1. čtení: Exodus 34,4b–6.8–9
2. čtení:2. Korinťanům 13,11–13
Evangelium: Jan 3,16–18
LECTIO
K prvnímu čtení
Tento úryvek je součástí textu, který vypráví o obnovení smlouvy poté, co ji lid porušil (událost se zlatým teletem: Ex 31,18-32,25). Obnovit smlouvu znamená připravit dvě nové kamenné desky (místo rozbitých: 32,19), jako byly ty první (34,1.4). Hospodin na ně znovu napíše Zákon. Mrak je symbolickým vyjádřením příchodu Boha, zahaleného do svého tajemství. Toto tajemství on sám odhalí uvedením svých „vlastností“ – je milosrdný a shovívavý. Oblak, v němž se nachází Bůh spolu s Mojžíšem, se tak stává místem, v němž, díky Božímu zjevení, člověk poznává Hospodinovu osobnost. Právě k této osobnosti se Mojžíš jako prostředník ve své modlitbě obrací: Hospodin se má projevit takový, jaký je, a odpustit svému lidu, svému „dědictví“ (v. 9), a stále kráčet v jeho středu. Celkový obraz Hospodina, který vystupuje z textu, vypovídá o tom, že Bůh je láska, která vysvobozuje z nevěry, láska, na kterou lze přiměřeně odpovědět pouze klaněním a vzýváním. Tím člověk, kterému se dostane zjevení, vyjádří pocity, které v něm vyvolává objev Boží osobnosti: je to touha, aby i druzí zakusili odpuštění a blízkost Pána.
K druhému čtení
Jde o závěr dopisu, ve kterém chtěl Pavel obhájit autoritu svého poslání vůči některým členům společenství, kteří ji neuznávali. Církev v Korintě trpěla rozdělením (srov. 1 Kor 1,10-12). Proto v posledním napomenutí nabádá apoštol k životu v pokoji, ke svornosti, k vzájemnému napomínáním (v. 11): tyto postoje jsou konkrétním způsobem, jak směřovat k dokonalosti, a stávají se podmínkou pro zakoušení Boží lásky a pokoje. Tato charakteristika Boha souvisí s cílem Božího působení v Ježíši Kristu, o němž Pavel již kázal. Tím cílem je smíření (srov. 2 Kor 5,18-20). Všechno je shrnuto v závěrečné liturgické formulaci, ve které se postupně připisuje Ježíši Kristu milost, Bohu láska a Duchu svatému společenství (účast). Rozlišení těchto výrazů má svůj význam: milost vyjadřuje zdarma projevenou dobrotu, kterou věřící okusili v Ježíši Kristu, zvláště v jeho kříži; láska vyjadřuje osobnost Boha a jeho sdílení se lidem; společenství (účast) je výsledkem působení Ducha v komunitě. Jako celek chce formulace naznačit, že působení Boha v Ježíši Kristu, vedoucí k smíření, má svou odezvu ve společenství, jež komunita zažívá jako ovoce Ducha.
Celkově spojuje text Boží identitu a působení s životem, který by komunita měla vést: Boží mysterium působí a přijetí Boha přináší pokoj, svornost a společenství.
K evangeliu
Úryvek je částí evangelistova „komentáře“ k rozhovoru Ježíše s Nikodémem (to platí bez ohledu na to, že liturgické čtení je uvedeno slovy: „Ježíš řekl Nikodémovi“). Jde o výklad výroku, v němž se uvádí, že věčný život pochází z víry v toho, kterého Bůh vyvýšil (srov. Jan 3,15). Je totiž třeba si uvědomit, že v tomto evangeliu vyvýšení znamená zároveň Ježíšovo ukřižování (být vztyčen na kříži) i povýšení od Boha. Opakování výroku „aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ v 16. verši zdůrazňuje souvislost mezi vírou v Ježíše a věčným životem.
V textu se upozorňuje na záměr Boha, který tolik miluje svět, že dává svého jednorozeného Syna, aby lidstvo vytrhl ze smrti. Sloveso „dát“ zde má dvojí smysl. Jednak poslat Syna na svět a jednak vydat ho až na smrt. Tím se připomíná, že s Ježíšovou krajní odevzdaností má co činit Otec. On chce překonat propast, kterou lidstvo hříchem vyhloubilo mezi sebou a jím, a vydalo se tak smrti. Této „sebevražedné“ situaci lidstva čelí Bůh nabídnutím daru života, který však vyžaduje víru. Ta je podmínkou – naléhavě opakovanou –, jak vyváznout a znovu nepropadnout odsouzení, které ostatně neodpovídá tomu, co si Bůh pro lidstvo přeje. Eventuální soud tedy nezáleží na Bohu, ale spíše na postoji lidí vůči tomu, koho Bůh daroval: soud je opakem toho, co si Bůh přeje, a dochází k němu nevěrou. Víra v poslaného Syna je proto už okoušením života, neboť je otevřením se oživující Boží lásce.
MEDITATIO
Představa o Bohu se z velké části rodí z prožívání mezilidských vztahů. Má obvykle dva aspekty: základ, který slouží jako podstava, a mysterium, které na ní stojí. Převaha některého z těchto aspektů má za následek rozdílné citové postoje. První aspekt působí důvěru pramenící z pocitu, že jsme pod ochranou, že jsme v bezpečí. Druhý vyvolává bázeň, vyvěrající z pocitu, že Bůh nás převyšuje a ovládá. Každý z obou citových postojů se projevuje rozdílnou podobou modlitby: jeden vděčnou chválou, druhý rozpačitým vzýváním. S těmito pocity a podobami modlitby se můžeme setkat ve všech formách náboženství, tedy i v křesťanství. Není snad pravda, že před Bohem se cítíme zároveň chránění i ohrožení, že toužíme žít s ním v srdečném vztahu, ale zároveň máme obavu, že pokud se mu zcela odevzdáme, zničí nás?
Texty, které nám liturgie předkládá o slavnosti Nejsvětější Trojice, nám poskytují popis Boha, který přesahuje obraz vytvořený na základě našich bezprostředních představ. Důrazné prohlášení, že se Bůh projevil jako láska, nám chce připomenout, že se k nám obrací s nesobeckou láskou a se starostí toho, komu náš život leží na srdci. A podoba tohoto života není určená naším přáním, leda v obrysech. Ať je naše touha po životě sebevětší, nikdy nenabereme plnost toho, co nám Bůh chce darovat; jen se tomu přiblížíme, stejně jako naše pojetí lásky se jen vzdáleně blíží lásce Boží, projevené v Ježíši.
Tváří v tvář této lásce, která se nyní jeví jako pravá tvář tajemství, můžeme jen žasnout, když se cítíme v centru pozornosti a péče toho, který je sám život, život překypující a zachraňující. A tak se člověk dozvídá, že život si nezachrání jeho „opatrováním“, nýbrž bezmezným darováním. Život znamená lásku chápanou jako odevzdání, a plnost života zakoušíme, když obklopeni a proměněni touto láskou se k ní obracíme v chvalozpěvu, který je znamením toho, že nás navždy opustila bázeň.
ORATIO
Chvála tobě, Bože, jenž jsi Otec, Syn a Duch, jenž jsi všechno převyšujícím cílem mé touhy a nevyčerpatelným zdrojem mého úžasu. Chvála tobě, který jsi chtěl vstoupit do našich a do mých dějin, abys ukázal, že má naprostá osamělost je překonána, že smrt mě natrvalo nepřemůže. Chvála tobě, který přemáháš mé obavy, že ztratím sám sebe, udělám-li ti místo ve svém srdci. Chvála tobě, který mě halíš do svého oblaku a v něm mi odhaluješ své tajemství, které je horoucně hledaným tajemstvím mého vlastního života. Chvála tobě, který mi dovoluješ, abych vstoupil do spojení s tebou, a otevíráš přede mnou možnosti závratných vztahů. Chvála tobě, který mě vedeš po cestě odevzdání tím, že svádíš mého ducha dychtícího po plnosti. Chvála tobě, jenž jsi počátek, střed a cíl všeho, čím se mohu těšit. Chvála tobě, který jsi mé Všechno.
CONTEMPLATIO
Můj Bože v Trojici, tobě se klaním, pomoz mi zapomenout úplně na sebe, abych mohla spočinout v tobě, nehybná a pokojná, tak jako by má duše již byla na věčnosti! Ať nemůže nic porušit můj mír, a způsobit, abych vyšla z tebe, můj Nezměnitelný, ale ať mě každá minuta unáší dále do hlubin tvého Tajemství!
Upokoj mou duši, udělej si z ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého spočinutí. Ať tě tam nikdy neponechávám samotného, ale ať jsem celá stále tam, zcela bdělá ve víře, zcela ti oddaná, zcela odevzdána tvé tvůrčí síle.
Můj milovaný Kriste, z lásky ukřižovaný, chtěla bych být chotí tvého srdce, chtěla bych tě zahrnout slávou, chtěla bych tě milovat ... až k smrti. Ale cítím svou nemohoucnost, a proto tě prosím, abys mě oděl v sebe, aby mou duši ztotožnil se všemi hnutími své duše, abys mě ponořil v sebe, abys mě uchvátil, abys mě nahradil sebou tak, že by můj život byl jen vyzařováním tvého života. Vstup do mne jako Klanitel, jako Smírce i jako Spasitel. Věčné Slovo, Slovo mého Boha, chci svůj život trávit nasloucháním tobě, chci se stát plně vnímavou tak, abych se od tebe všemu naučila a pak navzdory všem temnotám, prázdnotám, nemohoucnostem stále hleděla jen na tebe a přebývala ve tvém velkém světle. Má Hvězdo milovaná, upoutej mě tak, abych nemohla nikdy opustit tvoji záři.
Stravující Ohni, Duchu lásky, sestup do mne, aby se v mé duši jakoby vtělilo Slovo, ať jsem pro ně další lidskou bytostí, v níž znovu uskuteční celé své tajemství.
Skloň se, Otče, ke svému ubohému tvorečkovi, ukryj jej do svého stínu, spatřuj v něm jen svého Milovaného, ve kterém jsi nalezl všecko své zalíbení.
Moji Tři, moje Všecko, má Blaženosti, nekonečná Samoto, Nesmírnosti, v níž se ztrácím, tobě se vydávám jako kořist, ukryj se ve mně, abych se já mohla ukrýt v tobě, v očekávání, že ve tvém světle uzřím hlubinu tvé vznešenosti. (Philippe Ferlay, Modlitba blahoslavené Alžběty od Nejsvětější Trojice, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1994).
ACTIO
Často se pokřižuj a hluboce se zamýšlej nad slovy:
„Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.“
Převzato z knihy Lectio divina, kterou vydalo KNA.
VIDEOÚVOD k této neděli.
