Voda věčného života (3. neděle postní A)

Po příběhu Ježíšova pokušení a jeho slavného proměnění nám čtení liturgického roku A nabízejí putování, které nám pomůže hlouběji porozumět tajemství křtu. K tomu směřuje i úryvek dnešního evangelia o setkání mezi Ježíšem a Samařankou, v němž je nám zjeven dar živé vody.

Ježíš se vrací z Judska do Galileje. Mohl by putovat údolím Jordánu, evangelista však píše, že „musel projít Samařskem“ (Jan 4,4). Toto „musel projít“ nechápejme jen v geografickém, ale teologickém smyslu: Ježíš jedná v poslušnosti vůči nebeskému Otci. Jeho spásonosné působení se neomezuje jen na Izrael, ale směřuje ke všem lidem (srov. Jan 12,47). Rozhodl se, že se setká rovněž se Samařany, což byli pro Izraelity „heretici“ a „schizmatici“, po řadu staletí oddělení od Židů. Z náboženských důvodů dospěli až k tomu, že neuznávali jeruzalémský chrám a vybudovali si svůj vlastní Boží dům na hoře Garizim. Ježíš tedy boří i tuto bariéru a to je i důvod, proč je obviňován a urážen těmi, kdo nerozumějí jeho chování: „Neříkáme správně, že ty jsi Samaritán a že jsi posedlý zlým duchem?“ (Jan 8,48). To by se dalo přeložit tak, jako kdyby podle mínění židů Ježíš přešel na stranu jejich odpůrců.

Ježíš přichází do samařského kraje v hodinu, kdy je největší vedro. Posadí se u studny Jakubovy (srov. Gn 33,18–20) poblíž města Sycharu – je unaven a má žízeň, nemá však nic, čím by mohl vodu ze studny načerpat. Pak přichází i jedna žena, která kvůli svému nemravnému způsobu života chodí pro vodu v tuto dobu, aby se nesetkala s lidmi, kteří jí pohrdali. Ježíš se ni obrátí s prosbou, z níž vyzařuje jeho autorita: „Dej mi napít“ (Jan 4,7). Žena je ohromena, že se k ní Žid takhle snižuje: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ (Jan 4,9).

Tak začíná dialog, v němž se postupně vychází najevo identita obou rozprávějících. „Kdybys znala Boží dar a (věděla), kdo ti říká: ‘Dej mi napít’, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu“ (Jan 4,10), říká Ježíš, který dobře ví, že existuje žízeň mnohem zásadnější než ta, jež se hasí obyčejnou vodou, a že studna symbolizuje Mojžíšův zákon. Ví také, že ta žena symbolizuje Samařsko v jeho náboženské nevěře (srov. Oz 2,7) – pokoušela se totiž zahnat svou žízeň nesprávným způsobem, když měla různé muže, a tak jakoby se napájela různými druhy vody. Ježíš tedy odhaluje situaci, v jaké se ona žena nachází, ale nezatracuje ji, naopak ji vybízí, aby se vrátila k živému Bohu (srov. Oz 2,18). Žena na to přistoupí, a tak obdrží neslýchané zaslíbení: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného“ (Jan 4,13–14). Ona viditelná voda je Mojžíšovým zákonem, který nemůže zahnat velkou žízeň po věčném životě, ale ten, kdo se napájí vodou, již poskytuje Ježíš, nachází v sobě nevyčerpatelný zdroj vody – Ducha svatého, jehož Ježíš vylévá do našich srdcí (srov. Jan 7,37–39; 19,30.34)!

Nyní je to tedy žena, kdo prosí: „Pane, dej mi tu vodu!“ (Jan 4,15) Musí však udělat ještě jeden krok: uznat, že není schopna navázat skutečné životní společenství. Měla mnoho mužů, ale žádného manžela. Když v rozhovoru s Ježíšem zjišťuje, kým ve skutečnosti je, poznává také, kdo je ten, s nímž právě rozmlouvá: zjišťuje, že Ježíš je prorok, a proto se ho ptá, kde je možno se klanět živému Bohu. Má to být Jeruzalém, nebo Garizim? Dostane velkolepou odpověď: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě... nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě“ (Jan 4,21–23). To znamená v Duchu svatém a v Ježíši Kristu, který je vtělenou Pravdou. Místem kultu už není chrám z kamenů, nýbrž osoba Ježíše Krista a jeho tělo (srov. 2 Kor 13,5), tedy pravý chrám Ducha svatého (srov. 1 Kor 6,19)! Když se žena cítila přijata, nebojí se přiznat svou nejhlubší žízeň, touhu po Mesiášovi. Na to jí Ježíš řekne: „Já jsem to, který s tebou mluvím“ (Jan 4,26). Setkání s Ježíšem ženu proměnilo v nové stvoření a uschopnilo ji, aby se stala svědkyní a také evangelizátorkou. Rychle běží do města, aby zde zvěstovala všem, že se setkala s Mesiášem, jenž je zřídlem každého obdarování.

Totéž platí i pro nás, kteří jsme ve křtu přijali Ducha svatého a označení křesťan. I nás Pán volá, abychom v srdci rozpoznali prýštící pramen Ducha – odpuštění hříchů. Tento velkolepý dar z nás činí Ježíšovy přátele a také jeho svědky před tváří ostatních lidí.

Převzato  z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA