"Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ (3. neděle adventní A)

Dnešní první čtení v nás oživilo očekávání, které předcházelo prvnímu Kristovu příchodu, a naděje, které ho doprovázely. Byly to naděje plné světla, radosti a spásy. Mesiášská radost je převládajícím znakem, a proto byl jistě právě tento úryvek vybrán pro třetí neděli adventní, jež je tradičně věnována právě tematice křesťanské radosti. Od začátku až do konce je každý okamžik pozváním k radosti: „Zaraduje se vyprahlá step, zajásá a vykvete poušť… zajásá, zaplesá, zavýská.“

Dvě následující čtení z Nového zákona nás vyvádějí z prostředí starozákonního očekávání, aby nás uvedly do času naplnění: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ ptají se Ježíše vyslanci Jana Křtitele. Ježíšova odpověď je jasná – ukazuje na sebe jako na naplnění proroctví. „Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých, tu poskočí chromý,“ říká Izaiáš v prvním čtení. Ježíš převádí všechna tato proroctví do přítomného času: „Slepí vidí, chromí chodí,… chudým se hlásá radostná zvěst.“ Přišla tedy hodina naplnění. „A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší,“ dodává Ježíš; tedy, kdo nevnímá můj původ a mou osobu jako příliš skromné a příliš málo oslnivé pro hodinu tak velkou a s takovým napětím očekávanou.

Prostřednictvím Jakubova listu ve druhém čtení opouštíme Ježíšovu dobu a nacházíme se plně ponoření v čase našeho života. Jedná se o čas, který je uprostřed – mezi Kristovým příchodem a jeho návratem. Ten, jenž má přijít, už přišel, předmět našeho očekávání se proměnil v památku; přesněji v památku, kterou se chystáme slavit o Vánocích, jež jsou už velmi blízko. Připomínka probouzí a sytí nové očekávání. Svatý Jakub říká: „Bratři, vydržte všechno trpělivě až do té doby, kdy přijde Pán… posilněte své srdce, neboť příchod Páně je blízko.“ Jedná se o očekávání Krista, které ohlašujeme při každém slavení mše svaté, a dnešní bohoslužbu slova právě toto očekávání prostupuje jako převládající téma. Musíme však upřesnit, že nejde o totožné očekávání, s nímž se setkáváme u starozákonního lidu. Na konci úryvku druhého čtení nás Jakub vybízí k následování trpělivosti, vytrvalosti a pevnosti proroků očekávajících kdysi v minulosti Kristův příchod, avšak v jiném smyslu a s jiným obsahem. Naše očekávání není namířeno k něčemu novému, ale vztahuje se k eschatologickému, tedy k definitivnímu. Nové už přišlo v Ježíši Kristu. „On přinesl na svět všechny nové skutečnosti, tím že přinesl sebe samotného“ (sv. Irenej). Svatý Jakub přirovnal toto naše očekávání k vyčkávání zemědělce, který zasel setbu a nyní pouze vyčkává na čas žní a sklizně.

Musíme skutečně velmi zdůraznit právě tyto věci, jež by se na první pohled mohly zdát jasné, poněvadž na nich závisí zdravé křesťanské vědomí a správné zařazení věřícího do toku dějin.

Objevují se také velmi zapálení křesťané, kteří podlehli myšlenkovému tlaku soudobých úspěšných filozofických proudů ztotožňujících biblického Boha s budoucností, tedy s Bohem, jehož podstatou je, že má neustále přicházet, bohužel však nikdy nepřijde; jde o jakéhosi boha-utopii. Tímto způsobem, aniž by si toho všimli, přicházejí k tomu, že stavějí lidi do situace před příchodem Krista, přiřazují je k lidem Izaiášovy doby a utvářejí v nich mentalitu starozákonního člověka. Dalo by se říci, že formují lidi, kteří očekávají, že v dějinách ještě nastane nějaká skutečně velmi důležitá událost, rozhodující moment změny, proměna, kterou očekáváme odpradávna. Jako by tento rozhodující okamžik změny nepřišel již v Ježíši Kristu; jako by prozatím v něm všechny Boží přísliby člověku učiněné ještě nenalezly své „ano“ na věky (srov. 2 Kor 1,20). Jistě, je to konečně samotný Hospodin, kdo ve Starém zákoně prohlásil: „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte?“ (Iz 43,18). Copak ale není tou novou a definitivní „věcí“, kterou se Bůh chystal udělat, právě osoba Ježíše Krista?

