1. čtení: Ex 17,3–7
2. čtení: Římanům 5,1–2.5–8
Evangelium: ; Jan 4,5–42
Ježíš k nám v tomto překrásném evangelijním úryvku hovoří prostřednictvím nám toho důvěrně známého, vzácného a přitom jednoho z nejvšednějších darů stvoření – vody. Svatý František ji nazýval „sestra voda“ a říkával o ní s velkým pohnutím, že je „pokorná, vzácná a čistá“. Kolik hlubokých poselství spojil Ježíš s vodou! Mohli bychom říct, že se přímo skryl pod znamením vody, stejně jako se v eucharistii svátostně skryl pod znamení chleba. Řekl: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije,“ (Jan 7,37) a Jan doplňuje, že „potečou proudy vod z jeho nitra“ (Jan 7,38). Na kříži nám ji zanechal téměř jako dědictví, když ze svého probodeného boku nechal vytrysknout krev a vodu. Chtěl, aby spása dosáhla napříč staletími ke všem lidem, na vlnách vody křtu: „Jděte a křtěte všechny národy…“
Nijak nás proto neudivuje, že první křesťané hovořili o vodě s velkou něhou, jako by to byl jejich životní prostor a základ; „naše voda,“ říkal Tertulián. První křesťané se velmi rádi zobrazovali a popisovali jako „rybky“ (lat. pisciculi). V tomto jménu spočívala hluboká symbolika. Jméno Ježíš bylo v těchto dobách z opatrnosti skrýváno před pohany pod kryptogramem ichthys (v řečtině „ryba“), což se dá rozepsáno číst jako „Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel“. Křesťané vnímali, že se stejně jako ryby narodili ve vodě a že mohou žít pouze zůstanou-li ve vodě, tedy ve svém křtu, v milosti, ve věrnosti Ježíši Kristu. Věděli, že mimo tuto vodu na ně čeká sucho, vyprahlost nebo smrt, podobně jako je tomu s rybkou, která se ocitne vyvržená na břehu.
Dnešní liturgie zcela určitě směřuje k zamyšlení nad naším křtem, když nám v prvním čtení předkládá vyprávění o vodě vytrysklé ze skály po Mojžíšově úderu holí a v evangeliu zase úryvek o Samaritánce, který se nese v oné zvláštní atmosféře mystické epopeje o vodě. Neméně významným důvodem je i to, že kdysi byla postní doba obdobím přípravy na křest. Také dnešní církev usiluje o to, abychom se na obnovení křestního slibu při velikonoční vigilii dobře připravili.
Prvním aspektem tohoto velkého Ježíšova poselství, které se váže k symbolice vody, je následující: voda očišťuje. Vidíme to v přírodě, v průzračnosti a jasnosti nebe vyčištěného po jarním dešti, nebo třeba na čistotě právě vypraného oblečení. Zakoušíme pocit doteku čistoty i sami na sobě, když se ráno umýváme chladnou vodou nebo když se večer unavení a špinaví vracíme z práce. Něco obdobného duchovně způsobuje také voda křtu a voda Božího odpuštění při svátosti smíření: očišťuje, rozpouští usazeniny hříchu, odděluje je od duše, která se navrací ke své průzračnosti a jasu před Boží tváří, čistá a připravená přijmout jeho láskyplné objetí a nové přátelství. Svatý Pavel hovoří obdobně také o církvi: „Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady“ (Ef 5,25n).
Voda má však ještě další velmi důležitou vlastnost: zahání žízeň. A právě na této vlastnosti se především zakládá Ježíšův rozhovor se Samaritánkou. Podnět pro zahájení rozhovoru je velmi prostý – Ježíš má žízeň. Je poledne, venku už je poměrně horko a Ježíš už ušel dlouhou cestu pod palestinským sluncem: „Dej mi napít.“ To je výchozí situace pro rozhovor Ježíše se ženou o jiné žízni a jiné vodě, která jediná může takovou žízeň uhasit: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“
Tomu, kdo touží po hluboké podstatě věcí nebo hledá zásadní odpovědi pro svůj život, bych poradil, aby se pevně přimknul k těmto Ježíšovým slovům a v tichosti si je opakoval, aby si je lépe osvojil a postupně, krůček po krůčku, odhaloval s vnitřní pomocí Boží milosti jejich celý význam. Síla těchto slov je tak velká, že ona žena – do té doby lehkovážná, zcela zaujatá pouze hledáním manžela (evangelium říká, že jich měla už pět, ale stále nebyla spokojená) – se znenadání cítí osvobozená a je celá rozčarovaná, takže se nakonec zdá, že z radosti nad tím, že nalezla Krista, zapomíná na veškerou svou minulost. Ježíš jí jednoduše řekl: to, co hledáš, jsem já, který s tebou mluvím.
Ježíš jí těmito slovy tedy umožnil pochopit jednu důležitou věc. Tato věc je srdcem a středobodem dnešního evangelia a také my ji musíme objevit. Pomůže nám jeden text z proroka Jeremiáše, který se zdá být dnešním evangelijním úryvkem přímo parafrázován. Jeremiáš (2,13) přirovnával ty, kdo opustili Boha s úmyslem hledat pomoc a štěstí ve stvořených věcech, k lidu, jenž opouští pramen životodárné vody a hloubí si cisterny na dešťovou vodu v kalužích a blátě; a kromě jiného jsou tyto cisterny navíc rozpukané, takže vodu neudrží. Ježíš chtěl upozornit na stejnou skutečnost. Lidské srdce prahne po životě a štěstí, poněvadž je tak Bůh stvořil, vložil do něj přirozenou žízeň, něco jako určitý druh gravitačního zákona. Lidské srdce je neklidné, dokud nenalezne místo, kde by mohlo spočinout, napsal velmi výstižně svatý Augustin.
Existují dva způsoby, jak se pokusit zahnat tuto žízeň. První cestou je pít vodu stvoření, neboli hledat beznadějně radost ve věcech – v majetku, slávě, bohatství, šatech nebo cti – případně v jiném stvoření. V rámci omezení, která jsou stanovena Božím zákonem, to samozřejmě není hříchem; je to přirozené. Ježíš nás však staví před upozornění, že tato voda tiší žízeň srdce pouze dočasně a přechodně, často iluzorně nebo šálivě; někdy je tak zakalená, že duši přímo zamořuje. A každopádně přijde chvíle, kdy se už nebude vůbec dát pít. Běda nám, abychom se cele zaměřili jenom na tuto vodu.
Ježíš nám naopak nabízí svou vodu, tišící každou palčivou žízeň a každou potřebu lidského srdce; nabízí nám svou Pravdu, lásku a své přátelství. Ne lásku pochybnou, vratkou nebo přelétavou, ale věrnou; jenom takové štěstí může povzbudit a dát smysl každé jiné legitimní radosti. Především takové štěstí, jehož horizont není ohraničen omezeným prostorem mládí nebo života (Bible v Žalmech hovoří o sedmdesáti letech, pokud jsme silní), ale přerůstá až k životu věčnému: „Voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Jedním slovem – to, co nám Kristus nabízí – je jeho Duch: voda a Duch stojí ve vztahu k sobě v Novém zákoně jako znamení a jeho význam.
Teď, když jsme pochopili skutečnost – Kristova voda – můžeme se ještě jednou podívat na její předobraz – Mojžíšovu vodu – a nahlížet sami sebe v rámci tohoto velkého symbolického obrazu. My jsme nyní tím vyvoleným lidem kráčejícím pouští k zaslíbené zemi. Jsme to my, kdo trpíme žízní a voláme k novému Mojžíšovi, aby pro nás nechal vytrysknout vodu ze skály. Nyní už víme, na kterou skálu máme upřít svůj zrak; byla proražena na Kříži kopím vojáka. Prosme dnes společně se Samaritánkou: „Pane, dej mi svou živou vodu, abych už nikdy nežíznil!“
Převzato z knihy: Slovo a život A (Raniero Cantalamessa)
Vydalo: KNA
Videoúvod k této neděli zde.
