Izaiáš 35,4–7;
Jakubův 2,1–5;
Marek 7,31–37
Během svého veřejného působení se Ježíš několikrát odebral na pohanské území. Nekázal tam, protože mu jako synu Izraele toto poslání nepříslušelo (srov. Mt 15,24), ale stal se bližním těm, kteří to potřebovali, léčil je a uzdravoval. Kamkoliv totiž Ježíš šel, jeho přítomnost nemohla než odebrat území satanovu působení…
Dnešní úryvek evangelia nám líčí Ježíšovo setkání s nemocným, k němuž došlo právě mezi pohany: „Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři.“ Zde k němu přivedli hluchoněmého – tedy člověka, který kvůli své hluchotě špatně mluví, je mu znemožněna plná komunikace. Je to pohan, hluchý k naslouchání Božímu zjevení Izraeli, a tedy neschopný na ně odpovědět. Avšak také pro něj, jako pro každého člověka, je tu od Boha zaslíbení spásy: „Vzmužte se, nebojte se!... Hle váš Bůh přijde a spasí vás. Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých“ (Iz 35,4–5). Tento příslib dochází svého naplnění v Ježíšově uzdravujícím působení, jež jako obyčejně vykonává ve skrytosti a nepoznán, odmítající jakékoliv vyhledávání úspěchu: „Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší a dotkl se slinou jeho jazyka“ (srov. Mk 8,23; Jan 9,1–7).
Po těchto gestech Ježíš „vzhlédl k nebi“. Nejde jenom o stylistickou poznámku, ale o detail velkého významu: Syn pozvedá oči k nebi, aby se obrátil na Otce a vyznal, že všechna moc vychází od něho a že bez společenství s Otcem by nemohl vykonat nic (srov. Jan 5,19)… Pak si Ježíš „povzdechl“, což je velmi lidská reakce zároveň prosebná i rozhořčená nad zlem bránícím žit v plnosti. Tento povzdech tváří v tvář bolesti a nemoci zahrnuje také vzdychání stvoření, které „sténá a spolu trpí“ (Řím 8,22) v očekávání Království, v němž bude spása realizována naplno; odkazuje také na nevyjádřitelné vzdechy Ducha (srov. Řím 8,26–27), který se neustále přimlouvá u Otce, a tak přibližuje den příchodu Pána Ježíše ve slávě. Všední setkání s nemocným člověkem je tedy znamením mesiánské spásy, kterou Bůh připravuje pro všechno a pro všechny, spásy slavnostně otevřené Ježíšovým jednáním (srov. Mt 11,1–6)… A nyní zazní mocné slovo: „Effatha! Otevři se!“, které uzdraví hluchoněmého člověka: „Ihned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně.“
Stejně jako u předchozích uzdravení (srov. Mk 1,43–44; 5,43) Ježíš vyžaduje mlčení a přikazuje uzdravenému i těm, kteří byli s ním, aby se o tom nešířili. „Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: ‘Dobře všechno udělal,“ – tak jako Bůh všechno stvořil velmi dobré (srov. Gn 1,31) – „i hluchým dává sluch, i němým řeč!’“ Pohané již nejsou vyloučeni ze společenství s Bohem, mohou naslouchat samotnému Bohu v Ježíši, který je uzdravil z hluchoty vůči Zákonu, a mohou všem vyprávět o velikých divech vykonaných Bohem Izraele (srov. Mt 15,31).
Ve Skutcích apoštolů Petr řekne: „Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše z Nazareta, on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel“ (Sk 10,38). Skutečně, Ježíš prožíval svou každodenní existenci jako vrcholné dílo krásy a dobroty zakořeněné v neustálém naslouchání Otci, jež mu dalo mocné slovo a jednání schopné vzdát plně slávu Bohu. Setrváme-li věrně v jeho následování, i my – kteří jsme podobně jako hluchoněmý dospěli k víře od pohanství, nikoliv od víry izraelského lidu – můžeme každý den prosit Boha, aby otevřel uši našeho srdce pro naslouchání jeho Slovu, abychom tak měli na rtech slova bratrství a v rukou skutky lásky k bližnímu.
Převzato z knihy: Hlásej Slovo, autor: Enzo Bianchi