Nijak zvlášť bych se nezdržoval a nevyprávěl vám o těchto poněkud filozofických a náročnějších věcech, kdyby neměly velmi konkrétní a praktický dopad na křesťanské rozhodování. V dnešní době se angažuje v kultuře a sociální sféře celá řada křesťanů, kteří jsou těmito myšlenkami přivedeni k víře, že jejich úkol, jakožto úkol Kristových učedníků, se vyčerpává v úsilí hledání a přípravy budoucnosti, a to na stejné rovině a dokonce ve stejném duchu jako jiní, kteří se hlásí ke značně odlišným pojetím člověka než oni. Tak se objevily nové definice: křesťan je člověk otevřený budoucnosti; víra spočívá v možnosti pokračovat ve víře i v budoucnu. Tento typ křesťana vystupuje před druhými jako někdo, kdo chce pokračovat v hledání s nimi, a ne jako ten, kdo již nalezl v Kristu alespoň jednu naprosto konečnou odpověď, jež se týká právě jeho údělu. Aby měl křesťan určitou jistotu, se někomu jeví jako něco přímo podezřelého a zavrženíhodného. Takový postoj nachází v dnešní době pozitivní odezvu; je totiž v souladu s postojem křesťanství, které se po zřeknutí triumfalismu stalo pokorným a v zásadě usiluje vůbec o právo své existence, tak jako v předkonstantinovské době. Bezpochyby v sobě nese velmi vzácnou hodnotu, nicméně už asi nastala doba, abychom byli kritičtí i vůči tomuto postoji právě proto, abychom jej uchránili od nebezpečí sebezmrzačení a konformních postojů vedoucích k úpadku, jinými slovy od chyby, na niž upozorňoval Ježíš, když svým následovníkům vyprávěl o učednících, kteří se za něj stydí před touto generací.

Musíme se tedy postavit k tomuto krásnému křesťanskému poselství otevřenosti pro budoucnost, jež je obsažené v některých soudobých teologických proudech, ovšem s určitou výhradou. Pokud by tato budoucnost nebyla zakotvena v události Ježíše Krista, pokud by na jejím nejvzdálenějším obzoru neukazovala na nebeský Jeruzalém, ale její pohled by stále spočíval na pozemském Jeruzalémě – tedy na dobře organizačně vystavěném městě plném akčního zapálení, bez nespravedlností, obývaného lidmi bez nejrůznějších vad – pak by tento náš pohled nebyl křesťanským adventem. Byl by to jeden z oněch mnoha politických adventů, jež doprovázely dějiny lidstva před Kristovým příchodem, během něj a také několik století po něm. Tyto adventy způsobily chronické zklamání národů a následně je silou propagandy opět přinutily po každém zklamání k opětovnému doufání a očekávání.

Myslím si, že právě prožívané liturgické období adventu, je ideálním prostorem, aby společenství křesťanů mohlo opětovně nalézt základní schéma svého pohledu na svět, aby odkrylo pod nejrůznějšími nánosy písku a prachu pomíjivé módy a falešných synkretismů půdorys budovy vlastní víry.

Chaos a zmatek už jsou ve skutečnosti tak rozšířené, že není času nazbyt pro snahy co nejdříve se z nich dostat. Je to povinnost, kterou má křesťan vůči sobě a vlastní víře, ale patrně mnohem větší odpovědnost nese v tomto ohledu vůči světu. Svět totiž nemůže být zbaven možnosti nahlížení autentického křesťanského života, poněvadž by tak přišel o příležitost srovnání a vlastního kritického přesahu.

Během liturgického roku budeme moci prohloubit právě otázku, v čem spočívá ona křesťanská alternativa. Poznáme, že to jistě nebude skálopevné přilnutí k minulosti či přísná ulpělost na věcech budoucích; poslední definice Boha, kterou je možné si přečíst v Novém zákoně, zní: „Ten, který všechno tvoří nové“ (srov. Zj 21,5). A už vůbec ne lhostejnost k chudým, kteří se obvykle řadí k těm, kdo by mohli mít více důvodů k nespokojenosti s přítomností a s důvěrou obracet svůj pohled k budoucnosti.

Budoucí věk očekávaný křesťany se neliší od budoucnosti lidí bez víry kvůli tomu, že by mu něco scházelo, ale právě pro něco navíc, co v sobě nese. Ježíš opakuje i nám, lidem tohoto věku: „Blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší.“