Ve světě, ale nikoli ze světa (29. neděle v mezidobí A)

„Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt 22,21). Ježíšův výrok, který mnozí v průběhu staletí citovali a vykládali, klade na nás křesťany nemalou odpovědnost za správnou interpretaci, kterou je třeba ustavičně obnovovat podle historického kontextu. Na této interpretaci závisí praxe lidského soužití ve společnosti, zejména s ohledem na vztah politické a náboženské moci.

Ježíš právě odhalil překážky, které kladou náboženské autority Hospodinově spáse. Farizeové na to reagovali snahou chytit Ježíše za slovo, o což se ovšem velmi neúspěšně pokoušeli už předtím (srov. Mt 12,14). Něco podobného udělá také synedrium, které hledá důvod, proč Ježíše zajmout (srov. Mt 26,4; 27,1). Nyní se ho farizeové pokoušejí veřejně diskreditovat a přidávají se k nim také herodovci – stoupenci Heroda Antipy, tetrarchy v Galileji, vstřícní k římské okupační moci. Společně se obracejí na Ježíše formálně sice velmi zdvořile, ba úlisně, jejich slova jsou však záludná a nebezpečná jako ostří dýky v rukou vraha (srov. Žl 55,22): „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je“ (Mt 22,16). Je zajímavé, že navzdory svým temným úmyslům vlastně říkají pravdu. Ježíš hovoří naprosto upřímně, zjevuje Boží vůli všem lidem bez ohledu na to, kdo je ochoten ji přijmout a kdo ji odmítá ve jménu svých mentálních schémat a zachovávaných tradic (srov. Mt 15,3)…

Následuje velmi rafinovaná otázka: „Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ (Mt 22,17) Chtějí Ježíše zdiskreditovat na politické rovině. Jeho odpověď by ho měla odhalit jako kolaboranta s římskou okupační mocí, kterou lid ostře nenáviděl. Kdyby odpověděl záporně, byl by nepřítelem císaře a bylo by možné ho udat jako vzbouřence. Závažnost této otázky dokládá falešná obžaloba Ježíše před místodržitelem Pilátem: „Zjistili jsme, že tento člověk rozvrací náš národ, brání odvádět císaři daně a vydává se za krále Mesiáše“ (Lk 23,2). To by také jeden z důvodů, proč byl Ježíš odsouzen na smrt… Ježíš ale velmi dobře odhalil falešnost těch, kdo se ho ptali. Jejich pravé motivy rozpoznal velmi snadno, a proto reaguje: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ (Mt 22,19). Když mu předložili stříbrnou minci, jíž se platily daně, dává příchozím protiotázku: „Čí je to obraz a nápis?“ (Mt 22,20) Odpovídají, že je to obraz císaře, v té době se jednalo o Tiberia. Ježíš na to reaguje: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt 22,21).

Ježíš zde nedává univerzální recept na řešení politických problémů – tuto rovinu skvostným způsobem překračuje. Nevybízí k tomu, aby se jeho národ bouřil proti Římanům, ale ani neschvaluje daný stav, jako kdyby císař byl Božím služebníkem. Ne, on jen konstatuje, že je třeba císaři dávat to, na co má podle práva nárok a co může žádat, tedy daně. V druhé části odpovědi jde nad položenou otázku a konstatuje, že máme dávat to, „co je Boží, Bohu“. Nad císařem existuje vyšší řád, řád Boží, a právě Hospodinu je nutno dávat to, co mu přísluší. Bohu ale patří všechno: celá země se vším, co obsahuje (srov. Žl 12,1); Bohu je tedy třeba odevzdávat celou svou osobu (srov. Žl 24,1)! Právě ve světle tohoto Božího primátu musíme relativizovat to, co přísluší císaři. Jestliže si politická moc nárokuje pro sebe uctívání, které přísluší jedině Bohu, jak to také císař dělal, křesťan má povinnost takový hold mu nevzdávat. Státní autorita má právo vyžadovat respekt (srov. Řím 13,7), ale bázeň je vyhrazena výlučně Bohu (srov. 1 Petr 2,17). Ježíš zde jasně rozlišuje mezi politikou a náboženstvím: popírat to je ustavičným pokušením, které postihuje jak „obhájce“ Božích práv, tak obhájce práv císaře. Vždy se najdou takoví, kteří by rádi ztotožnili křesťanství s konkrétním politickým uspřádáním (konfesní stát), jiní by rádi viděli politické uspořádání podporované náboženstvím (tzv. občanské náboženství)…

Ten, kdo věří v Ježíše Krista, je ve světě, ale není z tohoto světa (srov. Jan 17,11–16): křesťan žije spořádaně ve své obci, jeho pravé občanství je však v nebi (srov. Flp 3,20). O tom čteme také v jednom skvělém starokřesťanském spisu, v listu Diognetovi: „Křesťané se neodlišují od ostatních lidí územím, jazykem, oděvem. Žijí ve městech Řeků i barbarů, dávají všem příklad skvělého a paradoxního života. Žijí ve své vlasti, ale jsou tam jako cizinci. Na všem se podílejí jako občané a všemu jsou vystaveni jako cizinci. Každá cizí země je pro ně jako vlast a každá vlast je pro ně cizinou.“

 

 

Převzato  z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.