1. čtení: Izaiáš 55,1–3
2. čtení: Římanům 8,35.37.39
Evangelium: Matouš 14,13–21
Ježíšův život je úzce spjat s životem Jana Křtitele, který byl jeho mistrem a jehož sám označil za největšího, kdo se narodil z ženy (srov. Mt 11,1): své veřejné působení zahájil, když byl Jan Křtitel uvržen do vězení (srov. Mt 4,12). Jako by Ježíš chtěl takto z Jana udělat svého svědka. Když nyní dostává zprávu o Janově násilné smrti, pocítí potřebu odejít do ústraní, a tak se na loďce s učedníky odebírá na opuštěné místo. Nejde tu o nějaký únik, nýbrž o nezbytnou přestávku, aby mohl v samotě rozjímat nad touto událostí a uvědomit si její význam v Božích očích.
Na horizontu Ježíšových úvah se ale velmi záhy vynoří naléhavé požadavky života: když se početné zástupy dozvěděly o jeho odchodu, vydaly se za ním pěšky po břehu Genezaretského jezera. Touha těchto lidí být s Ježíšem jako by neměla žádných mezí. Ježíš neváhá a vychází jim v ústrety, protože nyní za ně zřejmě cítí ještě větší odpovědnost, když náhle po Janu Křtiteli zůstala na Boží vinici taková prázdnota. Nestalo se poprvé, že byl při pohledu na zástupy lidu pohnut hlubokým soucitem, a tak se okamžitě začal starat o jejich nemocné. Potřebnost těchto „ovcí bez pastýře“ (srov. Mt 9,36) Ježíše přiměla, aby jednal velmi konkrétním způsobem v jejich prospěch. Opět se chová jako člověk, který je tu pro ty druhé, a tak koná všechno, co je v jeho moci, aby přinášel občerstvení a útěchu znaveným a utlačovaným (srov. Mt 11,28).
Když se schýlilo k večeru, učedníci Ježíše požádali, aby zástupy propustil. Lidé by se tak mohli rozběhnout po okolních městečkách a sehnat si něco k jídlu. Ježíš však učedníky notně překvapil, když je vybídl, aby se na celou situaci podívali novýma očima: „Není třeba, aby odcházeli“ (Mt 14,16). Učedníci by už měli vědět, že společenství s Ježíšem je bohatým zdrojem života v plnosti; že naslouchat Ježíšovi znamená sytit se dobrými věcmi, jak to odpovídá slovům proroka (srov. Iz 55,3). Kdyby s plnou důvěrou lnuli ke svému Mistrovi, mohli by se vzájemně rozdělit o to, co mají, a tak splnit to, co od nich chtěl: „Vy jim dejte jíst!“ (Mt 14,16). Reakce učedníků jednoznačně vychází z praktické úvahy: „Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby“ (Mt 14,17). Tím se však jasně projevuje jejich neporozumění, které je dokladem malé víry – nemoci srdce, před níž nás Kristus vícekrát varoval (srov. Mt 8,26; 14,31; 16,8; 17,20)…
Ježíš se tedy sám chopí iniciativy. Nařídí učedníkům, aby mu přinesli těch několik chlebových placek a pár ryb a aby zástupy rozesadili na trávu kolem. Převezme cítění vlastní Hospodinu, milosrdnému Otci (srov. Žl 23), a obnoví velikonoční hostinu, jak ji Izrael prožíval při svém putování na poušti (srov. Ex 12–13). Zároveň ustanoví hostinu mesiášskou, již prorokoval David (srov. 2 Sam 6,19). To je rekapitulace dějin spásy, která se naplňuje v prostých gestech každodenního života. I my to známe velmi dobře. „Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům“ (Mt 14,19). Stejné úkony Ježíš učiní při poslední večeři (srov. Mt 26,26); jako vzkříšeného ho v nich rozpoznají učedníci, s nimiž nepoznán putoval do Emauz (srov. Lk 24,30–31). Tato gesta také opakujeme v jádru každého slavení eucharistie. Je v nich shrnut celý Ježíšův život, který byl stráven ve službě a nakonec vydán smrti z lásky k Otci a k lidem. To je také velkolepá skutečnost obsažená v právě popsaném znamení sdílení pokrmu, několika chlebů a ryb. Tak jako Kristus dal svůj život za lidi, tak také každý křesťan, jenž je jeho učedníkem, musí přinášet svůj život jako dar za své bratry a sestry…
„Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků“ (Mt 14,20). Počet plných košů odpovídá počtu kmenů Izraele. Ježíšovo obdarování je překypující, on je prorokem, který koná znamení mnohem větší, než jaká vykonal prorok Elizeus (srov. 2 Král 4,42–44). On je Mesiáš přislíbený Izraeli a celému lidstvu, jak to vyjde najevo při jiném rozmnožení chlebů, které se odehraje na území obývaném pohany (srov. Mt 15,32–39). Dalším výrazným rysem tohoto znamení je skutečnost, že Ježíš vystupuje opravdu jako Mesiáš, který je tichý a má pokorné srdce (srov. Mt 11,29). On je menší než Jan Křtitel, neboť se narodil až po něm, ale zároveň je v Božím království větší (srov. Mt 11,11). Je to on, kdo o nás pečuje tak, že nám daruje svůj život a zároveň po nás chce, abychom si osvojili jeho smýšlení.
Převzato z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
