvolili. Nevědomě se stáváme lidmi, kteří se chtějí Ježíše a jeho učení zmocnit, místo aby se jím nechali stále znovu vyvádět ze svého konceptu a nechali se jím proměňovat. Učme se žasnout a otvírat srdce i mysl pro to, co Bůh pro nás každý den připravil. Ať nám Duch svatý k tomu dá potřebnou milost.
Chuť žít
Spontánně bych se chtěl s vámi podělit o všechny pocity, které zakouším na sklonku svého života, po více než dvaceti ledech služby na Petrově stolci a v očekávání třetího tisíciletí, které už je za dveřmi. Navzdory omezeným možnostem, které přinesl věk, si uchovávám chuť k životu. Děkuji za to Pánu. Je krásné strávit se až do konce pro Boží království. (List papeže Jana Pavla II. starým lidem z 1. 10. 1999)
Život je veliký a nezasloužený dar. Je třeba ho chránit a dobře ho prožít. Je to dar neopakovatelný, a tím jedinečný. „Pravdou zůstává, že léta rychle ubíhají; přestože je dar života spojen s námahou a bolestí, je příliš krásný a vzácný, než abychom se jím mohli unavit. Zkušenost učí, že často právě každodenní utrpení přispívají, s milostí Boží, k vyzrávání člověka a zocelují jeho charakter“ (Jan Pavel II., tamtéž).
Žijeme v době, kdy mnoho mladých lidí hledá smysl života a bojuje s pokušením nežít, nebýt, skončit život. Zklamalo mnoho lidských nadějí a samotný technický pokrok nepřinesl člověku slibovaný ráj na zemi. Spíše naopak. Lidé se stali jakoby neschopnými uchovat si svoji vnitřní svobodu a krásu v náporu tolika lákadel moderní doby. Svatý otec je pro nás majákem, který ukazuje směr.
Opravdovou krásu a hodnotu života, chuť žít, můžeme nalézt pouze v Kristu. Mladé nastupující generaci je třeba dát novou naději a ideál, pro který by stálo za to žít i pracovat. Tím je beze sporu jedině Ježíš a jeho království. Jen on nám také může pomoci zorientovat se v problémech současnosti a ukázat cestu ven. On nám může dát správný pohled na život v jeho celku pod úhlem věčnosti. Znovu se musíme naučit vnímat každý detail života jako dar Boží, abychom si vážili života v jeho celistvosti. Je třeba si jen přát, abychom jako papež na sklonku svého života mohli říci: „Je krásné strávit se až do konce pro Boží království.“
