Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! (21. neděle v mezidobí C)

1. čtení Izaiáš 66,18b–21
2. čtení Židům 12,5–7.11–13
Evangelium Lukáš 13,22–30

 
LECTIO
K prvnímu čtení 
Poslední kapitola knihy Izaiášovy tvoří literární celek, který má některé jedinečné vlastnosti. Jednou z nich je velká všeobecná otevřenost, která je vlastní Božímu plánu s lidstvem. Všechna použitá slovesa v budoucím čase dokazují, že se jedná o plán: „Přijdu … učiním znamení … pošlu…“
Nejenže se tedy autor této části prorocké knihy obrací k dějinám spásy, které již patří minulosti, ale z nich vychází a upírá svůj pohled do budoucnosti, která, ač patří pouze Bohu, přesto se již „vlamuje“ do přítomnosti. Při čtení a meditaci Starého zákona máme zaujímat právě tento postoj.
Současným jazykem bychom řekli, že tímto proroctvím chce Pán otevřít naši mysl soužití různých etnik, kultur a náboženství, což je opravdová výzva našich dnů. Z pohledu víry však chceme zdůraznit, že v dějinách lidstva není tato situace vůbec ničím novým. Naopak, zcela odpovídá plánům Boha Stvořitele a Vysvoboditele, který chce ze všech národů učinit jediný národ a ze všech lidí jednu rodinu.
To bude možné jen tehdy, až všichni uznají, že Pán je jediný Bůh a jedině on přináší spásu, že pouze on může dát smysl lidským plánům tím, že je nasměruje k jedinému cíli.
 
K druhému čtení: 
Autor listu Židům se odvolává na ponaučení obsažené v knize Přísloví (3,11n) a řadí za sebou myšlenky, které prozrazují jeho pedagogické cíle. Celou Biblí se prolíná Boží pedagogika, sapienciálními knihami však zvláště. Jejich četba je velmi důležitá: dává nám pochopit, že Bible není pouze připomínkou dějin spásy, ale rovněž kodexem chování, který z těchto dějin vychází a je završuje.
Ponaučení se rozvíjí dvěma směry: především se týká smyslu lidského utrpení ve všech jeho projevech. Věřícímu se nic neděje náhodou nebo nutně, ale z Prozřetelnosti, která, i když je ji občas těžké zachytit, je vždy činně přítomná v dějinách spásy. Smyslem se tu rozumí jak význam, tak nasměrování. Každý člověk, má-li vědět, kam jít, potřebuje rozumět; jeho životní nasměrování nemůže nezáviset na přesvědčení, k němuž dospěl. Bůh tento náš požadavek plně ctí, a mimo jiné pomocí Bible vychází vstříc naší potřebě světla a ujasnění.
Na druhém místě apoštolské ponaučení dává sílu a odvahu těm, kdo jsou zapojeni do všudypřítomného boje proti silám zla. Nečekají nás totiž pouze chvíle slabosti a skleslosti, ale jsme vystaveni nebezpečí zvolit křivé a zavádějící cesty. Napomínání tedy má, jako každé otcovské napomínání, léčebný význam. Protože podle přirozeného zákona každé dítě má jít stejnou cestou jako Otec, a mít stejné úmysly a motivace, které inspirovaly Otcův život.
Podle učení tohoto listu Pán každého z nás napomíná, což může způsobit bolest a smutek, ale také vyvolat silnější a odvážnější reakce, dávat radost a přinášet ovoce pokoje a spravedlnosti. Jinak řečeno, je-li Boží napomínání přijímáno s upřímným a chápavým srdcem, otvírá obzory dalších životních období člověka s výhledem na cíle, které budou přinášet stále větší uspokojení.
 
K evangeliu: 
Dnešní evangelium nám předkládá dvě představy, které by měly být vykládány ve světle souvisejícího textu. Na jedné straně představa úzké brány, jíž je třeba vejít; na straně druhé představa velkého průvodu, který jde ze všech končin země vstříc Svatému městu, v němž se koná hostina Božího království.
Prvním obrazem Ježíš nenabízí přímou odpověď na otázku, zda „je málo těch, co budou spaseni“, ale vyzývá k boji, úsilí a snaze. Je velmi významné, že v této souvislosti Lukáš nesrovnává jako Matouš „úzkou bránu“ se „širokou bránou“, ale „úzkou bránu“ se „zavřenou bránou“ a zdůrazňuje tak dramatičnost možného, vposledku zcela negativního konce. Ježíš znovu jasně ukazuje, že následovat ho cestou evangelia je vážná záležitost, která vyžaduje základní rozhodnutí a neustálé úsilí. Řecké slovo odpovídající výrazu „usilujte“, navíc v rozkazovacím způsobu, vyjadřuje boj, agresivitu, připravenost a naléhavost. Nejenže je třeba sebrat všechny síly, ale nemáme ztratit ani okamžik.
Druhá představa slouží evangelistovi k rozvinutí druhé myšlenky, která staví do protikladu nároky nemnohých k překvapení mnohých. I zde je cítit polemický tón Ježíšových slov: již
víckrát musel reagovat na vyvyšování se Židů, pyšných na tradice, a především na svou národní identitu. Pro Ježíše však neexistuje životní situace, jež by mohla postavit jednoho výše než druhého. Bůh nikomu nestraní (srov. Sk 10,34; Lk 20,21). Ani známost s pozemským Ježíšem není důležitá, hodnotu však má jeho následování v plné svobodě a s naprostým odevzdáním. Závěrečná scéna tohoto úryvku nám předestírá velké putování, na němž mohou mít podíl všichni ti, kdo nejsou Abrahámovi pokrevní příbuzní, ale zdědili dar víry. 
 
MEDITATIO
Tato bohoslužba slova nám předkládá dvě velké pravdy ve vztahu k Bohu a jeho plánu spásy. Obrátit k nim pozornost je naše povinnost, aby v nás rostlo vědomí velikosti daru a úsilí ze strany Boží.
Boží láska je náročná: přichází od Boha! Je však zřejmé, že tato náročnost je diktována pouze láskou. Nemůže být znamením despotické vůle a tím méně ukazatelem autority, která nedává prostor svobodě druhých. Také my známe nároky lásky, které nejsou menší než požadavky autority. Neměli bychom proto mít obtíže vnímat požadavky Boha jako znamení projevu jeho naprosté, neomezené, předcházející a odpouštějící lásky. Boží láska je universální: nelze ji začlenit do lidských kategorií a omezení, naopak šíří se napříč časem a prostorem, aby zasáhla celé lidstvo. Na rozdíl od naší lásky se láska Boží tím, že na ní máme účast, neumenšuje, naopak sdílením se plně uskutečňuje.
Pro věřícího je Bůh na prvním místě jeho zájmů a plánů. Vše, co vytváří síť a spleť našich vztahů, má význam a hodnotu pouze tehdy, když to vychází z našeho vztahu k Bohu a k Bohu vede. Tato pravda tvoří jakousi životní sílu, která je schopná motivovat všechna naše rozhodnutí. Bůh je u věřícího středem jeho myšlení a plánů; v opačném případě nelze hovořit o víře. Má-li být Bůh středem našeho života, konkrétně to znamená nikdy na něho nezapomínat, a především nikdy ho nenahradit žádnou modlou.
 
ORATIO

Pane, tvá láska k nám je silná!
Dej nám, Pane, pocítit moc tvé lásky, schopné nejen hory přenášet, ale také obměkčit naše srdce.
Dej nám, Pane, pochopit velikost tvé lásky, schopné obejmout nejen tvé věrné, ale všechny obyvatele země.
Dej nám, Pane, zachytit hloubku tvé lásky, která skrývá propastná tajemství, a  přesto zjevuje útěšné pravdy.
Dej nám, Pane, vidět znamení tvé lásky, jimiž osvěcuješ náš rozum, rozhojňuješ naši vůli a dáváš směr našim krokům.
Dej nám, Pane, zakusit sladkost tvé lásky, která je schopná rozptýlit hořkosti našeho života a dát zakusit nekonečnou radost.
 
CONTEMPLATIO
Láska z Boha vycházející se proměňuje v lásku k Bohu vystupující, od člověka se vrací k Bohu. Tento proces lásky by měl být příznačný pro závěr našeho ekumenického koncilu. Měli bychom být více než kdy jindy schopni ho v nás uskutečnit, abychom dali tomuto okamžiku životní plnosti církve jeho nejvyšší význam a hodnotu. Z lásky máme čerpat posilu a vedení na cestě k pravdě, kterou zde chceme vynést na světlo, a k námětům, které zde chceme předložit; pravda a záměry hlásané tímto koncilem, který je nástrojem nejvyšší a láskyplné pastorační autority, jsou zajisté projevy lásky.
Při tomto našem hledání pravdy – jak v učení, tak v oblasti norem – ať nás tedy vede láska, s vědomím osvíceného výroku svatého Augustina: „Nic dokonale nepoznáváme, pokud to dokonale nemilujeme.“ Lze říci, že chceme, aby náš koncil měl charakter úkonu lásky, velkého trojího úkonu lásky: k Bohu, k církvi a k lidstvu (Pavel VI, Proslov k zahájení čtvrtého koncilního období, 14. září 1965).
 
ACTIO
 Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
 
„Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!“ (Lk 13,24).
 
Převzato  z knihy: LECTIO  DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA