Zjevení 11,19; 12,1–6.10;
1. Korinťanům 15,20–26;
Lukáš 1,39–56
V den slavnosti Nanebevzetí Panny Marie nás církev zve, abychom slavili Mariin přechod k Bohu, a to ve světle evangelního textu, který ji opěvuje jako Boží příbytek, archu úmluvy nesoucí v sobě, ve svém těle, Boží přítomnost a který zároveň v Magnifikatu připomíná Boží příchod a procházení životem své pokorné služebnice.
Jako kdysi příchod archy úmluvy, „svátostného“ místa přítomnosti Boha uprostřed svého lidu, přinášel požehnání a vzbuzoval radost a jásot (srov. 2 Sam 6,1–15), tak nyní Boží přítomnost díky Mariinu „ano“ přebývá v lidském těle, v těle ženy, a vzbuzuje radost a přináší požehnání Ducha Svatého Alžbětě a dítěti v jejím lůně. Ano, lidské tělo je ten nejdůstojnější Boží příbytek.
Setkání dvou těhotných žen naznačuje hluboký smysl setkání mezi křesťany. Když Maria přijala zvěst o lidsky nemožném narození Syna Nejvyššího z jejího panenského lůna, ihned se vydala za starou příbuznou Alžbětou, „neplodnou“, jež byla podle Božího zaslíbení těhotná. Maria na své cestě nese Krista a setkání s Alžbětou se stává Letnicemi, sestoupením Ducha, v němž jedna rozpoznává druhou v tajemství svého vlastního povolání. Poznat druhého znamená rozpoznat, co v druhém koná Bůh a s radostí a bez závisti a soupeření to přijmout.
Setkání začíná pozdravem, který už sám o sobě vyjadřuje radost z přítomnosti druhého a předává požehnání natolik, že Alžběta je zahalena Duchem Svatým a dítě v jejím lůně tančí. V setkání matek je již obsaženo také setkání dvou synů a zároveň i proroctví o budoucích bohatých a naplněných osudech Jana Křtitele a Ježíše. Ikony zobrazující navštívení často znázorňují pozdrav těchto žen objetím, při němž se neplodná a panna obejmou v údivu nad tím, co Bůh koná a co je lidsky nemožné.
Výjimečný skutek, který Bůh v Marii učinil, ji neuzavírá do pýchy, ale podněcuje k lásce, pobízí ji, aby se vydala za Alžbětou, aby své mateřství prožívala jako otevření se té druhé, jako sesterskost. Je to autentické setkání, protože se neomezuje na pohled tváří v tvář mezi dvěma lidmi, není čistě horizontální, ale otevírá se přítomnosti Třetího, jenž mezi dvěma ženami kraluje, přítomnosti Boha, který v nich učinil velké věci. Tak se setkání stává eucharistií a požehnáním. Alžběta žehná Marii za její víru v Boží slovo a Maria velebí Boha. To, co bylo vykonáno v Marii, shrnuje velké Boží spásné činy pro jeho lid a Mariin chvalozpěv, který křesťané opakují navečer každého dne, tak navazuje na zaslíbení, které dal kdysi Bůh Abrahamovi a jež nyní dochází svého naplnění. V Mariině zkušenosti tedy není žádný intimismus, nýbrž otevření se osudu vyvoleného národa a začlenění vlastního příběhu do dějin Izraele, lidu smlouvy a požehnání, k němuž sama také patří. Ve svém osobním příběhu Maria rozpoznává neustávající jednání Boha ve prospěch svého lidu.
Mariina velikost se projevuje v oslavě a uznání toho, že v ní všechno učinil Bůh, zatímco ona neudělala nic, anebo přesněji – jednoduše uvěřila. Maria je žena víry. Odpověděla „ano“ na Boží slovo a věřila více moci tohoto slova než evidentní lidské nemožnosti početí. Odvážila se uvěřit Božímu láskyplnému pohledu na ni, pohledu, který ji volal ke zcela zvláštnímu poslání stát se matkou Pána. Celý její příběh je shrnut ve slovech: „sklonil se k poníženosti (nebo také „nepatrnosti“) své služebnice“. Láskyplný pohled Boha, který miluje, si volí a povolává, vyslovuje své bezpodmínečné ano vůči lidskému tvoru. Tvoru, který tak ve své nepatrnosti nevidí překážku pro Boží lásku a nesnaží se ji překonat vyhledáváním velkolepých titulů. Svatá Terezie z Lisieux napsala: „To, co se líbí Bohu na mé duši, je to, že vidí, že mám ráda svou nepatrnost a chudobu. Je to slepá důvěra v jeho milosrdenství. Neboj se: čím budeš chudší, tím více tě bude Ježíš milovat.“
Převzato z knihy: Hlásej Slovo, autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
