1. čtení: 2. kniha Královská 4,8–11.14–16a
2. čtení: Římanům 6,3–4.8–11
Evangelium: Matouš 10,37–42
Evangelijní úryvek dnešního dne obsahuje dvě odlišná témata. První z nich bychom mohli shrnout slovy „následovat Krista až na kříž“ a druhé „přijmout Krista v bratřích“. Obě dvě témata, jak je vidět, mají shodný podmět a předmět: my a Kristus; směřují tedy k osvětlení některých aspektů našeho vztahu s Mistrem.
Pozastavme se dnes u tematiky pohostinnosti. V prvním čtení se nám tato otázka otvírá ve velmi milém gestu šunemské ženy, která přijímá a hostí proroka Elizea pokaždé, když prochází přes jejich město. Nabízí mu posilnění a připraví mu také malý pokojík, kde by si mohl odpočinout. Její pohostinnost je odměněna příslibem, že se jí narodí dítě.
Tuto tematiku otvírá v evangeliu také Ježíš, a i u něho nalezneme myšlenku odměny; i Ježíš něco přislibuje těm, kdo přijmou proroka, tedy Božího služebníka nebo služebníka Království. Odměna, kterou nabízí on, má však duchovní charakter. Co v podstatě přislibuje Ježíš tomu, kdo přijme bratra, zvláště pokud je chudý nebo slabý? Zaslibuje sám sebe: „Kdo vás přijímá, mne přijímá“; jinde říká: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Ba co více, přislibuje Otce: „Kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal.“
Ježíš tedy přikládá velký význam takovému jednání a současně s tímto lidským gestem pohostinnosti propojuje velké přísliby, a proto je velmi důležité dobře vědět, co to znamená „přijmout bratra“. Nabízí se nám rovnou několik obecných příkladů pohostinnosti a přijetí, jež předkládá a osvětluje evangelium, zvláště v souvislosti s prvním čtením – přijmout učedníka, který je cizincem nebo na cestách, nabídnout sklenici vody žíznícím. Kdo zná evangelium, ví, jak je tento seznam dlouhý: dát najíst hladovému, navštěvovat nemocné, utěšovat zkroušené… Jsou to skutky milosrdenství, představující konkrétní projevy přijetí a pohostinnosti. Svatý Pavel je shrnul do výroku: „Jeden druhého břemena neste“ (Gal 6,2).
Připravit bratru dobré přijetí znamená vyjít ze svého egoismu a zabývat se aktivně jím, věnovat mu trochu svého času, své solidarity a úcty a na prvním místě mu trpělivě naslouchat. Z takového setkání lze odejít s velkým obohacením a povzbuzením do života. Právě pohostinnost je jedna z forem přijetí bližního, která se v dnešní době postupně vytrácí. Přestože není vždycky možné přijmout do našich domovů cizince, je důležité neodmítat přijetí už z principu a nevyhýbat se těm, kdo přicházejí z různých koutů světa a mají jiné zvyklosti nebo barvu kůže. Problematika přijetí a začlenění přistěhovalců a uprchlíků je sociální otázkou, ale bezpochyby také problematikou, jež se musí věnovat křesťané.
Svatý Pavel doporučoval křesťanům: „Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jako i Kristus přijal vás“ (Řím 15,7). Tak to je skutečně krásný vzor naší pohostinnosti a přijetí bratří. Jak nás vlastně přijal Kristus? – Přijal nás, ačkoli jsme hříšníci, recidivisté, ačkoli jsme ho často zraňovali a obraceli se k němu zády, ač jsme neslušní, hrubí nebo nechápaví – podobně jako samotní apoštolové; přijal nás zdarma; přijal nás i přes bezbřehý „společenský“ rozdíl, který je mezi ním a námi. Také my bychom měli takto jednat, a to v každodenním životě a počínaje osobami nám nejbližšími; přijímat se – tedy vzájemně se akceptovat v rámci členů rodiny nebo kolegů v práci, což je mnohdy obtížnější než přijmout osoby nám cizí. Těm totiž nemusíme tolik věcí odpouštět a nechat si odpustit.
Existuje také jeden okamžik našeho společného křesťanského života, v němž se musí vzájemné přijetí ukázat ve svých nejlepších barvách a být mimořádně intenzivní – jde o momenty, kdy se společně setkáváme jako komunita, abychom naslouchali Božímu slovu a ve společenství lámali eucharistický chléb. Jak dlouhá cesta nás ještě čeká! V mysli se mi objevil způsob, kterým Ježíš poprvé přijal své učedníky k eucharistickému shromáždění slavícímu se ve večeřadle. Obrátil se na učedníky slovem „děti“, umyl jim nohy, chtěl, aby sál, kde je přijme, byl čistý, vyzdobený a pohodlný (srov. Lk 22,12). Potřeba produchovnění a oživení okamžiků společného setkávání na místní úrovni se stala v dnešní době znamením časů – konají se školní shromáždění, setkání městských čtvrtí nebo zaměstnanců továren. O co více bychom měli oživit pro nás výsostné shromáždění, jímž je místní církev seskupená kolem oltáře!
Jsem přesvědčený, že pokud nás naše liturgická shromáždění nechávají často chladnými a apatickými, pokud nevytvářejí hluboké proměny našeho ducha, pak primárním důvodem toho není naše nepozornost, roztržitost nebo nedostatečné přemýšlení o Ježíšovi. Ano, i to samozřejmě hraje určitou roli, ale především se tak děje proto, že opravdově nepřijímáme jedni druhé, neotevíráme se pro to, abychom vytvořili společenství „jediného srdce a jediné duše“; každý zůstává ve své skořápce. Jde o mnohokrát dosvědčenou zkušenost, že skupina osob společně se setkávajících nalezne jednotu jenom tehdy, je-li mezi nimi atmosféra vzájemného hluboké přijetí lidí takových, jací jsou, a panuje-li otevřenost k přijetí se jako bratři. Jenom tehdy se uvolní síla, která všechny propojí a nechá je vstoupit do života v nové rovině, kterou je samozřejmě rovina Ducha se svým nejhmatatelnějším znamením – radostí.
Toho je možné samozřejmě snáze dosáhnout, když se kolem oltáře vytvoří malé společenství, v němž se lidé vzájemně znají a už společně ušli nějakou cestu, tudíž dají se mezi nimi objevit i jiná pouta a znamení jednoty, jež si mohou vyměnit a sdílet – myšlenky, obavy, zkušenosti atd. Existuje však cíl, který si musíme vytyčit i ve velkých společenstvích o nedělích, jakým je to naše. Musíme se pokusit vyjít z anonymity a maximálně využít a ohodnotit znamení vzájemného poznání a uznání nabízeného nám liturgií; jako je například pozdravení pokoje, ale je možné vymyslet a realizovat i další, jestli je to zapotřebí.
„Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20), říká Ježíš. Je tedy nutné, abychom se skutečně sjednotili „v jeho jménu“, abychom se vzájemně přijali, stejně jako on přijal nás, aby byl uprostřed nás, a spolu s ním i jeho radost a pokoj.
Kristovo přijetí k nám nyní směřuje. Chystáme se je prožít v jeho nejvyšší formě, kterou je eucharistie. On nás přijímá takové, jací jsme – chudé a rozervané – ve svém domě, usazuje nás kolem svého stolu a hned nás začne obsluhovat: „Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem pro vás připravil“ (Př 9,5).
Převzato z knihy: Slovo a život A
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA
