1. čtení Izaiáš 2,1–5
2. čtení Římanům 13,11–14a
Evangelium Matouš 24,37–44
Ve čteních z této první neděle liturgického roku převládají dvě témata: příchod Pána a bdělá připravenost. Spíše než o dvě témata se však jedná o dva „pohyby“: Pán přichází – pojďme mu naproti; Bůh přichází k člověku, ale setká se s ním jenom ten, kdo se nachází na cestě k němu, kdo je připravený. Tyto dva pohyby jsou popsány velmi příhodně také v podobenství o deseti pannách, což je podobenství svou povahou ryze adventní: „Ženich je tady! Jděte mu naproti!“ (Mt 25,6).
Ten první pohyb náleží Bohu, poněvadž on je už i skrze svou definice „ten, který přichází“, a to nejen v tomto případě, ale vždy. Dějiny spásy, jež dnešní liturgie opět otevírá, jsou ze své podstaty dějinami Boží iniciativy vůči člověku, jsou připomínkou mnoha jeho „příchodů“ k člověku, které pokud se všechny sjednotí, utvářejí obrovský advent, jenž se rozpíná mezi stvořením a paruzií.
V dnešní době však převládá nad vzpomínkou na jeho minulé příchody myšlenka na jeho příchod budoucí. O budoucím mimořádném zásahu Božím hovoří Izaiáš v prvním čtení. Zdá se, jako by chtěl přesunout pozornost svých současníků od velkých Božích skutků učiněných v minulosti (Abrahám, vysvobození z Egypta, uzavření smlouvy) a obrátit ji kupředu. „Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem (tedy poznání a uctívání pravého Boha) na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky“ (překoná tedy všechny falešné modly. "Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože“ (nastane tedy doba spravedlnosti a pokoje). Tímto způsobem byla představována nadcházející mesiášská doba.
My však nepřipomínáme toto starozákonní očekávání jenom z apologetických důvodů (abychom dokázali, že nalezlo své naplnění v příchodu Krista), ale rovněž jako výzvu pro náš duchovní život. Je to „znamení pro nás“, které k nám hovoří o Boží věrnosti ve vztahu k jeho zaslíbením, a především nás učí žít v očekávání. Z Ježíšových slov pronesených v evangeliu jsme mohli rozpoznat, že i my jsme lidé, kteří něco očekávají.
Ježíš vlastně ani tak nezdůrazňuje, že jednou nastane příchod Syna člověka, ale vyzvedá spíše „jakým způsobem“ tento příchod proběhne: „Až přijde Syn člověka, bude to právě tak“ (tedy neočekávaně jako příchod zloděje, děsivě jako příchod potopy za dnů Noeho). Téměř všechna Ježíšova podobenství směřují k tomu, aby posluchače postavila tváří v tvář této eschatologické perspektivě, poté co mu uzavřela všechny průchody a odstranila falešné jistoty, ke kterým se obvykle utíkáme, když se chceme zřeknout naléhavého rozhodnutí. V tomto okamžiku pro nás nemají tak velkou důležitost diskuse exegetů o tom, jestli tím Ježíš myslel na svůj velmi brzký příchod – ještě během života své generace – nebo na příchod někdy v daleké budoucnosti; jestli se spletl v čase, nebo zda se naopak o čas vůbec nezajímal, což se zdá být pravděpodobnější. Rozhodnutí, které po člověku žádá – a motivuje ho svým návratem – je „osobním“ rozhodnutím; dotýká se právě jeho, a ne abstraktního světa nebo dějin. Proto je stále aktuální a bezprostředně blízký pro kohokoli – samozřejmě i pro nás – kdo je otevřený k naslouchání jeho slova. Pro toho, kdo je schopen nastavit svůj sluch, se v každém výroku z Písma nachází výzva a napomenutí, jež adresoval prorok králi Davidovi: „Ty jsi ten člověk!“ (2 Sam 12,7), neboli teď se mluví právě o tobě. O tom, co se stane se mnou při příchodu Pána, se rozhoduje nyní, v odpovědi, kterou dám na jeho slova, jež ke mně hovoří o bdělosti, připravenosti a takovém způsobu jednání, jako by již stál za dveřmi: poněvadž on už za těmi dveřmi skutečně stojí!
Tak jsme se dostali až k druhému „pohybu“ – k naší cestě vstříc Ženichovi, který přichází. Tato myšlenka prostupuje v různých podobách celou bohoslužbu slova dnešní neděle. Izaiáš říká: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách,“ a v responzoriálním žalmu jsme společně opakovali: „Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.“ Pavlovi byl (ve druhém čtení) svěřen úkol převést tuto výzvu do konkrétních životních souvislostí, poněvadž eschatologická rovina Písma se nevyčerpává pouze v čistém a abstraktním „pozvání k rozhodnutí“ (jak se nám snaží tvrdit jistý soudobý radikální teologický směr), ale vyjadřuje rovněž, jakým směrem se má takové rozhodnutí ubírat, jaký obsah má nést a jaké formy na sebe vzít.
První věc, kterou Pavel doporučuje, je „probuzení ze spánku“, nebo řečeno důrazněji: Obraťte se! Svatý Augustin přirovnává takový stav k bdělosti nad obrácením, k polospánku, v němž už polovina lidské vůle, která je probuzená a vydala se na cestu k Bohu, přikazuje druhé polovině, aby dále nespala, probrala se a učinila rozhodnutí. Spánek nebo polospánek nejsou jenom stavem toho, kdo se nachází v těžkostech hříchu nebo žije v zapomenutí na Boha, ale jde také o vlažnost, nerozhodnost nebo přijetí kompromisu – o takové „zamlčené“ křesťanství, které bychom mohli vhodněji pojmenovat jako „pohaslé“ křesťanství. K těm, kdo se v takovém stavu nacházejí, obrací apoštol Pavel svou pozornost také na jiném místě, kde předkládá svou upřímnou výzvu: „Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí“ (Ef 5,14). Zůstat bdělí a v plném stavu vlastního sebeovládání, s otevřenýma očima pro přijetí (či darování) světla, jako je tomu během dne; skutečně asi není lepšího komentáře Ježíšovy výzvy, která zazněla v dnešním evangeliu: „Bděte!“
Podobenství „oblečme se do výzbroje světla“, jež následuje v úryvku z Pavlova listu, je na první pohled velmi zvláštní. Tento obraz je však o něco dále vysvětlený, když Pavel říká: „Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.“ Výsostnou zbraní světla je Duch vzkříšeného Krista, který jako jediný dokáže pomoci překonat temné skutky tělesných žádostí vyjmenovaných v úryvku: hodování a pitky, necudnosti a prostopášnosti, svár a závist. „Jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít“ (Řím 8,13).
Byla to právě dnes připomínaná slova svatého Pavla, která u svatého Augustina způsobila poslední krůčky na cestě k obrácení; nacházel se v jedné milánské zahradě a byl ponořen do zápasu mezi „dvěmi vůlemi“, když v tom uslyšel tajemný hlas zpívající: „Tolle, lege“ – „Vezmi a čti!“ Vzal tedy Bibli, otevřel ji a přečetl si tato Pavlova slova, jež hovoří o probuzení ze spánku, a nalezl v nich pokoj a světlo pro své srdce. Konečně se mu podařilo dospět k jasnému rozhodnutí před Bohem.
Mluvili jsme o našem očekávání. Nesmíme se však nechat oklamat významem tohoto pojmu; to naše očekávání už není stejné jako očekávání lidí starozákonní doby. Nejde už jenom čistě a pouze o očekávání, ale rovněž o připomínku a přítomnost. O připomínku z toho důvodu, že ten, koho očekáváme, již přišel (což si připomínáme během vánočních svátků); přítomností je jeho stálé zůstávání s námi. V jeho slovu, kterému jsme naslouchali, byl On s námi; v jeho eucharistii, kterou budeme nyní slavit, je On s námi. Křesťanský advent je radostným vykročením na cestu k tomu, kdo kráčí s námi po našem boku.
